úterý 18. srpna 2009

Overlord II: Sauronem na vlastní kůži

Overlord II je bohovsky vychytaná hra. Chtěl jsem jí jenom vyzkoušet, ale totálně mě dostala a pohltila. V nádherná grafice, která na první dojem přebíjí Fable II, hraje hráč roli Temného pána, který s hordou věrných skřetů vyráží dobýt svět.
Je to kouzelně vtipné: hra je prošpikovaná zábavnými momenty a veselými vychytávkami. Na scénáři se podílela dcera Terryho Pratchetta Rhianna a je to poznat. Na vtipu celá hra stojí: elfové jsou vylíčeni jako přihřátí ekologisti, jeden z questů je o pobíjení tuleních mláďat, vesničané jsou tupci a Římané jsou tlustí násilníci - všechno podané v kouzelné nadsázce. Navíc je tu spousta krásných detailů (dostal mě Říman zapadlý do trpasličí nory, který pořvával "Koušou mě do nohou! Koušou mě do nohou!").
Vrcholem jsou nicméně skřetíci : mají své osobnosti, neustále komentují situaci a okolí, mají skvělé hlášky a kdykoliv jsou ochotni se pro svého páneška obětovat. Jsou namluveni stejně skvěle jako Glum v Pánovi prstenů, působí to dokonale.
Musím opravdu smeknout před umělou inteligencí skřetů: chovají se naprosto přirozeně, normálně reagují na podněty (nádherně se topí, když vběhnou do vody - to je jen jeden z mnoha příkladů), pokřikují na sebe navzájem, povzbuzují se - to všechno v perfektní animaci působí naprosto uvěřitelně.
Overlord má nádherně vymazlenou grafiku. Co potěší ještě více je možnost ničit všechno možné kolem sebe. Je opravdu radost vtrhnout se svou tlupou skřetů do elfiho města a totálně je vydrancovat!
Dosud mám jenom dva typy skřetů - základní bojové Hnědáky a Červené, kteří umí s ohněm - nejenom zapalovat, ale taky foukáním uhasit.
Bral jsem Overlorda zpočátku jako hříčku, která je hlavně akční řežba a trocičku adventura. Čím dál to však hraju, tím je to lepší. a možnosti širší. Vylepšovat si svoji Temnou věž, získávat nové předměty a nové služebníky, tvořit nové zbraně, zvyšovat svou moc - jakkoliv je hra lineární, je naprosto různorodá a těžce zábavná.
Včera večer jsem se dostal do stavu, kdy jsem bojoval proti mnoha římským kohortám. Poručil jsem skřetům hlídat standardtu. A úplně mě to dostalo: jeden hnědák se chopil standardty, červeňáci ho obklopili a byli připraveni bojovat ohněm na dálku, zbytek hnědáků obklopil červené, aby je bránil jako tanci - a fungovalo to samo naprosto perfektně, aniž by se hráč musel starat o každého panáka! Takže jsem si v klidu běhal a bojoval s Overlordem, občas jsem skřety přesunul přemístěním standarty - a jinak skřeti naprosto perfektně fungovali sami, bránili určenou pozici a likvidovali římské vojáky, kteří se moc přiblížili!
Tak to je věc, kterou jsem ve hře ještě nezažil, a tady to funguje naprosto přesně tak, jak má. Hráčský pocit nepopsatelný - opravdu jsem se poprvé cítil jako velitel, který bojuje vedle svých mužů. Jak velký pokrok oproti takovému LotR: Conquest anebo Dynasty Warriors, kde si spojenečtí vojáci v boji dělají co chtějí!

sobota 15. srpna 2009

Battlestations: Pacific - řežba z II. světové války v Tichomoří

Battlestations: Pacific je nádherná frkna z II. světové války. Je o námořní válce v tichomoří. Hráč může hrát za letadla, lodě a ponorky. Různé druhy plavidel a letadel se chovají naprosto různě, je to docela fajn.
Zatím jsem odehrál kus japonské kampaně - Pearl Harbor, bitvu o Yorktown, bitvu v korálovém moři, dobytí Port Morresby na Nové Guineji a potopení letadlové lodi.
Na téhle hře je úžasná hlavně vizuální stránka. Bitvy probíhají hodně realisticky, hráč ovládá vždy jen jeden prostředek, ale v podstatě kdykoliv se může přepnout do jiného podle situace. Hodně fajn jsou složitější operace - taková bitva o Port Morresby byla vysloveně lahůdka: užil jsem si bombardování z lodí, protiletadlovou plabu, konvenční bombardování, vyloďovací operace s podpůrnou palbou (bohužel nejde hrát za panáka, ale lze kosit nepřátelské vojáky z lodních děl - paráda!) i souboj stíhaček se střemhlavými bombardéry.
Ovládání je hodně jednoduché, na Xboxím ovladači bez problémů. Jediný ponorkový boj mi úplně nesedl - nepřišlo mi to dvakrát zábavné (starý Silent Service byl sice složitější a realističtější, ale taky hratelnější).
Jsem teď přesně před bitvou o Midway, ještě si to určitě zahraju.

Anno 1404: Politicky korektní budovatelský klenot

Anno 1404 je další ze série středověkých budovatelských strategií Anno. Hrál jsem Anno 1701 a nijak extrémně mě to neuchvátilo; Anno 1404 je o poznání vymakanější.
Grafika je prostě skvostná, baráčky vypiplané, animace panáčků jsou k sežrání. Když jsem v jedné z prvních misí viděl rozestavěnou katedrálu, tak mě to dostalo. Takhle vymazlené hry umí jenom Němci.
Přijde mi, že Anno 1404 má oproti svému předchůdci trošku vybalancovanější hratelnost. Není to tak husté na micromanagement, je jednoduché město postavit, leč v dlouhodobém aspektu je třeba dobře plánovat a hlídat si zásoby surovin. Přesně tak, jak by to mělo být.
Ideově je Anno 1404 zařazeno do křižáckých válek. Hráč hraje za hodné křesťany, musí spolupracovat s hodnými muslimy a bojovat trošku se zlými pirátskými muslimy a především se zlými křesťany. Je to tak trošku poněkud politicky korektní, jako by výrobce doufal v úspěch v muslimských zemích. S historickou skutečností to nemá společného nic a ani si na to nehraje. To mě na sérii Anno trošku vadí, od začátku. Ale nešť.
Doposud jsem odehrál pár misí z kampaně. Jsem zvědav, jestli se k tomu vrátím. Hra je to pěkná, zábavná, hratelná. Bez zjevných nedostatků, které by mě otravovaly. Leč žere to čas. Je fajn dívat se, jak město roste. Mě osobně to stačilo na tři čtyři večery. Asi bych si rád zkusil sandbox mód a postavil katedrálu. To mi připomíná starého dobrého Pharaoha.
Když už má člověk imperiální choutky, tak takové Empire: Total War je uspokojí přímočaře a epicky. Anno 1404 je taky propracované, ale není epické, jen roztomilé.

Army of Two

Jméno téhle hry přesně vystihuje, o čem to celé je. O dvojici profesionálních žoldáků (asi se nějak jmenovali, ale osobně jim říkám Malej a Velkej), pracujících ve dvojici. Z neznámých důvodů nosí kovové přilbypřipomínající lebky, zbytek jejich výbavy je poměrně tradiční. Přes rozdílnou ufyziognomii se Malej a Velkej chovají v boji stejně a mají stejné schopnosti. Pouze v některých cut-scene animacích se projeví jejich odlišnost.
Zahráli jsme si to s Václavem na Xboxu. Byla to nádherná řežba v různých prosředích - muslimské město, vesnice někde v Asii, skalní hnízdo teroristů, město zatopené hurikánem někde na Floridě. Krásně členité prostředí, každá mise byla úplně jiná jak povizuální stránce, tak i hratelností.
Malej a Velkej se mohou specializovat na různé zbraně - a asi je to tvůrci hry i doporučováno. My jsme se celkem vykašlali na těžké zbraně, používali jsme především útočné pušky a granáty, někdy ostřelovačky.
Hodně zábavná je upgradovatelnost. Jednak zbraní - každá zbraň má X slotů, které je možné postupně vylepšovat (pažbu, hlaveň, zásobník, zaměřování, povrchová úprava ...). A úpravy ani zdaleka nejsou jenom kosmetické. Bojovníci pak mohou upravovat jak své kostlivé přilby, tak brnění, oblečení a maskování.
Hraje se to hodně dobře. Army of Two má implementovaný systém Rage. Čím více hráč útočí, tím více se na něj zaměřují nepřátelé. To umožňuje krásné přepadové akce - jeden z hráčů upoutá nepřátele palbou, druhý nerušeně provede obchvatný manévr a vpadne nepřátelům do zad.
Ve hře se vyskytují obrnění bossové, které bez této taktiky nelze zabít. Jejich silné brnění absorbuje veškerou damage zepředu.
Celkem na efekt jsou specialitky typu Overkill (subjektivní zpomalení času při dosažerní určitého killrate) anebo boj zády k sobě, kdy si oba bojovníci palbou kryjí záda. Jsou to drobnosti, které jsou spíš pro zajímavost než že by se to nějak extra dobře hrálo.
Naopak hodně vychytaná je jiná věcička - krytí mobilním štítem. Jeden z bojovníků postupuje a nese štít, druhý se za něj schovává a je schopen vést palbu. Další fajn vychytávka je synchronní útok sniperkou, který umožňuje zlikvidovat dvojici strážných bez vyvolání poplachu. Při vyřazení jednoho z bojovníků ho druhý může nejenom uzdravit injekcí, ale i odtáhnout do bezpečí, přičemž zraněný má možnost krycí palby.
Je vidět, že tvůrci hry si s aspektem spolupráce dvojice vysloveně pohráli a dostali z toho všechno, co mohli. Hrálo se to parádně, doufám v pokračování.

Rainbow Six Vegas II - 8/10

Před časem jsme si s Vaškem na XBoxu 360 zapařili Rainbow Six Vegas II. Ve dvou, ve split screenu. Ačkoliv je tahle hra už nějaký pátek na světě, pořád má mnoho co nabídout. Výborná týmová řežba, hra z cyklu, který v podstatě definoval žánr her o týmové spolupráci. Přestřelky ve vestibulu letiště v Las Vegas anebo v čínském divadle patří k těm nezapomenutelným.
Série Rainbow Six Vegas vyčnívá zdařilým zapracováním týmové akce. Je to přece jen něco jiného než přímočařejší Gears of War. Osvobozování rukojmích, spolupráce v týmu, koordinované vniknutí do místností z více stran, používání lan nejen hráči, ale i nepřáteli - to jsou komponenty, ze kterých je namíchaný chutný koktejl hratelnosti. Bez perfektní spolupráce čtyřčlenného týmu to prostě nejde hrát. My jsme to hráli ve dvou - ve čtyřech to musí být ještě lepší.
Rainbow Six vychází z licence Toma Clancyho. Od Toma Clancyho jsem s chutí přečetl pouze Hon na Rudý Říjen, ostatní knihy mě zatím nějak minuly. To znamená, že je realistická - zbraně a pomůcky odpovídají reálným, průběh akcí je taky poměrně konzervativní. To je zároveň výhoda i nevýhoda.
Asi jedinou slabší stránkou téhle hry je přece jen jednotvárnější prostředí. Byť je město hříchu Las Vegas sebepestřejší, pořád je to jen jedno město. Příbuzná Army of Two, o které vzápětí napíšu, se odehrává po celém světě a nabízí o dost pestřejší prostředí.
Zapařili jsme, dohráli, super. Pravdou je, že po druhé už si to asi nezahraju. Gears of War bych hrál i vícekrát (jednotku jsem hrál dvakrát), kvůli humoru, skvělým animovaným sekvencím a neskutečně variabilní hratelnosti. Rainbow Six Vegas II je výtečná hra, ale podruhé už to asi nemusím.
U mě 8/10.