Bioshock: Proving Grounds a Finále

Coby kompletní Big Daddy jsem si přivolal Little Sister. Stačilo zaťukat hasákem na rouru, kterými vždycky utíkaly nebo přicházely. Sestřička mě provedla zónou Proving Grounds, která představuje obrovské muzeum rozdělené dveřmi s malými dvířky. Těmi mi sestřička postupně odemykala průchod. Kostra velryby v centrální hale mi připomínala pražské Národní muzeum. Žeby se tu hoši byli inspirovali ? :-)



Čas od času ovšem sestřička našla mrtvolku a nedalo jí to, aby si nenabrala trochu Adamu do své stříkačky. V ty momenty se na nás obvykle vrhaly houfy Splicers, které jsem musel pobíjet, abych sestřičku udržel naživu.

Po průchodu muzeem jsem se dostal k samotnému Franku Fontainovi aka Atlasovi. Chlapec byl napumpovaný plasmidy, až mu tekly ušima. V tom strojku si nabíjel zdraví vždycky, když jsem ho trošku počechral.
Souboj s ním nebyl až tak komplikovaný (jako měkoň jsem to hrál na Easy obtížnost, a navíc jsem si připadal celkem nadupaný), použil jsem všechny těžké zbraně, které jsem si doposud schovával. Obzvlášť plamenomet a věrný kulomet s Armor Piercing střelami zafungovaly skvěle.
Vždycky, když se Atlas odteleportoval do svého křesla, nastal čas na stříkačku, co mi dala Little Sister. Postupně jsem z něj musel vytahat všechny čtyři dávky Adamu. Nelíbilo se mu to, chlapci, nelíbilo.
Nakonec mě srazil k zemi a pronesl obligátní monolog hlavního padoucha před smrtí.
Věrné Sestřičky, které jsem celou dobu zachraňoval, mě však nenechaly ve štychu. Sesypaly se na něj a stříkačkami dokončily to, co jsem začal kulometem.
Protože jsem hrál za hodného hocha, odmítl jsem přijmout genetický klíč od Rapture. Posbíral jsem sestřičky a vyvedl jsem je ven do světa. Dal jsem jim možnost, kterou v Rapture neměly: možnost volby. Zato jsem získal rodinu.

The end.

Finální animačka představuje ruku hrdiny umírajícího v nemocnici mnoho let po událostech v Rapture, za kterou ho drží dospělé ruce jeho adoptovaných dcer. Je to snad nejpozoruhodnějším herním koncem, které jsem kdy viděl. Má silný umělecký náboj se spoustu nostalgie. Kupodivu na mě funguje: emoce jsem si prožil až do dna. Vůbec to není klišovité, je to invenční. Protože jestli jsem něco čekal, tak to byl maximálně šťastný konec se skotačícími Sestřičkami. Ale takovýhle přesah...

Nejsem si jistý, zdali to dokáže přijmout běžný patnáctiletý hráč akčních her. Já, starý fotr a otec tří dcer, se do téhle postavy vžívám dokonale. Nacházím v tom ozvěnu odpovědi na jednu z klíčových otázek svého života. Tohle je fajn způsob umírání...
Smekám v duchu před autory. Smekám za tenhle konec. To se jim hodně povedlo. Jak je Bioshock revoluční a výborný vevnitř hry, jak je celá hra narvaná nápady, emocemi, osudy a zvraty, tak je konec naprosto výjimečný.