Warhammer 40 000 Rogue Trader: Tahové RPG ze světa Warhammeru

 Rogue Tradera jsem rozehrál ze zvědavosti. Jako hra je to poměrně chválené. Asi rozumím proč: promakané lore Warhammeru 40 000 je rozhodně zajímavé a stojí za prozkoumávání.

Studio Owlcat Games, autoři hry, mají za sebou Pathfindera. Vzpomínám si, jak mě Pathfinder v engame naštval. Ale jako hra to bylo fajn.

Rogue Trader novější a nepochybně promakanější záležitost.

Souboje se odehrávají na tahy, stejně jako v Baldur's Gate. Takže se na první dobrou nabízí porovnání obou her. A tam Rogue Trader bohužel prohrává. Ani ne v combat systému, tam je to v pohodě. Jednotlivá povolání jsou dostatečně zábavná, aby si to člověk celkem užil. Funguje tu systém krytí, postavy i NPC dost často stříli vedle, a to i do vlastních řad. Pěkně tu funguje i melee, mít nabušené tanky s chainsaw meči je daké zábavné.

Problém je v atmosféře a příběhu. Warhammer dělá, co může, aby vytvořil epicko, gotickou, těžkou atmosféru. Muzika je mixem epické a tísnivé. Poslouchat to déle než dvě hodiny je tak trochu na mašli. 

Všechny dialogy jsou emočně přepálené, scifi-feudální systém Warhammeru s inkvizicí a technobohy ani neumožňuje odlehčené pasáže. Ať je to rozbité město plné mutantů, základna technologických kněží vzývajících fúzní reaktor anebo vzbouřená věznice, atmosféra je těžká a dusivá. Za mě tomu chybí odlehčení.

Hned zpočátku hry je při vzpouře na lodi zavražděna Rogue Traderka a hráč přebírá její roli.

Některé pasáže ve hře jsou prezentované jako gamebook. Hráč si vybírá a podle toho se generuje text. V první kapitole jsem na to narazil asi dvakrát. Neurazí, nenadchne.

Technické stránce lze vytknout snad jen to, že dialogy jsou nazvučené jen zpočátku hry. Později hra nabízí jen texty. To mi přijde málo, sorry.

Hodmě mě bavily pasáže, kde se míchá náboženství a technologie. Náboženské rituály u počítačů nemají chybu.

Svatý reaktor. Warhammer má geniálně promakaný lore kombinující technologii, magii a náboženství.

Je fajn, že hra podporuje volby, které mají nějaké dopady. Má systém karmy. Rozhodnutí a rozvoj postavy lze směrovat ve třech směrech - Iconoclast je zaměřený na žovit a svobodu, Dogmatic na císaře a tradiční náboženství, Heretic na chaos a pokřivenost warpu. Zpočátku se lze rozvíjet ve všech směrech, ale jen jeden ze směrů lze naplno rozvinout.

Na konci první kapitoly mě guvernér pozval, ať si užiju triumf. Pobavila mě nápad promenády v tanku po vzoru římských císařů.

Samozřejmě se to nepodařilo. I když už jsem vybil všechny nepřátele, kde se vzali, tu se vzali další. Sice jsem zabil vůdce vzbouřenců a heretiků Auroru, ale jak se zdá, ne tak úplně. Tenhle červený bastard je finální boss první kapitoly. Jako jediný mi dal trochu zabrat, dal jsem ho až na druhý pokus.

No, mám za sebou první kapitolu a 21 hodin. Prý je celá hra na 120-150 hodin. Upřímně, to mě vyděsilo. Asi svojí pouť Warhammerem prozatím ukončím. Nemůžu říct, že by mě hra štvala. Ale zároveň mě nijak extra nebaví.

Příběh mě nechytl. Dialogy jsou přiměřeně zábavné, ale celé to není dostatečně imerzivní. Lore Warhammeru mi přijde zajímavé, ale tolik, abych tomu dal 120 hodin času, zase ne. V tuto chvíli.

Při naverbování navigátorky mi hra nabízela, aby si s ní můj velitel začal románek. Do toho jsem nešel. Navigátorka mi nepřišla atraktivní, navíc má tři oči a je trochu mutant.

Prostředí je hezké napohled, ale není zas tak moc inspirující. Nebaví mě prohledávat rozpadající se základny. Jednou ano, celou hru ne. 

Trochu se bojím, že hra začne přituhovat. Nevadilo mi kosit nepřátele v přesile, moje postavy na to měly. Poslední souboj v první kapitole mi přišel obtížný tak akorát na boss fight. Bojím se ale, že obtížnost ke konci poroste, stejně jako v Pathfinderu.

 

Takže prozatím Rogue Tradera asi zaparkuji. Možná se k tomu někdy vrátím. Docela rád bych viděl akční RPG ze světa Warhammeru 40 000 s produkčními kvalitami dejme tomu Star Wars Outlaws. Jasně, je tady Space Marine 2, ale to je hack&slash, ne RPG. Pobíjet nepřátele po desítkách není tak úplně můj šálek čaaje, jakkoliv působivý vizuál to má.

Elden Ring: Statistiky

Tady je můj boss tracker. Je na něm vidět, jak jsem zpočátku zabíjel všechno - a jak jsem ke konci zvolňoval. Konec jsem jel jen na sílu. Nebyl by problém ty bossy dodělat - ale chce se mi? Fakt ne.

Moje výbava a meč. Před koncem jsem přenul z Holy na Lightning.

Finální statistiky. Po Malenii jsem respecl zpátky na Holy paladina.

Elden Ring: Dohráno, 8 z 10

 Takže. Už jsem tu o Elden Ringu napsal kde co. Teď to shrnu. 

Obtížnost mě štvala. Od Fire Gianta jsem to tlačil doslova na sílu. Ta hra je moc dlouhá. Neměl jsem motivaci prolézat další a další podobné dungeony a chcípat na dalších a dalších inkarnacích stejných bossů. Prostě jsem šel nejkratší cestou ke konci hry. Radši jsem nafarmil runy na levely, než bych hrál hru normálně - protože při normálním hraní jsem pořád chcípal a runy jsem ztrácel. Elden Ring je hra o umírání, jako všechny hry od From Software.

 Jasně, end game bossové jsou unikátní a jsou fajn. Jamile padla  Malenia, obtížnost už mi příšla v zásadě přijatelná, i když stále trošku otravná. Nakonec nemám problém chcípat hodinu na bossovi. Chcipat na něm šest hodin je fakt přes čáru.

 Už jsem tu chválil grafiku, souboje, gameplay, architekturu, level design. Detaily jsou v postu Proč to možná nedohraju. Hodně mě bavily Legacy dungeony. Raya Lucaria Academy, Volcano manor, Miquella Haligtree, Crumbling Farum Azula byly luxusní. Velké podzemní levely byly super.

Jaké mám pocity po dohrání? Jako bych dotlačil do konce úmorný balvan. Jasně, že jsem hrdý na to, že jse to dal. Steam mi ukazuje 168 hodin. Chvála bohu, že je to za mnou. Už nikdy to hrát nebudu. 

No a resumé?  Jeden bod strhávám za obtížnost. Za mě je to prostě špatně. Jsou lidi, co to vyhledávají. Já se nepotřebuji u hraní stresovat, ale odpočívat.

A jeden bod strhávám za zpackaný lore. Bez Internetu bych ani nevěděl, že ve hře jsou nějaké questy. Není tam žádná evidence.  Hrál jsem Elden Ring od Vánoc do poloviny dubna. Když odečtu pět týdnů hraní KCD2, jsou to pořád dva a půl měsíce. Cutscény jsou vizuálně fajn, ale dialogy jsou prostě zoufalé. Za půl hodiny nevím, co mi to NPC řeklo, a už vůbec nevím, co mám dělat. Jak si to mám pamatovat za měsíc? Navíc jsou "dialogy" psané tak archaickou angličtinou, že prostě nepobírám sdělení. Úmyslně dovám slovo dialogy do uvozovek, protože to jsou spíš deklamace, žádné rozhovory. Moje postava celou hru mlčí. Jako za mě tam nebyl žádný příběh, který bych si prožil a užil. Těch pár splněných questů jsem udělal jen díky Wiki. Za mě ta hra vypravěčsky selhává, tečka.

A je mi to líto. Protože vidím ty geniální věci, které v Elden Ringu jsou. Vizuály, animace, souboje, bossové, level design, armosféra, technická stránka, všechno super. Jen - narozdíl od jiných her - obtížnost a absence příběhu jsou pro mě tak silná negativa, že je ty pozitivní věci prostě nepřebijou. Mám z Elden Ringu přesně opačný pocit než jsem měl nedávno u KCD2.

Asi nejsilnější argument: KCD2 mě nechtělo pustit. Když jsem to dohrál, stýskalo se mi po hře. Měl jsem silné cukání začít znovu nebo se jen tak jet projet na koni. Bylo mi líto, že už je konec.

U Elden Ringu cítím úlevu, že je to za mnou.

Že to mám hotové. 

Že to je z krku.

Už nikdy to hrát nechci.

Takže za mě 8 z 10.

Elden Ring: Finále

No a pak už bylo jen finále. 

Elden Ring má asi šest konců podl etoho, jaké questy člověk splnil nebo nesplnil. To se cení. Jen tři z nich jsou prakticky totožné, liší se v naprostých detailech, jako je atmosféra a pár slov v cutscéně. Za mě prostě slabota.

Pak je tam jeden vysloveně špatný konec, který je docela promakaný vizuálně.

No a já jsem měl takzvaný Star Ending, který se obecně považuje za nejlepší konec ve hře. Protože jsem splnil questovou linku Ranni the Witch, měl jsem možnost si vybrat mezi Ranni a defaultním koncem s Melinou. 

Socha ubohé Meliny tam stojí, rozbitá a spálená.

Vybral jsem si tedy Ranni. Ranni nasadila hlavu Meliny na sochu a ta se rozzářila magií. Škoda, že neobživla.

Ranni má bohužel čtyři ruce a vypadá dost hrozně.

Podle zdrojů na Internetech Ranni a hrdina odcházejí ze světa Elden Ringu a neobnoví nový řád. Svět nechají bez vládce.

Tak dobrá. Z cutscény jsem to fakt nepoznal. Sorry, asi nemám dost dobrou angličtinu abych četl kryptické poselství mezi řádky. No a takové jsou všechny dialogy ve hře.

Asi bych si býval vybral jiný konec, kdybych měl znovu tu možnost. Přece jen je fajn posedět na trůně. A obnovit řád ve světě mi přijde lepší, než odejít s Ranni na tisíciletou pouť ke hvězdám. Ale co už.

Elden Ring: Radagon of the Golden Order a Elden Beast

 Čekal mě finální boss. Dvojboj Radagon a Elden Beast.

 Radagon není tak těžký.  Má útoky Holy a taky brutální rezistanci, takže můj pracně budovaný Holy Paladin tak úplně nefachal. Musel jsem přepnout na Lightning, kde zdaleka nejsem tak vymakaný.

 Podle jména jsem si myslel, že Radagon je chlap. Ale ońa je to ženská. Tedy bývala. teď je to spíš mrtvola nacpaná holy magií.

Do druhé fáze jsem se dostával celkem v pohodě, když jsem si dal pozor na obranu a včas se healoval. Při přechodu do druhé fáze je čas na rebuff nebo léčení, využil jsem kouzlo Healing of Erdtree, které mi padlo z Godfreye. Měl jsem obvykle kolem 5 léčivých flašek.

Elden Beast je jakási magická lochneska či plesiosaurus. Vypadá neškodně a mile, ale je poměrně náročná - vznáší se, nebo se ponoří pod hladinu, po které běháme. Zdálky hází nepěkná kouzla a zblízka zametá mečem. Pořád jsem jí naháněl po celé aréně.

 

Dobře fungovalo, když jsem se dostal potvoře na tělo a vysypal na ní Sword Dance. A opět zafungoval summon - assassinka Black Knife Tiche s bleed damage.

Sám nevím, jak dlouho jsem to zkoušel. Možná necelou hodinu. Proti pekle na Fire Giantovi a beznaději na Malenii to byla dětská slavnost.

Elden Ring: Hoarah Loux

Jakmile jsem zabil maliketha, teleportovalo mě to zpátky do Leyndelu. Ten byl celý zasypaný popelem.

Za mě super nápad, a skvělý vizuál, jen nedotažené lore. 

Proč se to zasypalo až teď, když strom Erdtree hoří už od zabití Fire Gianta? Proč mě to sem teleportovalo, když se Crumbling Farum Azula stále vznáší nad mořem a můžu se tam kdykoliv vrátit? Samé otázky.

Ale vypadá to epicky, to nemohu říct.

Přes popel jsem šel přímo ke Godfreyovu trůnu. Godfreye už jsem jednou zabil. Teď tu byl znovu, provázen přzračným lvem.

Super nápad, jen pak Godfrey toho lva ještě v cutscéně zabil. Škoda.

No a opět, prapodivné lore - Godfreye jsem dostal na půlku životů, a pak cutscéna - a Godfrey prohlásil, že teď už není Godfrey, ale válečník Hoarah Loux. Proč ta změna identity, to bych rád věděl. 

Ale co už. Godfrey padl za chvíli. Nebylo to příliš těžké. Pravda, byl jsem vylevelovaný a summon pomohl.

Elden Ring: Maliketh, the Black Blade

Další v pořadí byl Maliketh, The Black Blade. Finální boss v Crumbling Farum Azula.

 

Cestu k Malikethovi jsem měl vyčištěnou, odemknuté Site of Grace kousek od bosse. Souboj začíná ve formě Beast Clergymana. I v první fázi je ho dost, hodně skáče a drápe před sebe.

 

Do druhé fáze jsem se podíval snad při druhém pokusu. Na 50% se Beast Clergyman promění v Maliketha. Vypadá impozantně: člověkovlčí postava s ocelovými drápy a masivním mečem, nepostojí, stále skáče, teleportuje se a mění směr. V aréně jsou sloupy, za které se lze schovat, ale zároveň umožňují Malikethovi, aby na ně vyskočil a z výšky na hráče skočil.

Ale nemůžu si stěžovat, Maliketh šel dolů celkem rychle. Dostal jsem se do stavu, kdy jsem chcípnutí na 95% nebral jako smůlu a selhání. Bral jsem to jako důkaz progressu a povzbuzení, že to určitě zvládnu.

Když nad tím přemýšlím, tohle mentální nastavení jsem měl asi od Mohga.

Nepochopil jsem úplně lore. Zřejmě Malikethův meč vypustil do světa Elden Ring smrt. Každopádně se po jeho smrti hlavní město Leyndel změní v City of Ash. Čekal bych to v přímé návaznosti na spálení stromu - tedy hned po Fire Giantovi. Crumbling Farum Azula se vznáší nad mořem daleko od města, takže mi uniká, jak sundání Maliketha souvisí s tím, že město zasype popel. Ale co už.