Zaklínač: zhodnocení

Tak to by bylo. Je mi líto, že už nemůžu hrát dál. Protože takhle úžasný příběh se nevidí často. Autoři Zaklínače odolali všem laciným svodům, jak si ulehčit práci. Díky tomu je vzniklá hra umělecké dílo. Vizuální stránka je skvělá, některé scény jsou jako živé. Příběh je bezkonkurenční. Něco tak hlubokého a propracovaného jsem ještě ve hře neviděl. Postavy ve hře jsou jako živé, mají své zájmy a cíle, mají charakter a vlastní příběhy. Geralt vůči nim může zaujímat stanovisko, vymezovat se, rozhodovat a vytvořit si hluboký vztah. Tohle dosud dokázalo jen málo her a v posledních letech žádná. Snad jen Martin v Oblivionu je tak propracovaný, jak jsou v Zaklínačovi spousty postav.
Umocňuje to velmi pěkné ozvučení, příjemná hudba a i počeštění, díky kterému mi hra zalezla pod kůži a nechce ven. Některé skvělé hlášky jsou prostě nezapomenutelné a v angličtině by neměly šanci tak vyznít. Hra se nevyhýbá jadrným výrazům, což se taky málo vidí - zvukomalebná česká kurva nebo prdel je mnohem výstižnější, než nudné fuck a bitch. Dabing je nejlepší, jaký jsem ve hře viděl, ať si na to lidi na fórech nadávají jak chtějí.
Vlastní hratelnost je skvělá. Akční souboje díky skvělým animacím nezevšední. Paradoxně nejtěžší souboj ve hře byla bitka s Bestií a smečkou přízračných ohařů v první kapitole. Ke konci byl Geralt v některých soubojích nezabitelný. Pravdou ale taky je, že jsem se to naučil hrát a dobře jsem si poskládal vlastnosti. Zajímalo by mě, jak to vypadá na nejtěžší obtížnost, anebo se specializací na Znamení. Pro mě byl revoluční výborný nápad s flashbacky - těch by mohlo být i víc. Moc a moc oceňuji svobodu rozhodování a volbu způsobu, jak budu věc řešit.
Deník, na který na fórech lidi nadávají, je pro mě další bezva část hry. Čtení v něm je zábavné, skvěle doplňuje herní zážitek. To, jak se Geralt postupně učí poznávat lidi, příšery, ingredience i rostliny, je prostě bezvadné.
Je to hra pro dospělé, proto hodně oceňuji, jak zábavně a vkusně je do hry zapojen sex. Trofejní karty s odvážnými portréty partnerek jsou dobrý nápad, vyloženě mě bavilo snažit se dostat do postele každou sukni, kterou jsem potkal. Pohořel jsem vlastně jenom u elfky Toruviel. Kdybych hrál za elfy, možná by to šlo.
Výtky mám v zásadě tři. První je asi největší - ve druhé kapitole je možné se zamotat, když člověk začne dřív podezřívat jednotlivé postavy, než je k tomu Raymondem vyzván. Mě tak úplně utekla pitva, což je škoda. Chvíli jsem se motal a nevěděl, co mám dělat, a příběh lehce nedával smysl.
Druhá výtka je otravně dlouhé nahrávání při každém vlezení do dveří. To si tedy mohli autoři odpustit, je to hodně rušivé.
Třetí výtka je bohužel nižší stabilita - ve hře je zjevně nějaký memory leak, který ji dříve či později shodí. V hořící Staré Wyzimě hra vydržela stabilní pouze tak 30 minut, což už opravdu není ono. V ostatních lokacích byla buď úplně stabilní, nebo spadla jednou za večer, což jsem ochoten tolerovat.
Celkový umělecký dojem má Zaklínač nicméně bezchybný. Teď mám dilema, co budu dělat, když už ho nehraju, a jestli bych si ho neměl zahrát znovu a vyzkoušet úplně jiné postupy. Asi do toho znovu hned nepůjdu, protože času je málo. Ten pocit vnitřní prázdnoty, že něco krásného skončilo a teď mi to chybí, ten signalizuje, jak moc dobrá to je hra. Ve své hráčské kariéře jsem tenhle pocit neměl tak úplně často. Vzpomínám si, že podobně jsem se cítil po dohrání Baldur's Gate II. A to už je nějaký pátek.