pondělí 31. prosince 2007

Silvestrovská inventura

Mám rozehráno:
  • Caesar IV - mám odehráno cca 30% misí, je otázkou, zda se k tomu vrátím
  • Fable: The Lost Chapters - mám rozjetý začátek, asi už nedohraju
  • Gothic III - to bych rád dojel, uvidíme

Mám v plánu vyzkoušet:

  • Spellforce 2 - Shadow Wars
  • Gears of War
  • Two Worlds
  • Medieval II - Teutonic nebo Britannia kampaň
  • Paraworld
  • The Settlers - Rise of an Empire
  • Assassin Creed - až vyjde
  • Warhammer Online - až vyjde, s otazníkem

sobota 29. prosince 2007

Company of Heroes: Prolomení zákysu, dobytí Mortainu a finále

Tak jsem znovu zkusil obranu kopce Mortain. Tentokrát jsem se pečlivě opevnil, zaminoval přístupové cesty a postavil si dostatek protitankových děl. Rázem bitva probíhala úplně jinak a vrchol jsem bez problémů uhájil.
Následnující mise - protiútok na kótu - tentokrát probíhala úplně jinak. Nebyl pro mě velký problém udržet si naživu tanky, zničit nepřátelské tanky a dobýt a udržet všechny klíčové pozice.
Další mise Autry byla o tancích. Dostal jsem do ní supertanky Pershing a měl jsem za úkol zničit nepřátelské tankové eso. Byla to příjemná bitva, lineární bojiště obsahující pár opěrných bodů.
Závěrečná mise spočívala v uzavření Falaiské kapsy. Ze severu útočili spojenečtí Kanaďané a Poláci, ze západu se snažily prorazit německé kolony. Mým úkolem bylo obsadit mosty, probít se ke spojencům ze severního křídla a následně si poradit s německými tanky. První fáze byla v pohodě, ale tanky mě dokonale zaskočily - nečekal jsem to a neměl vybudovaný obranný perimetr. Takže Němci prorazily. Naštěstí se činili i spojenci a postupně jsme všechny tanky zlikvidovali.
Tak to by bylo, Company of Heroes jsem pokořil. Až na zásek v Mortainu to byla hodně příjemná hra.
Je to hodně pěkně udělaná hra. Po grafické stránce je úžasná, skoro až filmová. Výborné animace, skvělé výbuchy, výborné chování zejména pěchoty, využívání krytů.
Pravdou je, že některé mise zejména v závěru byly navrženy tak, že šlo hlavně o rychlost postupu a výroby. To obecně nemám moc rád. Baví mě hra postupně, "na čisto", vyčistit si celé území, dobýt a opevnit všechny opěrné body. Bohužel v rychlých misích člověk nemá vůbec čas obdivovat animace jednotek a průběh bojových operací, spíš si připadá jako ucpavač děr v hrázi: sotva ucpe jednu díru, už se voda valí jinudy. To je, myslím, obvyklý problém RTS her (snad s výjimkou Medieval, což je samozřejmě jiná sorta).
Přece jen bych býval ještě čekal malilinko víc od inteligence pěchoty. Tady jsou pěšáci schopni samostatně postupovat, zalehnout, bojovat, rozestavět se v krytu, utéct před salvou dělostřelectva, to je tak všechno. Nevšiml jsem si, že by byli schopni inteligentně utéct před otravným tankem, když hráč je zaměstnán na druhém konci mapy. Nemluvě o samostatném použití přilepovacích náloží, nedejbože aby sami inteligentně zalezli do domu, který stojí o krok vedle. Co si hráč neudělá, to nemá. Company of Heroes nepřekračuje paradigma RTS, jakkoliv to první dojem z chování vojáků naznačuje.
Takhle vypadá moje finální skóre. Pár medailí za vedlejší cíle jsem nezískal, ale znovu už to zkoušet nebudu. Jsem rád, že je to za mnou. Štvalo by mě skončit tři mise před koncem. Datadisky asi shánět nebudu. Bylo to fajn, ale stačilo to.

pátek 28. prosince 2007

Company of Heroes: zákys

Tak jsem se zasekl na protiútoku na kótu Mortain. Začínám se třemi tanky a jednou rotou pěchoty, velitelský sektor na vrcholku kopce mi seberou nepřátelé do 30 sekund po zahájení mise a v sektoru je asi 10 silných nepřáítelských tanků. Navíc je tu hodně nepříjemný mód bodování. I když se snažím, zvládnu první nápor a začínám postupně zabírat nepřátelské pozice, je mi to stejně pendrek platné. Buď prohraju na body, protože hordy nepřátel zajímají mnohem rychleji než já, nebo mě nepřítel utahá kvůli nedostatku zdrojů a faktické nemožnosti rozjet základnu, výsledek je tentýž: jsem potupně poražen. Nedokážu to vyhrát ani na nejjednodušší obtížnost. Mám pocit, že je tu něco špatně, nepřátel je jako vos a po celovečerním snažení nejsem cíli o nic blíž.
Je dost možné, že to souvisí s tím, že předcházející misi jsem dokončil s odřenýma ušima. To je mi ale celkem houby platné. Když jsem peklo obrany kopce absolvoval znovu, sice jsem dokázal udržet základnu ve městě, ale misi jsem stejně prohrál, protože mi náckové vzali kopec. To nepotěší.
Tak nevím, jsem blízko rozhodnutí se na to vykašlat, protože mě to po desáté už nebaví. Stupidní bodovací systém, který je v této misi použit poprvé, se mi hnusí. Chci si hrát svým tempem, postupně obsazovat území a zabezpečovat ho obranou. V téhle misi to zjevně nejde.

čtvrtek 27. prosince 2007

Company of Heroes: kampaň do vnitrozemí

Splnil jsem pár misí v Call of Duty. V rozbitém Saint Lo bylo mým úkolem obklíčení a odříznutí těžce opevněného centra města. Poměrně pěkná mise, řešitelná postupným zabíráním a opevňováním strategických bodů. To mě baví.
V rozbombardovaném průmyslovém centru Hébécrevon jsem bojoval s tankovou divizí Panzer Lehr. Poprvé jsem se setkal s tanky Panther, na které moje Shermany nestačily. Naštěstí jsem měl k dispozici nové stíhače tanků M10 Wolverine, ale i tak mě velitel nutil na ně útočit zezadu a z boků. Tahle mise byla čistě o tancích, ostatní jednotky nebyly tak moc využitelné. Moc neumím používat polní dělostřelectvo, dostává příliš na frak.
Tady je Tiger ve své kráse.
Ve videu po skončení mise to koupil MacKay, dosavadní velitel roty Able.
Rota pak v romantickém západu slunce vystoupala na opevněnou kótu Mortain. Následovalo noční peklo, kdy se na moje zakopané jednotky valil jeden německý útok zadruhým. Skopčáci přivezli i tanky a měli podporu těžkého dělostřelectva. Tahle mise byla zatím daleko nejtěžší, s velmi omezenými prostředky se toho dalo dělat jenom málo. Moc mi to nesedlo, nestihl jsem asi na začátku zabrat všechny opěrné body a pak mi těžce chyběly zdroje. Dokázal jsem tak tak obstát proti pěchotě, těžké jednotky mě tvrdě válcovaly. Nebyl jsem schopen zabránit totálnímu obklíčení kopce a ztratil jsem městečko se základnou. O sekundární úkol vysekat obklíčené rangers jsem se ani nepokusil. Posledních pět minut jsem jen koukal na zoufalou obranu kopce, dělat jsem nemohl nic. Před totální porážkou mě zachránil příchod roty Baker. Zbylo mi asi pět vojáků.
Hrát to podruhé, snad bych si vedl líp.

neděle 23. prosince 2007

Company of Heroes - bitva o kótu 192

Vrátil jsem se k Company of Heroes. Další bitva byla poměrně výživná, měl jsem za úkol dobýt kótu 192 obsazenou silnou německou posádkou vybavenou těžkými děly a raketomety.
Tady jsem se zasekl při prvním hraní hry na jaře. Nyní se mi vedlo lépe.
Musel jsem si pomocí tanků Sherman Crocodile radlicí prorazit cestu živými ploty a postupně se prokousávat vzhůru do kopce, odkud se na mě valily německé protiútoky. Samotnou kótu 192 na vrcholku kopce jsem dokázal dobýt až napotřetí, první dva pokusy skončily naprostým fiaskem. Ještě že jsem dokázal ztráty rychle nahrazovat.
Nyní mám otevřenou cestu k Saint Lo, městu rozbombardovanému na hadry.

pondělí 17. prosince 2007

Call of Duty 4: Veliké finále

Zaútočili jsme na raketové silo v Altajském pohoří, obsazené Zakhaevovými separatisty. Odstřihli jsme zásobování elektřinou a otevřelitak cestu pro posily.

Zabránit odpálení jaderných raket se však nepodařilo. Dvě rakety dlouhého doletu, každá naládovaná desítkami hlavic, odstartovaly směrem k východnímu pobřeží USA.

V zuřivé bitvě o základnu jsme napřed ovládli sila na povrchu a pak jsme se probili do podzemí, až do samotného velína. Tam jsme raketám odeslali samodestrukční kód.

Dostali jsme zprávu, že Zakhaevovy síly se pohybují po blízké dálnici. Divoká přestřelka na korbě ZILu byla jedním z nejsilnějších zážitků ve hře. Podařilo se nám zlikvidovat několik aut, ale helikoptéru jsem sundat nedokázal.
To se vymstilo za chvilku, když jsme vyjeli z tunelu. Helikoptéra odstřelila most a náš náklaďák havaroval. Po krátké přestřelce nás obklíčili separatisté. Bylo hodně zle. Dostal jsem zásah granátem, koupil to i kapitán Price.
Helikoptéra si sedla vedle mostu a ten parchant Zakhaev si nás přišel podat. Chudáka Gaze sejmul zblízka pistolí.
Kapitán Price mi s posledním výdechem poslal po asfaltu svoji devítku. Nezaváhal jsem. Sejmul jsem Zakhaeva i jeho gorily.
A to byl konec krize, o které se světové tiskové agentury nedozvěděly (až na jaderné vymazání Bagdádu). Co lidstvu hrozilo a co se proti tomu muselo udělat, to si odnesli moji spolubojovníci do hrobu. Desátníka Soapa, příslušníka SAS, který to jako jediný přežil, za chvilku vyzvedli Rusové a odvezli do nemocnice.

Jako bonus je k CoD4 přilepena krátká mise osvobozování letadla přewd teroristy. Celkem fajn přestřelka, která nicméně nesnese srovnání s megařežbou v některých misích hlavní kampaně.

Po technické stránce CoD4 perlí. Je to skvělé, je to výborně hratelné. Skousl jsem to za čtyři dny na obtížnost Regular. Mám pochybnosti, zda bych to na vyšší obtížnost vůbec dokázal dát. Tady byla celková hratelnost naprosto super, až na některé momenty, se kterými jsem se mořil desítky minut, než jsem je se štěstím absolvoval.
Je to super hra a super jsou ty moderní jednotky, se kterými se přece jenom bojuje o hodně jinak nž ve Druhé světové.
Moc mě to potěšilo.

neděle 16. prosince 2007

Call of Duty 4: Černobyl a pokračování

Proplížili a probili jsme se (já v roli mladého kapitána Price před 15 lety a jeho velitel McMillan) přez Černobyl, abychom zastřelili Zakhaeva - obchodníka s jaderným materiálem. Byl to pěkně náročný výstřel, při kterém jsem musel korigovat směr podle větru patrného na sovětském praporku. Zakhaev to koupil, ale zjevně se z toho vylízal.
Následovala divoká honička prokládaná hustými přestřelkami přes rozbitý Černobyl. Když jsem zabil velitele helikoptéry, havarovaný stroj ranil velitele MacMillana, takže jsem ho musel dál nést. Naštěstí bylo možné ho položit, když situace zhoustla a bylo nutné střílet. Tehdy zafungoval jako výborná palebná podpora.
Probili jsme se až k legendárnímu ruskému kolu. Tam jsme abslovovali obrannou bitvu, kdy jsme bránili zaminovaný perimetr než k nám dorazila záchranná helikoptéra. Moc moc pěkná bitva, už jsem si myslel, že máme vyhráno, když přiletěly tři helikoptéry MiG a seskákaly z nich čety ruských paragánů. Naštěstí jsme to nakonec ve zdraví přežili.
Zpět v současnosti v kůži četaře Soapa: čekala mě urputná bitva o ázerbajdžánskou vesnici, kde jsme před časem našli Al-Asada. Nejprve jsme se pozičně stahovali před útočícími separatisty. Vyzkoušel jsem si obranu pomocí leteckého kulometu z havarovaného vrtulníku, odpalování připravených náloží a stahování až k farmě. Následovalo urputné probíjení se zpět, kdy se na nás valily desítky útočníků a my se museli probít až k čerpací stanici, kde nás vyzvedla helikoptéra.
Nastražili jsme past na Zakhaevova syna. V přestrojení za separatisty jsme zaútočiil na jeho konvoj. Bohužel uprchl a museli jsme ho honit kavkazským městečkem.
Dostihli jsme ho na střeše paneláku. Bohužel si radši prohnal hlavou kulku.
To jeho tatíka ovšem naštvalo, takže vyhrožuje odpálením ruských jaderných zbraní. Máme se na co těšit.

sobota 15. prosince 2007

Call of Duty 4: jaderný masakr

CoD4 je čím dál hustší. Boje jsou celkem megařežba. Rescue mise v Bagdádu hodně připomínají film Black Hawk Down. Vůbec celý herní zážitek ze hry je hodně filmový, s hráčem v hlavní roli.
Irácký terorista Al-Asad nakonec v Bagdádu odpálil jadernou bombu. Americký mariňák zrovna odvážel helikoptérou zachráněného pilota. Havárii helikoptéry ještě ustál, ale zvládl se sotva vyplazit z hořícího vraku. Následky jaderného výbuchu už nerozdejchal.
Hodně hustý okamžik, takhle přijít o jednoho z hlavních hrdinů. Už jsem si gratuloval, že jsem to přežil, a najednou tohle.
Al-Asad se schoval v Ázerbajdžánu. Došli si proněj britští hoši. V zuřivé bitvě o vesnici bojovali britští SAS spolu s ruskými spojenci proti ultranacionalistům o každý dům. Bez letecké podpory by se to asi nezvládlo.
Moc se mi líbí bojovat proti Rusákům. Vyloženě mě těší slyšet, jak na sebe pokřikují v ruštině.
Nakonec SAS Al-Asada dostali. Kapitán Price ho vyslýchal, vůbec ne v rukavičkách. Z pohozeného mobilu nakonec zjistili identitu muže, který Al-Asadovi dodal jadernou zbraň. Kapitán Price pak Al-Asada odstřelil jako psa.
Ukázalo se, že bombu dodal rus jménem Zakhaev, se kterým se Price kdysi setkal. Začal vzpomínat na svoji misi blízko Černobylu před 15 lety. Hodně zajímavá stealth záležitost: teď zrovna musí nechat rojnici ruských vojáků a BVP projít kolem sebe. Zatím nevím, kudy do toho.

pátek 14. prosince 2007

Call of Duty 4: Modern Warfare

Sehnal jsem plnou verzi Call of Duty 4. Je to úžasně chytlavá akční řežba jako hrom.
Moderní válka je výborně udělaná. Střídají se mise ze Středního Východu v roli Američana, jehož tým chytá arabského teroristu, s britskými misemi v Rusku při záchraně informátora.
Mise jsou krásně variabilní, a hlavně strhující. Přestřelky jsou hodně akční, člověk neví kam dřív skočit, musí se velmi dobře krýt. Mise jsou perfektně naskriptované, takže se rozvíjejí a hráč neustále dostává nové rozkazy podle vývoje.
Skvělé na tom je, že se člověk cítí jako jeden voják z mnoha. Kamarádi se chovají rozumně, odválčí si svůj díl práce a člověk ani náhodou nemá pocit superhrdiny, který musí všechno oddřít. Je to moc dobře vyvážené.
Líbí se mi letecké mise v roli střelce v helikoptéře nebo v letadle. Je to příjemné osvěžení a destrukce nemá chybu.
Jenom se lehce bojím, abych to nedohrál moc rychle. Prý to je poměrně krátká hra.

úterý 4. prosince 2007

Spellforce 2

Vyzkoušel jsem Spellforce 2, přibalenou na Level CD. Hrdina je nositel dračí krve, který má se svým bratrem a sestrou za úkol zachránit rodné město.
První díl jsem hrál a dohrál, moc se mi líbil. Revoluční nápad mixu RTS a RPG s možností osobně bojovat byl moc dobrý.
Pocity ze dvojky mám zatím lehce rozpačité, příběh je hrozně jednoduché fantasy klišé. Těžko od toho čekat víc. Přibyli jezdci na koních, to je fajn. Na druhou stranu mě naštvalo, když jsem v misi shodil v průsmyku skálu na nepřátele tak, že jsem si zároveň zablokoval jednu z hrdinek na druhé straně. To nepotěší.
Prozatím si dvojku nechám v záloze, časem se k ní možná vrátím.

neděle 2. prosince 2007

Call of Duty 4 demo

Vyzkoušel jsem demo Call of Duty 4 a jsem z toho naprosto uchvácený. Tak výborná grafika a neskutečná atmosféra, to jsem ve FPS hře ještě neviděl. Fakt výborně udělaná věc. Rozhodně si to musím pořídit.
Demo mise je doslova našlapaná spoustou věcí: vyčištění domu s nočním viděním, přestřelku na dvoře, ničení konvoje tanků pomocí raket, obranu znehybnělého tanku, zničení protiletadlového kanónu a přivolání helikoptér. Na jednu misi až dost.
Ztvárnění bojiště 21. století je výborné, všude výbuchy a střelba ze vzdálených kanónů, kolem hvízdají kulky, spolubojovníci pokřikují. Atmosféra je tak hutná, že jsem si to musel zahrát ještě jednou. Nevídaná věc u mě, který FPS zas až tak moc nehraju.
Potvrdil jsem si, co psali v Levelu, že hra je mnohem zábavnější na vyšší obtížnost. Začátečník přežije i přímý zásah granátem, na střední obtížnost už jsem si musel dát mnohem větší pozor.
Do téhle hry jdu, a ne že ne.

Company of Heroes

Měl jsem teď pár dní výpadek. Jednak jsem se věnoval turnaji K1 Clash of Titans, který se odehrál u nás v Plzni. Nafotil jsem tam spoustu fotek, které jsem musel zeditovat. To mi zabralo 3 večery, nicméně výsledek skvost.
Druhým faktorem bylo otřesné pracovní vypětí v posledních několika dnech, kdy jsem se vracel domů večer tak vysosaný, že už mi nezbyla energie něco hrát.
Teď o víkendu jsem se lehce zmátořil a pustil jsem si Company of Heroes. Před časem jsem ji rozehrál a teď jsem se k ní vrátil. Za sobotu jsem odehrál asi 4 mise. Je to špičková RTS, hodně zábavná a po technické stránce skvěle udělaná.
Trpí nicméně dvěma neduhy, které jsou v žánru RTS snad všudypřítomné. Jednak je o rychlosti klikání. V momentě, kdy konflikt zuří na čtyřech místech mapy najednou, člověk zkrátka nestihne být všude. Řečeno vojenskou terminologií, pořád je tu příliš taktiky a méně strategie.
Za druhé, a to je můj problém, mi začnou po nějaké době otékat oči. Zřejmě se pořád snažím podvědomě zaostřovat a přibližovat si situaci na monitoru. Když jsou panáci malinkatí, tak se tomu neubráním.
Kupodivu se mi to nestává u stavěcích strategií jako je Caesar IV, toho můžu klidně hrát celý den. Ani Medieval Total War mi nevadí, možná proto, jak se střídá strategická mapa s bitevní. Tady jsem bohužel po dni hraní celkem odrovnaný.
Faktem je, že Company of Heroes se hrají luxusně. Je to zábava, je to fajn, vojáci se chovají celkem normálně a předvídatelně. Moc dobré jsou naskriptované události. Mise jsou dostatečně varabilní, aby to nebyl jenom nudný útok dopředu. Oceňuji druhou misi, která vrcholí vybudováním pasti na projíždějící konvoje a následným masakrem. Stejně tak třetí a čtvrtá mise , kdy se napřed dobude Carentan a pak se brání proti mohutnému německému protiútoku.
Škoda jenom, že tahle výborná hra nabízí obligátní Normandii a chybí tu východní fronta, která je trestuhodně podceňovaná.

čtvrtek 22. listopadu 2007

Zaklínač: zhodnocení

Tak to by bylo. Je mi líto, že už nemůžu hrát dál. Protože takhle úžasný příběh se nevidí často. Autoři Zaklínače odolali všem laciným svodům, jak si ulehčit práci. Díky tomu je vzniklá hra umělecké dílo. Vizuální stránka je skvělá, některé scény jsou jako živé. Příběh je bezkonkurenční. Něco tak hlubokého a propracovaného jsem ještě ve hře neviděl. Postavy ve hře jsou jako živé, mají své zájmy a cíle, mají charakter a vlastní příběhy. Geralt vůči nim může zaujímat stanovisko, vymezovat se, rozhodovat a vytvořit si hluboký vztah. Tohle dosud dokázalo jen málo her a v posledních letech žádná. Snad jen Martin v Oblivionu je tak propracovaný, jak jsou v Zaklínačovi spousty postav.
Umocňuje to velmi pěkné ozvučení, příjemná hudba a i počeštění, díky kterému mi hra zalezla pod kůži a nechce ven. Některé skvělé hlášky jsou prostě nezapomenutelné a v angličtině by neměly šanci tak vyznít. Hra se nevyhýbá jadrným výrazům, což se taky málo vidí - zvukomalebná česká kurva nebo prdel je mnohem výstižnější, než nudné fuck a bitch. Dabing je nejlepší, jaký jsem ve hře viděl, ať si na to lidi na fórech nadávají jak chtějí.
Vlastní hratelnost je skvělá. Akční souboje díky skvělým animacím nezevšední. Paradoxně nejtěžší souboj ve hře byla bitka s Bestií a smečkou přízračných ohařů v první kapitole. Ke konci byl Geralt v některých soubojích nezabitelný. Pravdou ale taky je, že jsem se to naučil hrát a dobře jsem si poskládal vlastnosti. Zajímalo by mě, jak to vypadá na nejtěžší obtížnost, anebo se specializací na Znamení. Pro mě byl revoluční výborný nápad s flashbacky - těch by mohlo být i víc. Moc a moc oceňuji svobodu rozhodování a volbu způsobu, jak budu věc řešit.
Deník, na který na fórech lidi nadávají, je pro mě další bezva část hry. Čtení v něm je zábavné, skvěle doplňuje herní zážitek. To, jak se Geralt postupně učí poznávat lidi, příšery, ingredience i rostliny, je prostě bezvadné.
Je to hra pro dospělé, proto hodně oceňuji, jak zábavně a vkusně je do hry zapojen sex. Trofejní karty s odvážnými portréty partnerek jsou dobrý nápad, vyloženě mě bavilo snažit se dostat do postele každou sukni, kterou jsem potkal. Pohořel jsem vlastně jenom u elfky Toruviel. Kdybych hrál za elfy, možná by to šlo.
Výtky mám v zásadě tři. První je asi největší - ve druhé kapitole je možné se zamotat, když člověk začne dřív podezřívat jednotlivé postavy, než je k tomu Raymondem vyzván. Mě tak úplně utekla pitva, což je škoda. Chvíli jsem se motal a nevěděl, co mám dělat, a příběh lehce nedával smysl.
Druhá výtka je otravně dlouhé nahrávání při každém vlezení do dveří. To si tedy mohli autoři odpustit, je to hodně rušivé.
Třetí výtka je bohužel nižší stabilita - ve hře je zjevně nějaký memory leak, který ji dříve či později shodí. V hořící Staré Wyzimě hra vydržela stabilní pouze tak 30 minut, což už opravdu není ono. V ostatních lokacích byla buď úplně stabilní, nebo spadla jednou za večer, což jsem ochoten tolerovat.
Celkový umělecký dojem má Zaklínač nicméně bezchybný. Teď mám dilema, co budu dělat, když už ho nehraju, a jestli bych si ho neměl zahrát znovu a vyzkoušet úplně jiné postupy. Asi do toho znovu hned nepůjdu, protože času je málo. Ten pocit vnitřní prázdnoty, že něco krásného skončilo a teď mi to chybí, ten signalizuje, jak moc dobrá to je hra. Ve své hráčské kariéře jsem tenhle pocit neměl tak úplně často. Vzpomínám si, že podobně jsem se cítil po dohrání Baldur's Gate II. A to už je nějaký pátek.

Zaklínač: Finále

Jakub de Aldersberg, Velmistr řádu planoucí růže. Ultimátní hajzl, který stál za vším zlem, kterému musel Geralt čelit. Hrál si na samaritána, v řádovém sídle poskytoval azyl uprchlíkům, které jeho vlastní intriky vyhnaly z domovů.
Když jsem na něj vystartoval, odteleportoval mě do zvláštní ledové říše. Snad existovala jen v jeho choré mysli, snad to byla Wyzima uvězněná v ledu vzdálené budoucnosti, kdo ví. Každopádně byla plná nestvůr a mutantů, přes které jsem se musel probíjet.
Naštěstí se ke mě přidala Triss. Na chvilku jsem potkal i Bílou Raylu, opět ve své původní podobě. Pomáhaly mi pobíjet nestvůry, které na mě prchající Velmistr sesílal: Rayla mečem a Triss svými skvělými kouzly.
Velmistr si hrál ba moralistu a spasitele. Valil mi klíny do hlavy. Chtěl mě získat ke spolupráci. Snažil se přesvědčuit mě o své šílené vizi světa, který změny klimatu uvrhnou do ledu.
Neměl šanci. Probíjel jsem se dalšími a dalšími zástupy kostihlavů, duchů a mutantů.
Na vrcholku hory jsem musel znovu svést souboj s elfem Yavinnem, vůdcem veverek, kterého jsem zabil ve Wyzimě.

Před koncem mě čekala Adda.



I ona se ke mě přidala, ve své hrůzné podobě strigy mi pomohla pobít velkou skupinu mutovaných rytířů.

Poslední souboj v troskách katedrály jsem ale musel svést sám. Nejprve jsem pobil skupinu mutantů, pak Aldersbergovy ifríty a nakonec samotného Velmistra. Jak se mi teď hodily všechny lektvary, zbroj zaklínače Havrana i mé skvělé meče vybroušené diamantovým prachem!

Když Aldersberg padl, přišel si pro něj Král divokého honu - vtělení Smrti. Nevydal jsem mu Velmistrovo tělo. Namísto toho jsem si to s ním rozdal, a zahnal jsem ho pryč. Jakkoliv jsem ale byl imunní vůči Aldersbergovým sladkým slovům, Králova slova mě zasáhla do živého. Geralt nenašel svůj osud, nezískal zpátky svou paměť. Kamkoliv vešel, ať dělal co dělal, zůstávala za ním smrt.
V rukou mrtvého Velmistra jsem našel talisman. Tentýž, který vyrobila Triss a který jsem daroval malému Alvinovi. Stal se Alvin velmistrem, když se teleportoval z masakru v Bahnicích pryč do minulosti? Bylo by to pravděpodobné, s jeho sklonem k nekontrolovaným vizím by z něj klidně mohl vyrůst fanatik.
Tak skončila mise zaklínače Geralta. Vděčný král Foltest zaplatil za záchranu dcery.
Zaklínač vzal peníze a odchází z Wyzimy. Města, kde vyzvedl k moci Řád planoucí růže přes mrtvoly vzbouřených elfů. Města, kde zasáhl do tolika životů a osudů. Kde se toho tolik stalo.
Bylo to dobře nebo špatně?

Bylo to.

Na samém konci závěrečného filmu Geralt zachrání Foltesta před vrahem, z něhož se vyklube rovněž zaklínač. Proč? Tolik toho zůstalo nedopovězeno. A Mistr Marigold přesně ví, kdy má píseň skončit, aby její kouzlo zůstalo ve vzduchu.
Možná právě zachráněná princezna Adda je ta správná odopvěď na otázku po osudu zaklínače.
Zaklínač Geralt odchází středem. Nese si váček s penězi a na jeho tváři se objevuje tak vzácný lehký úsměv.