Zaklínač: Finále

Jakub de Aldersberg, Velmistr řádu planoucí růže. Ultimátní hajzl, který stál za vším zlem, kterému musel Geralt čelit. Hrál si na samaritána, v řádovém sídle poskytoval azyl uprchlíkům, které jeho vlastní intriky vyhnaly z domovů.

Když jsem na něj vystartoval, odteleportoval mě do zvláštní ledové říše. Snad existovala jen v jeho choré mysli, snad to byla Wyzima uvězněná v ledu vzdálené budoucnosti, kdo ví. Každopádně byla plná nestvůr a mutantů, přes které jsem se musel probíjet.

Naštěstí se ke mě přidala Triss. Na chvilku jsem potkal i Bílou Raylu, opět ve své původní podobě. Pomáhaly mi pobíjet nestvůry, které na mě prchající Velmistr sesílal: Rayla mečem a Triss svými skvělými kouzly.

Velmistr si hrál ba moralistu a spasitele. Valil mi klíny do hlavy. Chtěl mě získat ke spolupráci. Snažil se přesvědčuit mě o své šílené vizi světa, který změny klimatu uvrhnou do ledu.

Neměl šanci. Probíjel jsem se dalšími a dalšími zástupy kostihlavů, duchů a mutantů.

Na vrcholku hory jsem musel znovu svést souboj s elfem Yavinnem, vůdcem veverek, kterého jsem zabil ve Wyzimě.

Před koncem mě čekala Adda.

I ona se ke mě přidala, ve své hrůzné podobě strigy mi pomohla pobít velkou skupinu mutovaných rytířů.

Poslední souboj v troskách katedrály jsem ale musel svést sám. Nejprve jsem pobil skupinu mutantů, pak Aldersbergovy ifríty a nakonec samotného Velmistra. Jak se mi teď hodily všechny lektvary, zbroj zaklínače Havrana i mé skvělé meče vybroušené diamantovým prachem!

Když Aldersberg padl, přišel si pro něj Král divokého honu - vtělení Smrti. Nevydal jsem mu Velmistrovo tělo. Namísto toho jsem si to s ním rozdal, a zahnal jsem ho pryč. Jakkoliv jsem ale byl imunní vůči Aldersbergovým sladkým slovům, Králova slova mě zasáhla do živého. Geralt nenašel svůj osud, nezískal zpátky svou paměť. Kamkoliv vešel, ať dělal co dělal, zůstávala za ním smrt.

V rukou mrtvého Velmistra jsem našel talisman. Tentýž, který vyrobila Triss a který jsem daroval malému Alvinovi. Stal se Alvin velmistrem, když se teleportoval z masakru v Bahnicích pryč do minulosti? Bylo by to pravděpodobné, s jeho sklonem k nekontrolovaným vizím by z něj klidně mohl vyrůst fanatik.

Tak skončila mise zaklínače Geralta. Vděčný král Foltest zaplatil za záchranu dcery.

Zaklínač vzal peníze a odchází z Wyzimy. Města, kde vyzvedl k moci Řád planoucí růže přes mrtvoly vzbouřených elfů. Města, kde zasáhl do tolika životů a osudů. Kde se toho tolik stalo.

Bylo to dobře nebo špatně?

Bylo to.

Na samém konci závěrečného filmu Geralt zachrání Foltesta před vrahem, z něhož se vyklube rovněž zaklínač. Proč? Tolik toho zůstalo nedopovězeno. A Mistr Marigold přesně ví, kdy má píseň skončit, aby její kouzlo zůstalo ve vzduchu.

Možná právě zachráněná princezna Adda je ta správná odopvěď na otázku po osudu zaklínače.

Zaklínač Geralt odchází středem. Nese si váček s penězi a na jeho tváři se objevuje tak vzácný lehký úsměv.