neděle 13. ledna 2019

Assassins Creed Odyssey: Dohráno, 10 z 10

Takže to bychom měli. Hra je dokončená. Stále mi svítí několik nedodělaných questů. Můžu pokračovat v dobývání pevností a dokončení války mezi Spartou a Athénami.
Pak do hry tu a tam příbývají noví bossové. Buď to jsou epické lodě, nebo mocní tvorové, jako byl Kyklop. A pak se tu a tam objevují nové questy ze série Lost Tales of the Ancient Greece. Které nejsou špatné. Zrovna dnes se jeden objevil.
Nevím, jestli si tenhle další content chci zahrát nebo ne.
Pak jsou tu DLC. Jedno DLC má být o řecko-perských válkách, hlavní postava tam není Alexios. To určitě hrát nebudu. Druhé má být o Atlantidě - to by stálo za úvahu.
Odyssey je obrovská hra. Snad až moc velká. Těžko se mi porovnává odehraný čas. Na Origins máme natočeno 177 hodin, ale to hrála i Majda a tuším, že celé. Takže pokud je půlka za mnou, tak je to nějakých 90 hodin.
Na Odyssey mám teď 151, z toho Majda hrála tak 20. Takže mám 130 hodin. To je strašlivě moc.
Odyssey má mnohem lepší příběh než Origins. Spoustu skvělých mechanik. Žebříček mercenaries. Bitvy. Námořní bitvy. Lodě. Cult of Cosmos - v otevřeném světě zvládnuto hladce, nevídaně dobře.
Co mi na tom ne úplně sedlo? Většina ostrovů a měst si je podobná. Je jich tolik, že jsou zaměnitelné. O to líp se pak člověk cítí, když přijede do jedinečných borových lesů Peloponéssu, do slanisek v Attice, na vyprahlou Krétu anebo sopečnou Théru.
Mezi questy se samozřejmě vloudí slabší kusy. Ke konci hry je až otravné, jak se všichni questgiveři obracejí na Alexia se svými nicotnými požadavky. Manžela, který se vydal na lov, na který neměl, jsem se vydával zachraňovat snad třikrát. Co naplat, že to pokaždé proběhlo trošku jinak.
Některé questy jsou vyloženě vtipné a zábavné. Past na turisty v Pephce. Roztoužená stařena v Delfách. Cokoliv se Sokratem. Opilecká soutěž ve zpěvu s athénskými dramatiky. Vychytralý Markus. Hédonický Alkibiades. Vlastně cokoliv s historickými postavami - Perikles, Hippokrates, Hérodotos.
 Dramatické scény jsou některé dobré, některé slabší. Výborně vymyšlená Phoebe a její smrt. Slušně udělaný příběh rodiny, která byla roztržena a dává se dohromady.

Starověké Řecko je fantasticky živoucí. Athény, Sparta a Olympie jsou prostě skvělé, skvělé, skvělé.
Ale bohužel, ubisoftí šablona je až příliš předvídatelná. Co tím myslím? Ve Witcherovi 3 jsem se mockrát někam vydla jenom prot, že jsem se tam chtěl podívat. Bavilo mě prozkoumávat a zjišťovat. V každé vesnici nebo zřícenině se mohlo skrývat něco zajímavého. Tady je všeho moc. Jeskyní jsem prolezl několik desítek, všechny si jsou podobné. Liší se jen tím, jestli v nich najdu medvěda, bandity uctívače Area anebo Cult of Kosmos.
Romance jsou ve hře tak trochu navíc. Je to jen odměna za způsob splnění některých questů. Žádná erotika se nekoná, jen volba v dialogu a stmívačka. Samozřejmě, na pohlaví nezáleží - což je v kultuře starého Řecka zcela historické. Je jich příliš mnoho a jsou příliš zaměnitelné. Tím nejsou zapamatovatelné. I když, z Roxany jsem udělal důstojníka na lodi.
Co je platné, že je každá pevnost jiná, když jich je ve hře prostě moc a každá se hraje prakticky stejně? Ze začátku jsem s pevnostmi bojoval, nechával jsem se zaskočit. Pak si pevnost povolala postily, případně nějakého toho mercenary, a bylo hotovo. Musel jsem utéct nebo se nechat zabít. Pak jsem se naučil pevnosti čistit - a od té chvíle už to dělám rutinně. Jenže, ve hře jsou dvě série questů spojené se získáváním pečetí, které padají  z polemarchů - vůdců pevnosti. Za Athény ji zadává Démosthenes, za Spartu Lysander. V každém questu se mussí zabít tři polemarchové - a v sérii jsou questy minimálně dva, možná tři. Tak to je u mě grind jak hrom.
A propos, grind. Lidi různě na webu si stěžovali, že musí grindovat, aby získali zkušenost na levelování. Já jsem se snad do dvou třetin hry snažil "čistit otazníčky na mapě". Pak už jsem jen plnil questy. A na konci hry mám pohodlný level 57.
Sbírání materiálu na upgrade lodí a zbraní je zhruba tak akorát vyvážený. Není to ani moc velký grind, ani to nejde úplně samo. Za mě balance právě tak akorát.
Jesti mě ve hře něco štvalo, byli to Mercenaries. Až příliš silní - prakticky se nedalo bojovat s více než jedním zároveň. Až příliš rychle se objevili a neomylně mi šli po kroku. Klasický scénář - udělám chybu při čištění pevnosti, vojáci mě uvidí, vrhnou se na mě, pár jich zabiju - v tu ránu mám Bounty na třetím stupni a do dvou minut jsou v pevnosti dva až tři Mercenaries. To je na útěk nebo na zaplacení bounty, hrát se to nedá.
 Poctivě musím přiznat, že jsem spoustu Mercenaries postřílel lukem v jedné pevnosti, kde bylo možné schovávat se v křoví na skále nad pevností a odstřelovat mercenaries v pevnosti pod sebou.
Upscaling běžných nepřátel mě zlobil jen prvních pár levelů. Pak už to šlo samo, chodil jsem tam, kde byli nepřátelé pár úrovni pode mnou.
Cokoliv na moři mě hrozně bavilo. Námořní bitvy, upgradování lodi, najímání důstojníků, skiny na loď i na posádku - nádhera, zábava, super. Mohlo to být snad i nápaditější. Ale funguje to skvěle.
Odyssey jsem původně nechtěl hrát. Teď jsem moc rád, že jsem si to zahrál. Dokonce ve mně hlodá pokušení pustit se do datadisku o Atlantidě.
Sečteno a podtrženo, za mě 10 z 10.

Assassin's Creed Odyssey: Tři finále

AC Odyssey má tři hlaví dějové linky. Každá  znich má své vlastní zakončení. Je super, že AC podporuje různé konce. Podle toho, jaká rozhodnutí hráč konal, a které postavy během příběhu zemřely nebo přežily, se pak odehraje konec.
Já jsem se po celou dobu hry k Cassandře choval smířlivě. Nechal jsem žít i svého adoptivního otce Nikolaose a nevlastnío bratra Stentora.
Takže i když Cassandra - Deimos páchá po celou dobu jednu hrůzu za druhou, nakonec jsem se dočkal smíření.
A tohle je závěrečná scéna - celá rodinka u stolu ve Spartě.
Tady má Odyssey spoustu variant. Cassandra, Myrine, Nikolaos ani Stentor to nemuseli přežít. Podle toho pak vypadá tahle scéna. Na webu jsem viděl spoustu různých jiných konců. Potěšilo mě, že jsem ten nejlepší možný konec zahrál na první dobrou.
Když jsem tohle hrál, netušil jsem, že tím končí ta hlavní ze tří dějových linií. Po společné večeři je možné všechny členy rodiny zaměstnat jako důstojníky na lodi. Což jsem udělal, takže do konce hry se se mnou plavila Cassandra a Nikolaos. Stentora jsem stejně neměl rád.
Je trošku škoda, že tenhle nejsilnějí moment ve hře jsem prožil poměrně záhy. Ani zdaleka ne na konci.V tu chvíli mi chybělo dodělat celý Lesbos, včetně epického souboje s Medusou. Také Cult of Cosmos měl ještě několik členů naživu. Práce na pár dalších dní hraní.
Druhá dějová linie je o zapečetění Atlantidy. Tam jsem se setkal se svým skutečným otcem, matematikem Pythagorem.
Pro zapečetění Atlantidy se musí získat čtyři Apple of Eden - jak jsem o tom už psal v předchozím příspěvku. Čekal jsem, že zapečetí bude provázet nějaký poutavý výbuch nebo se alespoň zavře okno do moře. Kdepak - jen se deaktivoval hologram a hlas Ancients.
Pythagoras mi pak předal hůl Herma Trismegista - a zemřel.
A pak jsem se přenul do Layly, pro mě nesympatické hrdinky v dějové linii současnosti. Layla si prošla obdobnou scénou, pří které se setkala se zestárlým Alexiem - který jí předal tu stejnou hůl. Hůl zjevně udržuje svého držitele naživu dlouhou dobu.
Inu což. Tohle neurazilo, ale ani nenadchlo. Chybí tomu těsnější propojení na historické události, které mi vždycky v sérii Assassin's Creed tolik imponovalo.
No a pak už zbýval jen Cult of Kosmos. Hlavou kultu byla Aspasia, kterou jsem podezříval docela dlouho.
Tady má Odyssey jen dvě možnosti - buď Aspasii nechat odejít, anebo zabít. Já jsem jí zabil. Za Phoebe, za Perikla.
Nemilosrdně.

Assassin's Creed Odyssey: Bitvy

Soubojový systém a bitvyuž jsem tu chválil. Vizuálně je to poastva pro oči.
Bohužel, instalací patchů - amožná taky tím, že jsem si hrál s tuněním grafiky - jsem se dostal do stavu, že mi bitvy začaly lagovat. FPS padalo někam hluboko pod dvacet. Překvapivě se to pořád dalo hrát. Když se před bitvou hra restartovala, tak to šlapalo v pohodě.
Bitvy jsou jednoznačně epické. Představují asi největší posun oproti Origins, nad kterými jsem se rozplýval před rokem. V Origins je jen jedna bitva, ale je to spíš parodie. Ta pravá bitevní vřava s mnoha desítkami bojovníků se objevuje až tady v Odyssey.
Ubisoft vtipně vyřešil problém se simulací. Do vlastního boje s hrdinou se v jednu chvíli zapojuje jen několik válečníků. Ti ostatní si to na bojišti rozdávají mezi sebou a hrdiny si moc nevšímají. Není tak problém s přečíslením. Ve skutečnosti jsou bitvy zejména ke konci hry jednodušší než souboje třeba v pevnostech.
Pokud hrdina přeběhne bitevním polem, do boje s ním se zapojí pro změnu jiní bojovníci - čtyři, pět, ne o moc víc - a boj plynule pokračuje.


Ze začátku hry jsem měl v bitvách problém. Pokud jsme hrál za Athény, nedokázal jsem zabíjet nepřítele dostatečně rychle. Sparťané mají v bitvách těžkooděnce, se kterými si Athény těžko poradí.

Navíc, v bitvách proti mně často nastupoval tuhý mercenary, který mě zabil, anebo se souboj s ním protáhl. Bitvu jsem pak sice přežil, ale mezitím moji spolubojovníci podlehli nepříteli.

Později se mercenary přestali v bitvách vyskytovat. Nevím, jestli to byl důsledek patche, anebo toho, že jsem v žebříčku mercenary šplhal vzhůru.

Bitvy jsou dobře zapojené do příběhu. Některé questy jsou na bitvy přímo naroubované, což je super. Někteří členové Cult of Cosmos se také dají najít pouze v bitvě.
Kdybych už měl něco hře vytknout, tak to, že válka si žije vlastním životem. příběh hry tak není příběhem o válce. Válka a bitvy tam jsou jako víceméně vedlejší aktivity, kterých se hrdina až na ty příběhové výjimky nemusí účastnit.
RPG systém Odyssey vede k tomu, že se schopnosti a equipment dají výrazně potunit. Což pak vedlo k tomu, že jsem se ke konci hry změnil ve vraždící kombajn, který prochází bitvami jako nůž máslem, masakruje desítky protivníků a k tomu několik nepřátelských kapitánů i s generálem.
Několikrát jsem se v bitvě potkal i se svou sestrou Cassandrou, nyní členkou kultu vystupující pod jménem Deimos.
V bitvě Cassandra zabila mého přítele, spartského generála Brasidase.


Assassin's Creed Odyssey - bájná zvířata a monstra

Svět v Odyssey je hodně posunutý do starých řeckých bájí. Najdeme tu bájná zvířata i magické tvory.
 
Magičtí tvorové jsou ve hře vysvětleni pomocí Apple of Eden. Z každého bosse po přemožení vypadne jedno Apple of Eden, které jsou potřeba k zapečetění Atlantidy.
Mínótaur se hodně povedl. Ve hře se legenda objevuje hned dvakrát. Poprvé jako nadsázka v podobě podvodníků líčíčích past na turisty. Podruhé už natvrdo se vším všudy.
Labyrint je tajemný a pěkně nepřehledný. Než jsem se dostal až k Mínótaurovi, několikrát jsem v labyrintu umřel - vlezl jsem někam, kam jsem neměl a spadl do propasti.
Souboj s Mínótaurem mě krásně potrápil. Bylo to těžké tak akorát, dal jsem ho snad na čtvrtý pokus. Boss fight, jak má být.
Sfinga ve hře je tam, kde má být - blízko Théb. A klade hádanky. Nevím, jestli s ní jde normálně bojovat. Já jsem šel cestou hádanek.
 
Obrovský kyklop se moc povedl. Je opravdu giganticky. Naštěstí není až tak moc rychlý.
Takhle v perspektivě teprve vyniknou jeho obrovské rozměry.
Medusa na ostrově Lesbos je poslední z magických tvorů, ze kterých padá Apple of Eden. Souboj s ní byl zdaleka nejtěžší. Naštěstí jsem ho abslovoval až na konci hry s optimalizovaným setovým equipem a nacvičeným stylem boje.
Poslední kyklop už není součástí příběhu. Je to jeden z bossů přidaných do hry následně, aby se prodloužila hratelnost. Narazil jsem na něj víceméně náhodou a bylo to fajn zpestření.