Po dohrání Baldur's Gate 3 jsem měl chuť pokračovat v RPG. Na třetí pokus jsem rozehrál Divinity Original Sin II. A napotřetí jsem pohořel. Tenhle post píšu po zhruba půl roce od třetího pokusu, takže je to spíš shrnutí, co mi po té době zůstalo v hlavě.
Poctivě jsem se snažil hru naučit a zpočátku mě to dovela bavilo. Ale bohužel jsme opět narazil na vysokou obtížnost. Hrál jsem na střední úroveň a i tak jsem dostával ukrutně na budku. Jestliže v BG3 jsem si dokázal užívat příběh, souboje, prostředí i postavy, tak tady mě příběh neuchvátil, postavy jakbysmet, prostředí bylo fajn, ale ty souboje byly pekelné.
I když jsem se trochu naučil používat prostředí (což mi v Divinity přijde jako naprostá nutnost, v BG3 to nebylo zdaleka tak striktní), stejně mě hra brutálně kosila, kam jen jsem strčil nos. Všechny souboje byly buď těžké. anebo nehratelně těžké. Nic jednoduchého.
Ne že by hra neměla vtipné nebo zajímavé momenty
Tak jsem se usnesl, že to prostě nemám zapotřebí. Chci se u her bavit, ne frustrovat. A podstřelit si otížnost se mi taky úplně nechce. Kdyby byl příběh skvělý a měl jsem rád postavy, tak bych se možná kousl. Ale takhle na to nemám náladu.
Jak se tak probírám hrami na blogu, přide mi, že s Divinity to bylo trochu podobné jako kdysi s Patfinder:Kingmaker.
Prostě, Divinity mi není souzena.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat