neděle 31. ledna 2010

Assassin's Creed II: Létání v Benátkách

Létání na Leonardově rogalle je další z krásných vychytávek v Assassin's Creed II. Ezio se pomocí něj dostane dovnitř přísně střeženého dóžecího paláce. Když jsem viděl tenhle obrázek, bylo to mnohem dříve, než jsem se do Benátek vůbec propracoval. Myslel jsem si tehdy, že dostanu rogallo k volnému použití. 
Bohužel, křídlo je jenom v jedné misi.  Jeho použití je omezené - potřebuje čas od času nabrat výšku pomocí ohňů, které Eziovi přítelé rozmístí po městě. 
To je super nápad, než se člověk naučí jak to hrát, je to docela výzva. Každopádně je to další skvost v téhle skvělé hře - a také další hold enginu, který v klidu utáhne i tenhle "letecký simulátor", přičemž stíhá zobrazovat i lidi v ulicích a lučištníky na střechách.

pátek 29. ledna 2010

středa 27. ledna 2010

Mass Effect 2: Dilema

Mám si to zahrát na PC nebo na Xboxu? Toť otázka ...

První díl jsem hrál na PC. Od té doby jsem si hodně zvykl na Xboxí styl hraní. A pozici z prvního dílu pochopitelně nemám schovanou. Tak nevím ...

Assassin's Creed II: Zloděj Benátský

Ve Florencii jsem nikdy nebyl. V Benátkách jsem byl třikrát, z toho naposled před půl rokem. Mám je v čerstvé paměti a proto mohu soudit.
Assassin's Creed II Benátky implementuje velmi pěkně. Model města je pochopitelně zjednodušený, ale tři základní věci jsou zachovány.
Zaprvé jsou to landmarks - význačné budovy. Opět jsou opatřeny záznamy v databázi, které přibližují jejich historii. Hra navíc respektuje historii, takže třeba slavný Ponte Rialto je ve hře dřevěný a ne mramorový jako dnes. Na Náměstí svatého Marka je asi nejlépe vidět rozdíl oproti originálu - piazza ve hře je trošku menší, ale všechno podstatné je tu zachováno - Campanella San Marco, Döžecí palác, Bazilika svatého Marka i sloupy na nábřeží. Je to opravdu super.
Zadruhé půdorys města. Najdeme tu slavný Canal Grande, dopravní tepnu a osu města. Všechny hlavní stavby jsou tam, kde mají být. Kdo Benátky zná, bude se orientovat i ve hře.
Zatřetí je to jedinečná atmosféra. Benátky jsou protkány kanály s gondolami, které může hráč používat a vozit se po libosti. Má to přesně tu správnou náladu jako opravdové Benátky. Město navíc hraje, není to jen statická kulisa. Některé mise vyloženě těží z unikátní atmosféry - například mise, kdy Ezio po střechách sleduje gondolu vezoucí posla k muži, kterého má Ezio zabít. Cíl se nachází na lodi a nejelegantnější způsob splnění mise je pod vodou proplavat až k lodi, aby Ezia nespatřily stráže, a v pravou chvíli zezadu stáhnout muže do vody. Ve hře dosud nevídaný moment a dokonalá radost!

sobota 23. ledna 2010

Avatar: The Game - první dojmy

Po půlhodině zkoušení Avatar: The Game jsem docela otrávený. Intro nic moc. A bohužel to nemá s filmem mnoho společného - jen planetu Pandora. Příběh jde jinudy, na výběr je přes 20 různých postav obojího pohlaví.
Na první pohled mě zarazila jedna věc: nahrávací obrazovky. Každou chvilku - tedy i při přepínání mezi filmovou sekvencí a hrou v enginu - se hra zastaví a pár vteřin nahrává při černé obrazovce. Nemám nic proti nahrávání, občas je to nutné. Třikrát do minuty  mi ale přijde fakt trošku moc. Tady někdo neodladil hru tak, jak měl.
Ve hře je zabudovaná Pandora encyklopedie, kterou si hráč postupně odemyká. Byl by to fajn počin, nebýt značně odfláknutý: maličké obrázky a jeden kraťoučký odstavec senilního textu mě opravdu nezaujal. Kam se hrabe na Assassin's Creed II, nemluvě o vymazlených encyklopediích z Total War anebo Civilization.
Po úvodu na základě je hráč odeslán do džungle na jednu z lokalit. Tam ho čeká ho bohapustá střílečka v džungli - ze všech stran se valí vlci. Tak nevím, přišlo mi to jako hrát Dooma na Pandoře.
První dojem tedy nic moc. Těšil jsem se, že si znovu prožiji kouzelný příběh z filmu. Ale tohle asi bude o něčem jiném. Atmosféra veškerá žádná.

Assassin's Creed II: ovládání

Co se mi na Assassin's Creed II moc líbí je způsob ovládání. Ezio se chová inteligentně - když běhá po střechách, ví, kdy má skočit a kdy šplhat. Jako hráč nemusím řešit správný timing při odrazu, běh i šplh se ovládá stejně. Výzva pro hráče tak nespočívá v mačkání těch správných knoflíků ve správnou chvíli, ale ve volbě té správné cesty, aby Ezio vyskákal po tyčích, přeskočil mezi domy a trefil se na lano napjaté mezi střechami.
Je to úplně odlišný koncept od Mirror's Edge, kde se každý druh pohybu  ovládal jinou kombinací kláves. Asi i proto jsem Mirror's Edge nikdy pořádně nerozehrál, nebavilo mě řešit každých pět kroků, jak donutit panáka skočit a začít šplhat.
Přístup ACII je určitě krokem tak trochu  směrem k casual hraní. Z mého pohledu ale je to naprosto správný krok. Akce jsou díky tomu mnohem zábavnější, plynulejší - a v konečném důsledku akčnější. Postavička Ezia jaksi má vlastní reflexy, při pohybu přemýšlí a vychází hráči vstříc - a je to mnohem zábavnější. Odměnou je nerušená zábava nerušená frustrujícím bojem s náročným ovládáním. Hráč se může soustředit na promýšlení vlastní akce - odkud a jak zaútočit, kudy utéct strážím.

Podobně dobře to funguje i v boji. Podívaná na boj je až filmová, při úspěšném protiútoku nebo odzbrojení hra sama zvolí jednu z mnoha pěkných animací a hráč si to může užívat. Četl jsem blog, kde si hráč stěžoval, že to je příliš lehké a žádná challenge, Ezio si celkem lehce poradí i s mnohonásobnou přesilou.
Já bych to tak neviděl. Je pravda, že boje jsou snadnější a hráč možná ani nemusí využít bohatý arzenál všech útoků a taktik. O to příjemněji se na to ale dívá a veseleji se to hraje. Že by to bylo až příliš snadné si nemyslím, náročnějších momentů je ve hře dost a dost.
Samostatnou kapitolou jsou hrobky význačných assassinů, ukryté ve významných stavbách. Ezio postupně sbírá pečetě z hrobek, aby si mohl odemknout přístup k brnění svého předka Altaira.
Tenhle screenshot je z katedrály ve Florencii. Hrobky jsou většinou hlídány po zuby ozbrojenými strážci a nacházejí se na těžce přístupných místech. Propracovat se až do kopule katedrály byl docela oříšek, několikrát jsem se zabil pádem při chybném skoku.
Po dokončení Florencie a Toskánska s věžovým městem San Gimignano sleduje Ezio stopu Borgiů do Benátek. Po cestě potká Leonarda, který tam cestuje s vozem. Akční cesta s vozem přes hory připomíná Divoký Západ: Leonardo schovaný ve voze a Ezio na kozlíku se snaží setřást bandity, kteří z koní naskakují na střechu. Docela slušná zábava, na kterou jsem nekoukal takhle zblízka jako na tomto screenshotu, ale pěkně s kamerou z dálky, abych mohl kočírovat a viděl na cestu. Tahle mezihra byla úplně jiná, než všechny dosavadní pasáže ve hře - a pro mě je to další důkaz toho, jak vymazlený kousek je ACII.

pátek 22. ledna 2010

WoW: Icecrown Citadel - Lord Marrowgar a Saurfang

Progress raidy představují "třešničku na dortu" hraní MMORPG her. Učení se nových bossů, hledání optimální strategie, postupné vychytávání much a pokusy, při kterých bosse dostaneme zase o pár procent níže - to je ta pravá challenge.
Progress raidy lezou do peněz, protože se při nich chcípá. Když jsem byl ještě v guildě Motion, byly progress raidy poměrně výběrovou záležitostí. Zdaleka ne každý měl právo se zúčastnit, velmi často byla podmínkou určitá úroveň equipu. Je pravda, že tenkrát byla hra asi celkově těžší - u některých těžkých bossů se progress dělal i měsíce. Asi nejtypičtějším příkladem byl C'Thun v Ahn Quiraj, který byl až úchylně těžký.
Ve vstupním křídle Icecrown Citadel - Lower Spire jsem byl u prvního guildovního killu na prvním bossovi Lordu Marrowgarovi a čtvrtém bossovi Deathbringerovi Saurfangovi. Druhého bosse - Lady Deathwhisper - jsem si užil při progressu, ale u prvního killu jsem neby. A třetí boss - nádherný encounter Gunship Battle - je poměrně lehký, takže tam snad ani žádný progress nebyl.

Nechci tu úplně popisovat taktiku. Od toho jsou jiní, povolanější. Popíšu to tady spíše ze svého pohledu huntera, který stojí vzadu, střílí z pušky hlava nehlava a čerta starého se stará o to, co dělají tankové a healeři :-P. Konec konců to píšu hlavně pro sebe, tak co.

Marrowgar je tříhlavý kostlivec. Boj má dvě fáze - běžná, kdy se boss normálně zabíjí,přitom kolem sebe hází ledové jazyky a napichuje hráče na ledové hroty, a potom fáze točení, kdy se boss točí po místnosti a zasahuje všechny kolem sebe. Pro nás bylo asi hlavní zvládnout napichování na hroty - postiženého hráče co nejrychleji sundat. Tuším, že jsme se to učili nejméně dva, možná tři večery. Jakmile jsme se naučili stát pokd možno na hromadě (s výjimkou nás hunterů, kteří potřebujeme vzdálenost), byl kill jen otázkou času.
Deathbringer Saurfang je vlastně hrdina Hordy, který zahynul u Wrath Gate a Arthas ho vzkřísil a obdařil magickými silami. Boj se Saurfangem je poměrně těžký, protože je časově omezený Saurfangovými  kouzly.  Jeho moc postupně narůstá s tím, jak hází na hráče nepříjemná kouzla. Hodně nepříjemní jsou addi - červi, která Saurfang hází asi každých 45 sekund a kteří se musejí rychle zabít a zvládnout tak, aby nekousali do hráčů. Takže se musí zapojit všechny možné schopnosti jednotlivých povolání - naše hunterské zpomalovací pasti, tauntování, root, odkopávání, zamražování. Je to docela hukot to všechno stihnout tak, aby všech pět addů padlo dříve, než začnou kousat do healerů a ranged hráčů.
Po zabití Saurfanga si v krásně zrežírované scéně pro jeho tělo přijde jeho otec Overlord Saurfang. Je to jeden z krásných epických momentů ve světě Warcraftu.

pondělí 18. ledna 2010

Assassin's Creed II: Nadšení z renesance

Vyzkoušel jsem Assassin's Creed II. Hrál jsem první díl, uhrál jsem  počítám tak čtvrtinu nebo třetinu. Líbil se mi graficky a technologicky, ale od dohrání mě odradila repetitivní hratelnost. První díl jsem hrál na PC, druhý jsem si střihnul teď na XBoxu. Musím hned zkraje přiznat, že dvojka se mi líbí MNOHEM víc.
Grafika je stejně dobrá, anebo lepší než v prvním díle. Opět tu máme hrdinau, který se prohání po střechách měst plných obyvatel, bojuje se strážemi a odemyká mapu z věží, než z nich efektním saltem skočí do kupky sena.
ACII uchvátí především atmosférou a dějem zasazeným do renesanční Itálie. Od prvního momentu hráče pohltí a vtáhne a nedá mu odpočinout. Mě ještě nepustil. V noci mám sny, v nichž se proháním po střechách nad městy. To už se mi dlouho nad hrou nestalo.
V návaznosti na první díl i tady je hrdina současnosti poslán "zpět genetickou pamětí", aby bojoval s Templáři.  Zatímco první díl obtěžoval moderními mezihrami po každé misi, ve dvojce se v současnosti odehrává pouze úvodní kapitola. A funguje to mnohem líp. Protože Assassin's Creed II je především příběhem florenťana jménem Ezzio Auditore, dávného potomka Altaira z jedničky. Ezzio prochází příběhem spiknutí a následné pomsty a přitom se mění z bohatého mladíka ve vražedně výkonného assassina.
Pokud mohu soudit, jsou města ve hře vymodelovaná poměrně realisticky. Alespoň co se týká "landmarks" - význačných budov, jako jsou chrámy, tržiště nebo kláštery, ale i veřejné domy. Hra je doslova narvaná historií, postavy i budovy jsou historické, popsány v databázi. Děj se točí kolem spiknutí mocného rodu Borgia proti rodu Medici vládnoucím ve Florencii. Při spiknutí je téměř vyhlazena rodina Auditore. Hrdina má hned důvod k pomstě. Cesta k ní bude ale dlouhá a komplikovaná, provázená tajemstvími, před kterými bledne i Šifra mistra Leonarda.
A propos, Leonardo da Vinci je tu jednou z hlavních NPC postav. Seznámíme se s ním hned v první nebo druhé misi. Je mladým umělcem, který ochotně konstruuje assassinské nádobíčko a dešifruje nalezené svitky.

Florencie ve hře je neuvěřitelně velikánská, obrovské rozsáhlé město kypící životem a lidmi. Moc mě potěšilo, že lidé nejen bloumají, ale i něco dělají - vyvolávači na trhu, potulní muzikanti, zedník opravující zeď, nosič beden, pouliční zloděj, zemědělec obdělávající políčko, prostitutky, to všechno tady šlape jako hodinky.
Zábavné prvky hra odkrývá postupně. Tak jak hráč prochází příběhem, postupně získává nové zbraně i nový způsob boje. To je celkem běžné. Tady se navíc odemykají nové mise v návaznosti na příběh,. Což je logické, nicméně v kombinaci s akční hrou to funguje nevídaně skvěle. Po víkendu hraní jsem teprve nedávno získal přístup ke klasickým assassinským misím "jdi a zabij" ve službách Lorenza di Medici zvaného El Magnifico.
Ještě jednou: většina NPC postav, se kterými se hráč potká, má reálný historický předobraz. I podružnější postavy, jako je Lorenzův velitel stráží, mají ve hře informace o historické postavě. Tohle si vysloveně užívám a nepamatuji se, že by nějaká jiná hra šla do takovéto úrovně detailu.
Jsem z Assassin's Creed II nadšený. Hrál bych to pořád, nemuset chodit do práce a spát. :-)
Budu o tom ještě psát, protože báječných a zábavných vychytávek je v téhle hře veliká spousta.

pátek 8. ledna 2010

WoW: Trial of the Crusader

Tenhle post už mám rozepsaný dva měsíce. Nějak jsem se k tomu nemohl dokopat.
Trial of the Crusader - TOC - je předposlední nejtvrdší instance ve hře. Než se v prosinci otevřela Icecrown Citade, byla nejtvrdší.
Z mého pohledu je hodně dobře propracovaná. Když jsem se na podzim vrátil do WoW, tak už aréna stála. Takže jsem nebyl u toho, když se postupně stavěla.
Každopádně je založena na rytířském klání a soubojích v aréně. Kolem arény je spousta daily questů (psal jsem o tom tady). Čas od času tam jsou nascriptované události - tady například Highlord Tirion Fordring vítá Thralla a Garroshe kteří se přijeli podívat na turnaj. To je nascriptovaný event dlouhý možná 3 minuty. Motal jsem se kolem arény několik týdnů, než jsem ho poprvé uviděl.

Vlastní boje v aréně jsou hodně dynamické. Příjemná je absence thrash mobů a soustředění se na bosse. Každý encounter je originální a zábavný. Obrovský wendigo Icehowl tady na screenshotu čas od času odhazuje celý raid ke zdi a pak se náhodně rozběhne na jednoho člena raidu. Pokud neuhne, rozmašíruje ho svými rohy. Výborný encounter, pokud se umí! Když jsem tam byl poprvé, tak jsme na něm docela lamili, a dnes je to procházka kterou dáváme napoprvé.
Celému turnaji v aréně přihlížejí nejznámější figury z WoW - včetně leaderů Alliance a Hordy. Čas od času vstupují do průběhu encounterů svými hláškami.
Lord Jaraxxus tady na screenshotu si postupně summonuje démony na pomoc. Je to dost zajímavý a docela těžký boj.
Hodně zajímavý je boj s grupou hrdinů z Hordy, kteří - ač NPC - se chovají nesmírně inteligentně a fungují jako PvP tým. Umělá inteligence tady šlape jako hodinky. Každý takový boj je sázka do loterie.
Na konci turnaje se ve verzi pro 25 lidí objeví Arthas, rozbije podlahu a hodí hráče do podzemí, kde je čeká souboj s Anub'Arakem, obrovským vládcem Scourge, Anub'Arak byl již finálním bossem v Azjol-Nerubu. Tady je posílen a souboj s ním je mnojem náročnější - a zároveň zábavnější.
Od vydání Icecrown Citadel už ToC moc nechodíme. Hardcore jádro v guildě už odtud má, co potřebuje. Já bych i chodil, equip by se mi určitě hodil. Je ale pravda, že progress raidy v ICC jsou mnohem zajímavější a zábavnější.

Modern Warfare 2: Finále - 9/10

Tak tady je úplný konec Modern Warfare 2. Po sestřelu helikoptéry se hráč v kůži Soapa a chudák Price porvou s generálem Shepardem, přičemž Price dostane na budku a Soap kudlou do břicha. Generál je překvapivě tuhý chlapík, nevěřil bych, že se někdo může vyhrabat ze zřícené helikoptéry a pak rukama sejmout dva tak ostré frajery, jako je Soap a Price. V reminiscenci na první díl se pak Price snaží poslat pistoli po zemi, ale dvakrát nevstoupíš do téže řeky.
Soapovi tak nezbývá než vyrvat si házecí nůž z vlastního žaludku a dobře mířenou ranou mezi oči generála Sheparda sejmout. Hrdina krvácí z břicha, Price ho vleče k vrtulníku a hrdinovi se zatmívá zrak. Game over.
Hmm, hmm.
To, co tu popisuji, bych pojmenoval jako překombinovanost. V jednotce příběh fungoval od začátku do konce. Tady je těch zvratů na můj vkus moc: vyvraždění letiště, ruská invaze do USA, hlavní hajzl není ten hlavní, přehnaná finální bitva. Během kampaně navíc hráč postupně hraje za 5 (!!!) různých postav, které jsou navíc v některých misích NPC a v jiných hratelné. Tak tohle je u mě chaos, který přehlednosti a ztotožnění se hrou rozhodně nepřidá. Čiší z toho scénáristova bezradnost.
Od okamžiku odhalení Shepardovy zrady jsem si začal říkat, že je toho už moc. Příběh přestal fungovat. Přestal být být uvěřitelný. Už jsem se necítil jako ten voják, co tam bojuje se samopalem proti přesile. Dohrál jsem to do konce, abych viděl, jak to dopadne, ale kouzlo bylo fuč. Prostě jsem to nezbaštil.
Závěrečné titulky jsou pojaté vskutku netradičně. Hráč se ocitne v jakémsi muzeu, kde jsou pojaty jednotlivé mise coby stanoviště ve filmovém ateliéru včetně kulis a herců markýrujících prožitý děj. Tohle je rozhodně originální a fajn nápad, nebylo vůbec špatné v duchu si znovu projít odehrané mise. Připomnělo mi to staré dobré Might&Magic III (bože, to už je dávno!), kde na konci defilovaly zabité potvory.
Prý je Modern Warfare II hodně o multiplayeru. Pro single tu jsou Special Ops - jakési scénáře, mise bez vazby na kampaň. Nevím, jestli do toho půjdu - jsem člověk kampaní, chci k tomu příběh.
Takže tak. Jednou větou: Modern Warfare 2 neurazily, hra je to dobrá, technicky vynikající, ale hratelností kampaně na jedničku nemá.
U mě 9/10.

čtvrtek 7. ledna 2010

Modern Warfare 2: Zvraty

Trošku z odstupu teď píšu o Modern Warfare 2. Dohrál jsem to před pár týdny během Vánoc a nějak jsem se nedokopal psát na blog dřív.
V každém případě musím ocenit zvraty o 180 stupňů. Autoři neváhají nechat zabíjet většinu z postav, za které jsem během hry hrál. To jsme zažili už v MW1 - výbuch atomové pumy nad pouštním městem byl poměrně nezapomenutelný zážitek.
Tady se hajzlem pro poslední mise stane americký generál Shepard, který bezohledně sejme chudáka mariňáka Roacha i s kámošem Ghostem a upálí je v benzinu.
Nemůžu si pomoct, ale nějak mi ta zápletka smrdí politickou korektností. Těšil jsem se, jak nakopu do zadku hajzla Makarova, ale houby houbičky - jenom jsem mu vybílil daču. Ten zlý je ve skutečnosti ten americký jestřáb.
Muset bojovat s týpkem s vizáží plukovníka Trautmana z Ramba mi nějak nesedlo.

Ještě před grilovací párty tu byly poměrně slušné boje o Bílý Dům.  Nějak mi nescreenshotoval fraps, takže houby houbičky, screenshoty nejsou.
Přestřelka s ruskými invazními silami v Oválné pracovně jistě musela potěšit americké hráče. Mě nechala celkem chladným, na Gulag nemá.
Tady je screenshot z bitvy na leteckém vrakovišti. Vizuálně zajímavé, herně hodně přímočaré a lineární - proběhni,probij se, přežij.
A tenhle poslední screenshot už je z honičky na motorových člunech. Starý dobrý kapitán Price na přídi, hráč v kůži Soapa řídí člun, divoká pilotáž končí skokem z vodopádu a sestřelem helikoptéry. Docela fajn, podobný zážitek snad byl už ve Far Cry 2 a v Crysis. Na poslední misi nicméně nic moc.
Pak už je jen finální souboj se Shepardem - ale ten si schovám do dalšího postu.
A kde je ten hajzl Makarov? Chci Makarova, proč tu není souboj s Makarovem? To je přece suchýýýý...