Pathfinder: Kingmaker - Příliš dlouhé RPG o budování království

 Kingmakera jsem začal hrát jen tak na zkoušku. Zpočátku mě hodně chytl. Skvělá izometrická 3D grafika, kouzelné animace, zajímavý příběh, fajn postavy, skvěle napsané questy - co víc chtít.

 

 

Začal jsem to hrát na Easy obtížnost a užíval jsem si to. První kapitoly byly přesně to, co chcete od RPG. Veliký kouzelný a zajímavý svět k prozkoumávání, zajímaví nepřátelé.

Trochu mě prudilo cestování - družina musí co chvíli odpočívat, což je po čase otravné. Kecy členů družiny před spaním se nedají přeskočit.

Pak jsem získal království a hra získala další dimenzi. Byl jsem z toho nadšený: management a rozvíjení království šlapal jako hodinky.

A pak se to začalo zvrtávat. Hra přitahuje šrouby. Najednou jsem prohrál - království mi zaplavili barbaři - a ani jsem nevěděl pořádně proč. Pomohl reload a jiné časování řešení problémů v království - ale WTF? Takhle by to mělo fungovat?

A pak další brtální utažení šroubů: kapitola War of River Kings. Už celkem tuším, o čem je celý příběh hry. Nymfa, které jsem napřed pomáhal, je zřejmě prokletá a ničí jedno království za druhým. Takže teď si musím poradit s královstvím Pitax a jeho králem Irovettim. Jako OK, ale jak to mám hrát, když jsem zavalený problémy, které moji neschopní poradci vyřeší s pravděpodobností 0%? Jako WTF?

Takže opět reload a jdu si pro Irovettiho. Boj ve městě OK. A pak vlezu do paláce - a chcípám, chcípám, chcípám. Hra je najednou o sto procent těžší. Nepřátelé se na mě sypou ze všech stran. Brutální masakr.

 

Jako cože? Mám to nastavené na lehkou obtížnost. Nepřátelé mi dávají zásahy s postihem 80% a ani tak to nedávám? Haló, není tady něco špatně? Není to o tom, že bych měl vylevelovat. Na to není kdy. je to o tom, že od teďka se to musí hrát úplně jinak. Můj dosavadní přístup s hraní v reálném čase s občasným taktickým zapauzováním a pár kouzly selhává, a to tak, že na celé čáře. Podle Internetu bych se měl do každého souboje buffovat podle nepřátel, být našlapaný svitky a elixíry a hrát to na tahy.

Tak dík, ale ne. To mě nebaví. Frustruje mě, když nemám šanci rozumně řídit království.  Zas taková lama nejsem - je to udělané tak, aby ty challenge nešly plnit.

Taky mi nesedí časový pres. Chci si hrát svým tempem. Prozkoumávat svět, jak mi chce. Ale ne - tady mám nad sebou Damoklův meč. Za 230 dní se něco stane a krize bude pokračovat. Ale ještě před tím na mě hra začne spawnovat nesplnitelné problémy v království. Tak dík, ale nebaví.

Jo a ještě herní doba. Mám natočeno 83 hodin. Není to málo, Antone Pavloviči? Je fakt, že spoustu času jsem měl hru jen zapauzovanou a dělal jsem při tom něco jiného. Ale stejně - Assassina jsem dohrál něk jak mě to doteď celkem bavilo, tak teď už mě to netáhne. Kdyby hra skončila soubojem v Irovettiho paláci, bylo by to tak akorát. 

Takže jsem před finálem. Čekal by mě souboj s nymfou a pak ještě s nějakým tím démonem v podobě planoucí koule, který ji proklel.Ale tuším, že souboje by byly ještě mnohem brutálnější, než boje v Irovettiho paláci. A pro mě to není zábavné. 

Jsem už holt zmlsanej. Kdybych tohle měl zamlada, tak bych u toho řval rozkoší. Ale teď se nejspíš právě tady zastavím a dohrávat to nebudu. Škoda. Asi stárnu.