50 draků ve Skyrimu

Skyrim: Dragonborn

 Při putování Skyrimem potkávám draky. Zatím jsem viděl jen jeden dračí nájezd - byl to můj první boj s drakem u věže blízko Whiterunu. Tam mi hodně pomohli strážci z Whiterunu, kteří mě provázeli.
Druhého draka jsem zabil blízko Riverwoodu. Poslal mě na něj jarl z Whiterunu. Boj byl celkem jednoduchý, opět s pomocí stráží z Riverwoodu.
Ulfric Stormcloak mě vyslal vyčistit dračí doupě v Eastmarchu. Eastmarch je náhorní plošina plná gejzírů, kde žijí mamuti a jejich pastevci obři. Drak létal kolem balvanité hory, na které bylo jeho doupě. když jsem na něj zaútočil, drak zuřivě chrlil oheň. Naštěstí kousek opodál jeden z obrů pásl  mamuty, připletl se do boje a výrazně mi pomohl se draka zbavit.
Potkal jsem ještě několik dalších draků, kteří na mě nezaútočili a pohybovali se tak daleko, že jsem nebyl schopen zasáhnout je šípem.

Hodně zajímavý byl souboj s drakem u jezera Ilinalth na sevr od Falkreathu. Brodil jsem se s koněm krajem jezera, když se nade mnou znenadání mihl stín obrovských křídel. Drak s řevem prolétl a plácl sebou do jezera. Pak znovu vyletěl do výšky a poodletěl kousek dál k rozvalinám věže. Tam jsem ho donutil přistát a zabil jsem ho sekerou.
Dračí tělo po smrti chytne plamenem a efektně shoří až na kostru.  Díky tomu, že jsem Dragonborn, do sebe absorbuji dračí duši. Postupně se učím jednotlivá slova v dračí řeči, ze kterých budu postupně skládat dračí Shouty - kouzelné řevy.
Vykonal jsem pouť na High Hrotgar, do kláštera choulícího se v ledu a kameni na vrchou hory Throat of the World. Cesta byla dlouhá 7000 schodů. Začal jsem v zelené krajině u jezera a skončil jsem ve sněhové vánici na ledovci. Mudrci v klášteře mě začali postupně zasvěcovat do dračího jazyka, ale jak se zdá, čeká mě ještě dlouhá cesta.

Skyrim: První dojmy

Mám za sebou odehrané tři dny a musím poctivě potvrdit, že Skyrim plní všechna očekávání na 110%. Už první sekundy ve hře prokazují grafickou vymakanost. Žádné animované intro, od začátku pěkně v enginu.
Hru jsem začal jako vězeň, na voze plném dalších vězňů. Dovezli nás do hradu a začali nás popravovat. Už jsem měl hlavu na špalku, když vtom na hrad zaútočil drak.
Povedlo se mi utéci. Přidal jsem se k jednomu z vězňů, nordskému rebelovi. Hned první volba - přidat se k imperiálním vojákům, anebo rebelujícím Nordům, původním obyvatelům Skyrimu? Zatím sympatizuji spíše s Nordy, ale opatrně, abych si neuzavřel zadní vrátka pro budoucí rozhodnutí.
Vydal jsem se se svým severským přítelem do vesnice Riverwood. Moc dlouho jsem se tam nezdržel, jen co jsem pořešil pár lehčích questů a vyčistil jeden dungeon.
Hra je po grafické stránce neskutečně našlapaná. Hraju to na High detaily v rozlišení 1900x1200, ale ani na nové grafické kartě si nemůžu dovolit plné Ultra detaily. Překvapivě je hra náročnější v dungeonech a v domech, než v otevřené krajině. Asi díky dynamickému světlu. Jakmile vlezu do domu anebo do dungeonu a motám se někde blízko svícnu anebo lustru, je slyšet, jak větráky na grafické kartě začnou zvyšovat obrátky.
Asi nejsilnější pocit, který ze Skyrimu mám, je radost a údiv nad neuvěřitelnou, až maniakální propracovaností prostředí a detailů. Domy i dungeony jsou doslova našlapané různými předměty, které mají nejen dekorativní funkci, ale valnou většinu jich lze sebrat anebo jimi alespoň manipulovat. Knihy, svícny, hrnky, talíře, různé druhý jídla - jsou jich v každé místnosti desítky. A lze je všechny posbírat, odnést a prodat. (Samozřejmě tu funguje limit na hmotnost neseného zboží).

Viděl jsem na Webu boží obrázek jarla ve Whiterunu na trůně, úplně zasypaného nádobím, které hráč někde posbíral. A úplně mě dostalo tohle video, jak ve Skyrimu beztrestně krást.


Z Riverwoodu jsem dorazil do Whiterunu, města v centrální oblasti mapy. Vzhledově mi hodně připomíná Meduseld z filmového Pána prstenů: obdobná nordická architektura, stejná dispozice hradu na skále uprostřed planiny.
Sotva jsem pozdravil vládnoucího jarla ve Whiterunu, zaútočil na věž stojící blézko města drak. Vydal jsem se tam spolu s jarlovými strážemi. Byl to nádherný boj, drak nalétával, chrlil oheň a sežral několik strážných. Nakonec se nám podařilo draka udolat šípy, takže musel přistát a zůstat na zemi. Povedlo se mi přiblížit se k němu z boku a dobít ho válečnou sekerou.
Dračí mrtvola chytla plamenem a shořela na bílou kostru, která tam je dodnes. To opravdu potěší!
Byl to opravdu epický a nádherný zážitek! Těším se na další draky, kterých mě ve Skyrimu zřejmě čeká spousta. Je zjevné, že bez dobré zbraně anebo kouzla na dálku to nepůjde. Rozhodl jsem se, že budu trénovat především obouruční sekeru a luk. Kouzla budu využívat jen jako doplněk.

Skyrim: vzpomínky na předchozí díly Elder Scrolls

Skyrim, nejnovější díl série Elder Scrolls, předcházela bombastická očekávání. Úchvatná grafika, živý otevřený svět, obři pasoucí mamuty a draci, to byly hlavní avizované pecky.
Shlédl jsem o Skyrimu všechna publikované videa. Hodně jsem se těšil.

Hrál jsem všechny díly Elder Scrolls. Pamatuji se na první Arénu, na obrovské nepřehledné dungeony, které se hrozně blbě mapovaly. Vzpomínám si, jak jsem v jednom dungeonu potkal liche (to už jsem měl hodně odehráno a připadal jsem si hodně namachrovaný). A vzpomínám si, jak mě lich sfoukl jako svíčku. Pamatuji se, jak jsem v Aréně do jednoho dungeonu běžel (namísto fast travellingu po mapě). Připadalo mi to blízko, ale  v reálu to bylo snad 10 minut běhu po naprosto prázdné, rovné pláni. Pak jsem doběhl k lesíku blízko toho dungeonu, potkal jsem nějakou dravou potvoru a ta mě na jedno kousnutí zabila. Ano děti, takové bývaly tenkrát hry. :-) Arénu jsem tuším dohrál.

Vzpomínám si na legendární Dagerfall, druhý díl série. Na údiv, se kterým jsem prolézal první 3D dungeon. Nejsem si tak úplně jistý, ale mám pocit, že Daggerfall bylo první RPG s dungeony, které byly výrazně členité nejenom horizontálně, ale i vertikálně. Některé dungeony byly pekelně rozlehlé, nic moc NPC v nich nebylo a hledat požadovaný předmět nebo poklad byl docela porod. Pamatuji se na dungeon, který měl některé chodby zatopené vodou a moje postava neuměla plavat pod vodou (anebo  neydržela pod vodou tak dlouho). Vzpomínám si, že jsem musel z toho dungeonu odejít, naučit se kouzlo dýchání po vodou a pak se tam vrátit.
Vzpomínám si v Daggerfallu na koně. Dalo se na něm i létat, tuším že se muselo nasednout a pak seslat létající kouzlo, a kůň krásně letěl nad městem.
Daggerfall přinesl geniální systém enchantingu předmětů a syntézy kouzel. Bohužel byl ale hlavní quest zabugovaný, vzpomínám si, že jsem jakýmsi hackem procházel jedny dveře, které prostě nešly normálně otevřít. Pokud se správně pamatuji, tak jsem to s návodem dohrál.

Morrowind, třetí díl série, mě moc nenadchl - zcela určitě jsem ho nedohrál. Pokud se dobře pamatuji, v Morrowindu bylo poprvé možné mít vlastní dům a v domě (snad) manželku. Mám pocit, že mě na Morrowindu otrávil příběh a to, že tam byla spousta prostoru, kde jsem nevěděl, co mám vlastně dělat. Taky se mi moc nelíbilo ponuré prostředí. Snad jsem i někde zakysl a už jsem to nedohrál. Vzpomínám si na město mágů, nad kterým ve vzduchu visel měsíc (anebo nějaký kus kamene). Vím, že jsem se tenkrát nějak dostal nahoru, ale byly tam snad zamčené dveře nebo tak něco.

Oblivion, čtvrtý a doposud poslední díl, jsem naproti tomu dohrál a hodně si ho užil. Doposud jednoznačně nejlepší díl série a jedno z nejlepších RPG, které jsem dosud hrál. Psal jsem o něm tady na blogu, tak se nebudu opakovat.

Gears of War 3: Dohráno, 9/10

Gears of War 3 jsem dohrál před třemi týdny, než jsem odjel na dovolenou do Afriky. Proto už mám ten zážitek tak trošku s odstupem.
Musím hned zpočátku férově přiznat, že konec mě trošičku zklamal.
Psal jsem tu o Domově konci.  Pro mě to byl emocionálně nejvypjatější moment z celé hry - troufl bych si říct, že i z celé série.
Co následovalo pak? Získání ponorky, tak trošku nemastná neslaná plavba do Azury - velkého hotelu pod vírem Maelstrom, cesta za Marcusovým otcem Adamem a odpálení zbraně, která zničí Imulsion a tím i všechny Locusty a Lambenty. Přitom zemře i Marcusův otec. Sorry, ale ke starému pánovi jsem žádný osobní vztah neměl, takže z mého pohledu nikterak extra zážitek.
Válka skončila, všichni oslavují, Marcus si na mořském břehu sundavá brnění a zahazuje věrnou Lance pušku. Co si má počít veterán, když je po válce?
Finální souboj s locustí královnou Myrrah, která létá na obrovském brouku, byla docela slušná řežba. Myslím ale, že v sérii Gears jsem už viděl lepší. Do smrti nezapomenu na první souboj s Brumakem v prvním dílu!
Co se týká epických momentů, dechberoucích animovaných sekvencí a inovativních herních nápadů (Netopýři ničení světlem! Jízda na gigantických vozidlech!! Osedlání Brumaka!!! Průchod červími vnitřnostmi!!!!), pořád u mě vítězí druhý díl.
Ještě jednou, pro upřesnění: Gears of War 3 je pořád výborná hra. Doposud nejlepší akční hra letošního roku. Jakože akční hry až tak moc nehraju. No dobře, tak nejlepší střílečka, protože Assassin's Creed: Revelations teprve vyjde.
Jen bych tak trošku řekl, že první půlka hry nastavila laťku zatraceně vysoko a druhá půle už není tak převratně dobrá. Je to jen solidně řemeslně udělaná akce, ale rozhodně to není zábava, na kterou se vzpomíná po letech.
Sečteno a podtrženo, u mě 9/10.

From Dust: Dohráno, 8/10

From Dust je skvěle udělaná božská strategie. Hodně mi připomněla Populous: i tady si hráč hraje na boha divošského kmene a snaží se jej ochránit před přírodními silami.
Přírodní síly jsou tu nevídané: sopky, oheň, zemětřesení, voda v podobě záplav, tsunami i dešťů. Funguje to skvěle: terén se dá modifikovat, hráč jej může ovlivňovat pouze nabíráním a vysypáváním vody, lávy a hlíny. Vedle toho je k dispozici několik silných kouzel - zrosolovatění vody, silné vypařování anebo uhašení všech požárů.
Takže se vesele staví zdi ze ztuhlé lávy, které chrání vesnici před novými proudy lávy, zahrazují se ničivé řeky anebo se naopak přemosťují úžiny mezi ostrovy, pustina se zelená anebo hoří plamenem.
Síla hry je v neuvěřitelné variabilitě. Herní mapa se vlivem působení přírodních sil dokáže naprosto proměnit. Některé z pozdějších misí začínají na maličkatém ostrůvku, a než jsem misi dokončil, bylo tam mohutné souostroví s obrovským zkroceným vulkánem uprostřed. jedna z misí začala jako obrovský kráter a na konci to byla kvetoucí hornatá krajina se sopkou a řekami. Čistá radost!
Nádherně tu fungují přírodní procesy, jako je zvětrávání nebo vodní eroze. Mořské tsunami dokáže vesnici spláchnout jako nic, pokud se neobklopí zdí z lávy anebo se vesničanům nezajistí vodoodpudivé kouzlo.
Hodně potěší, že mise lze řešit více cestami. S některými misemi jsem se docela vyřádil, jen abych zajistil, že mi láva poteče tam kam já chci.
Pozdější mise jsou docela náročné, než člověk pochopí, jak to má udělat, musí i několikrát restartovat. To mě bavilo.
Trošku mě zklamala krátká délka hry. Základní kampaň jsem měl hotovou za čtyři dny hraní, a to jsem to nijak nehrotil. No dobře, bylo v tom nedělní odpoledne, ale i přesto bych si uměl představit delší hru s větším množstvím přírodích sil a kouzel. Ten engine by to klidně unesl.
Je fakt, že jsem hru koupil na Steamu za laciný peníz, ale stejně bych si uměl představit alespoň dvojnásobek misí.
Kromě základní kampaně jsou ve hře Challenges - plnění úkolů na čas. To hrát nebudu, to mě nebaví.
Za mě 8/10. Za originalitu bych dal i 10/10, ale srážím dva body za krátkou kampaň.

Gears of War 3: Sbohem, Dome!

Dominic Santiago. Dom. Nejlepší parťák.
Dom provázel Marcuse Fenixe celou sérií Gears of War. Bezpočtukrát Marcusovi zachránil zadek nebo ho léčil pod palbou. Byl to Dom, kdo byl u prvního killu Brumaka. Dom utíkal před Berserker a procházel střevy obřího červa v druhém díle. Dom, velký bojovník se zlomeným srdcem, který nikdy nerozdýchal smrt své manželky a dětí.
V Gears of War 3 zavítá Dom do svého rodného města Mercy.

Scéna u rodinného hrobu, kam Dom přináší amulet své mrtvé manželky, patří mezi ty nejlepší, jaké jsem ve hrách viděl.
A pak už přišel útěk z města a velký útok Locustů, který Dom zadržel jen za cenu vlastního života. Najel do největšího hnízda Locustů cisternou plnou paliva.

Gears skvěle pracují s postavami. Je fascinující, jak dobře umí podat takové zdánlivé klišé, jako je hrdinská smrt nejlepšího parťáka. Člověk věří Marcusovi Fénixovi každé slovo, protože Marcuse ve hře to bolí a dává to všem kolem sebe najevo.
V tom je velikost Gears of War. Ne v akčních řežbách, protože dobrých akcí jsem viděl spousty. Velikost je v těch postavách, v tom, jak lidsky hra umí podat i ty šílené testosteronové svalovce s puškami, kteří se brodí po kolena v krvi a rozřezávají nepřátele motorovou pilou. A přesto každý z nich je neopakovatelný a má svůj charakter, nese si své bolesti a svou tíhu.
Mám nedobré tušení, že Dom není poslední z Gears, který to v tomhle díle koupí. Nečetl jsem spoilery, tak se nechám překvapit.
Sbohem, Dome!

Gears of War 3: Řežba roku

Gears of War je bez debat kultovní série. Jedničku jsem hrál napřed na PC a pak v coop módu na Xboxu. Totálně mě chytla a nepustila.
Druhý díl jsem hrál na Xboxu v coop módu, a opět to byl extatický zážitek.
Třetí díl vyšel teď nedávno. A je to jako vklouznout prsty do staré známé rukavice: hra začíná opět ve vězení, Marcus Phoenix musí znovu navléknout těžkou zbroj, do ruky vzít lancer s motorovou pilou a jít zachraňovat svět.
Po kataklyzmatu z předchozích dílů už ze světa, pravda, mnoho nezbývá: maličké opevněné enklávy přeživších lidí se zuby nehty drží při životě a brání se proti tradičním nepřátelům Locustům a novým nepřátelům Lambent (Světlušky). Ty se vyznačují svítící fluorescencí, hrůznými mutacemi a ničivými explozemi po smrti.

A jak se to hraje? Bezpochyby a na první pohled je trojka Gears pastva pro oči, mnohem výpravnější podívaná než předchozí díly. Je našlapaná grafickými efekty, až je to někdy možná na obtíž, protože v záplavě efektů se snáze ztrácí přehled po bojišti.
Co se týká vlastních bitev, řekl bych, že jsou leckdy frenetičtější. Nepřátel se rodí opravdové hory a člověk neví, kam dřív skočit. Přijde mi, že v jedničce a ve dvojce byly častější taktické přestřelky, kdy se obě strany kryly a nespěchaly. Vystrčit hlavu zpoza krytu bývalo leckdy koledováním si o nucený restart. Tady je to obvykle mnohem větší řežba a na nějaké taktizování zpravidla není moc čas, je to spíš o palebné síle.
O poznání aktivnější jsou tu i parťáci, pohybují se po bojišti, nabíhají dopředu a když mého vojáka nepřátelé na chvíli odstaví, tak to klidně dočistí sami.
Hodně kvalitně jsou udělané animované sekvence mezi kapitolami. Jako oslí můstky mezi levely fungují svěle. Ani zdaleka nejsou samoúčelné, výborně staví příběh a dokreslují atmosféru.
Aniž bych chtěl někomu dělat reklamu, je třeba poctivě říci, že hrát Gears bez microsoftího force-feedback gamepadu je poloviční zážitek. No dobře, tak tříčtvrtinový. To, jak force feedback reaguje na střelbu, zásahy a skluzy do krytu, dodává hře úžasnou šťávu. Funguje to tu stejně dobře, jako to fungovalo v předchozích dílech.
Jednu výtku k hratelnosti bych měl. Několikrát mi ve hře nastaly situace, kdy bylo nepřátel zkrátka moc, anebo byli na mě příliš silní. Stalo se mi několikrát, že jsem se pak nezmohl na nic, jenom na periodické chcípání trvající několik nepříjemných desítek sekund. Parťák mě vždycky oživil, já udělal pár kroků a už jsem zase ležel na zemi a čekal na oživení. Takové bitvy pak plně zvládli parťáci, zatímco můj voják buď ležel, anebo se zvedal. Pokud si pamatuji, stalo se mi to určitě při přestřelce před shozením výbušných brouků z mostu na leviathana ohryzávajícího křižník Raven's Crest, anebo při bitvě s běhající a narážející potvorou Flaming Berserker ve městě Anvil Gate.
Takovéhle momenty jsou opravdu otravné, nemám z nich dobrý pocit. Když už se něco zvrtne, tak by měl následovat restart, znovu a lépe, a ne to nechat za mě udělat UI.
Další věc, která mi trošičku nesedí, jsou boje s lidmi infikovanými Immulsion ve městě Mercy. Až moc mi to připomíná zombícké filmy, zvlášť když jdou s rozběhem pobíjet bajonetem. Tak to úplně neberu, to Gears nemají zapotřebí. Jsou to jen graficky efektní masová jatka, taktika veškerá žádná.
Abych té kritice dodal správnou perspektivu: tyhle věci jsou jen zanedbatelné drobnosti v celkové herní orgii, která se na hráče valí z monitoru. Gears 3 jsou úžasná, skvělá zábava a je opravdový požitek to hrát.

Grand Ages: Rome - Tarraco

Tarraco byla poměrně oddechová mise pro Marka Antonia na dvě a půl hodinky hraní. Mise pro Gaia Julia Caesara si úmyslně ponechávám až na konec, doufám, že budou nejvýživnější :-).
Při prvním pokusu jsem se v této misi příliš rozmáchl. Brzy jsem zjistil, že mi došlo dřevo. V rosahu mých budov nebyly žádné stromy a na výstavbu vzdálené kolonie pro těžbu dřeva mi nezbýval materiál. nezbylo než misi rozjet znovu.
Město už bylo rozestavěné, ale poměrně nesmyslně. První věc, kterou jsem udělal, byl přesun pekárny a řeznictví do vhodnějšího prostoru.
Na mapě je poměrně málo polí a dolů. Cílem mise bylo najmout pět jednotek Triarii a dosáhnout větší produkce obilí a masa.
Záliv s městem byl obklopen náhorní plošinou s třemi galskými vesnicemi.
Naštěstí byly vesnice mírumilovné, téměř na mě neútočily, pouze se bránily. Celkem jednoduše jsem rozvinul město, nabral jednotku Triarii a spolu s defaultními Hastaty jsem si podrobil první z vesnic.
Ekonomické mise mám už celkem zvládnuté - pokud se nemusí stavět patricijské domy, je to celkem jednoduché. Doposud jsem musel stavět patricijské domy pouze v jedné z předchozích misí. I tady jsem se jim bez problémů vyhnul. Patricijské domy jsou nutné pouze pro pokročilé budovy jako jsou lázně, Pantheon, některé chrámy anebo soud. Na vojenské operace si člověk vystačí s equites.
Postupně jsem verboval další jednotky Triariů a zabral zbývající vesnice. Abych se nemusel moc zabývat stavbou kolonií u vzdálených dolů, radši jsem vesnice vypálil, obyvatelstvo odvedl do otroctví a využil v dolech. Dlužno říci, že v tomto aspektu jsou herní mechanismy až mrazivě historicky věrné. Pokud vím, žádná z konkurenčních her motiv otroctví takhle nerozpracovala. V Empire: Total War prý na poslední chvíli změnili otroky na politicky korektní slonovinu.

Grand Ages: Rome - Pompeje

Mise v Pompejích zadává Marcus Crassus. V předchozích misích jsem pro Crassa vydělával peníze a bojoval se Spartakovými vzbouřenými otroky. V téhle misi je cílem finální zúčtování.
Mise je celkem náročná. Pompeje se rozprostírají pod Vesuvem na břehu moře. Jsou ze všech stran obklopeny barbarskými vesnicemi a ozbrojenými tábory. Z těch v pravidelných intervalech vycházejí nájezdnické hordy a vydávají se plenit.
Mapa je rozlehlá a působivá, s kouřícími krátery Vesuvu a jasnými známkami nedávného proudění rozžhavené lávy.
Zpočátku to bylo docela peklo. Nepřátelé se na moje město valili ze všech stran, nevěděl jsem, kam dřív skočit a neměl jsem čas ani doplňovat ztráty. Mojí první starostí proto bylo zachycení nepřátel a vybudování obranných věží.
Ukázalo se, že není nutné hradbami obkružovat celé město. Stačilo umístit pár věží na přístupové cesty a nepřátelské jednotky celkem ochotně ignorovaly moje hospodářské budovy a vrhaly se dobývat obranné věže.
Přesto jsem se nedokázal ubránit zničení odloučené kolonie na těžbu mramoru. Vzbouření otroci velkým obloukem obešli hradby, prošli průsmyky na úpatí Vesuvu a rozsekali moje mramorové lomy na kusy. Moje ubohé armády dokázaly barbary zastavit jen za cenu zničení dvou jednotek hastatů a demoralizování přeživších. Podruhé už jsem se na tomto místě zaskočit nenechal, zatarasil jsem horský průsmyk zdvojenou hradbou.
O něco později jsem začal budovat přístav. Na město zaútočili nepřátelé ze dvou stran, ve městě začaly vypukat požáry, zemětřesení mi zbořilo divadlo a do toho navíc vypukl mor. Ve chvíli, kdy mi nepřátelé demolovali Saturnův chrám, jsem měl vážné obavy, zda se mi podaří situaci zvládnout.
Naštěstí se po zničení první nepřátelské vesnice začala situace postupně zklidňovat. Začalo se mi dařit zachycovat útočící jednotky dříve, než stačily napáchat větší škody. Přesto mi docela dlouho trvalo, než jsem si troufl na další vzbouřenecký tábor.
Ve chvíli, kdy jsem získal bojové slony a naučil se posílat je v bitvě dopředu, už bylo v zásadě rozhodnuto. Dvě jednotky slonů, dvě jednotky hastatů a lučištníci si s nepřátelskými vesnicemi dokázali postupně poradit.
Mise je omezená z hlediska počtu vojenských jednotek, které smí hráč mít. Tady jsem bohužel neuspěl. Když mi Spartakovi vzbouřenci zmasakrovali dvě jednotky mých hastatů, nezbylo mi než vycvičit nové.
Jako mise se mi Pompeje hodně líbily. V konečné fázi jsem měl čas si pohrát s městem. Díky množství pobitých nepřátel jsem měl i nádherné fórum.

Grand Ages: Rome - Čtyři ostrovy

Mise Čtyři ostrovy se nese ve znamení tažení Pompeia Magna proti pirátům. Mapa je rozdělená na rozsáhlé souostroví se čtyřmi většími ostrovy patřícími pirátům, několika menšími ostrůvky a centrálním ostrovem v držení Říma. Na centrální ostrov neustále útočí pirátské lodi a výsadky. Cílem mise bylo zničit všechny pirátské vesnice. Pro splnění vedlejších cílů však jsem navíc musel tohoto cíle dosáhnout beze ztráty jediné jednotky.
Mise naštěstí nebyla limitovaná časem. Měl jsem tak dostatek času na vybudování impresivního města a dostatečné námořní i vojenské síly. Celkem rychle jsem otevřel dva obchodní přístavy a zajistil si tak dostatek peněz. Asi největším problémem této mise byly pirátské výsadky. napřed v síle jedné či dvou jednotek, ale jak rostla moje vojenská síla, rostla i velikost nepřítelských armád. Piráti mi zničili několik budov na severním ostrůvku, kde jsem měl malou kolonii na těžbu železa a mramoru.
Ve chvíli, kdy jsem kolonii obnovil a opevnil hradbami, se karta začala pomalu obracet. Pirátské lodě byly často zachyceny věžemi ještě před tím, než provedly výsadek. Loď v ten moment zastavila a bojovala s věžemi na dálku. Boj, který nemohla vyhrát - na zničení jedné lodi mi obvykle padla jedna věž, ale zbývající věže práci dokončily.
V ten moment jsem měl prakticky vyhráno. Obrana se zredukovala na obnovu ničených věží. V klidu jsem si natrénoval impresivní armádu, včetně afrických žoldnéřů se slony a pretoriánské gardy.
Vybudoval jsem si také flotilu válečných lodí, které jsem chtěl využít na přepad pirátských osad. Proti nepřátelským lodím jsou moje lodě dost neefektivní, mnohem výhodnější je využít věží.
Pak už jsem vyrazil dobývat nepřátelské osady. Ukázalo se, že proti mé pozemní síle - dvě jednotky slonů, jedna jednotka pretoriánů a podpůrní lučištníci - jsou piráti bez šance. Pak už bylo celkové vítězství jen otázkou času.
Poprvé jsem si vyzkoušel podrobení dobytých vesnic. Tedy - vesnice lze buď podrobit, pak dodávají tuším nějaké suroviny a peníze, anebo srovnat se zemí a obyvatelstvo prodat do otroctví. Volil jsem druhou variantu, otroků v Grand Ages Rome není nikdy dost. Je mnohem výhodnější stavět kolonie s otroky než s občany - jeden trh s otroky uživí široké okolí výrobních staveb (zejména dřevorubeckých táborů, lomů a farem), zatímco při použití plebsu se musí postavit tolik insul, kolik je výrobních staveb.
Misi Čtyři ostrovy jsem si opravdu vychutnal. Tenhle styl hraní mi sedí - pomalé budování síly až k epické velikosti. V téhle misi se také naplno využila gigantická velikost map. Tahle mapa je opravdu velikánská.
Mezi bitvami jsem si vyhrál s městem. Válel jsem se v penězích, vyzkoumal jsem co se dalo a dosáhl jsem řady vojenských vítězství - a tak moje fórum na konci hry opravdu zářilo.

Ipad: Empress of the Deep - 9/10

Empress of the Deep 2 je hide-and-seek adventura. Hra je příběhem dívky Anny, která se po probuzení na pláži dostane do tajuplného létajícího města. Při odemykání tajemství létajícího města postupně prochází sekce čtyř živlů a vyzve na souboj vládkyni města - svoji nehodnou sestru Pandoru. Story je to nekomplikovaná, příjemná a chytlavá.
Hra táhne především nádhernou grafikou. Létající město v oblacích je pojato v secesním stylu a působí vpravdě pohádkově. Jednotlivé lokace jsou graficky vymazlené jedna radost.
Hratelnost se opírá především o puzzle. Tipl bych, že zhruba 50% z nich je pojato jako hide-and-seek. Tato část je z celé hry asi nejtěžší. Adventurní část a tradiční puzzle jsou spíše jednodušší, ale rozhodně neurazí.
Hra není příliš dlouhá, ale na pár večerů mi vydržela. A byla to prima casual zábava, od které není problém odejít dělat něco jiného a kterou se vyplatí pustit, když zbyde čtvrthodinka času. Pro usnadnění hraní jsou ve hře hinty, takže dohrát to dokáže opravdu každý.
Odemykání jednotlivých sekcí města dedikovaných čtyřem živlům, osvobozování zotročených zvířecích maskotů a odčarování zajatých dětí fungovalo jako ta správná motivace, která mě spolehlivě držela u hraní.
Hudba je příjemná a atmosférická - popravdě jsem většinou měl zvuk vypnutý, abych nerušil spící manželku.
Pokud bych měl něco vytknout, tak jsou to animované sekvence pojaté jako trhaná posloupnost několika  statických obrazů. To v dnešní době zamrzí.
Sečteno a podtrženo: mě to bavilo. Rzhodně jedna z lepších adventur. Za mě 9/10.

Grand Ages: Rome - stará dobrá pecka

Grand Ages: Rome jsem měl na disku už od roku 2009, kdy tahle hra spatřila světlo světa. Tenkrát jsem ji snad jen vyzkoušel, zjevně jsem nepochopil herní mechanismy.
Ve své době tahle hra kdovíjak nezazářila, protože podobných her se objevilo více: Caesar IV, CivCity Rome a konec konců i přímý předchůdce Imperium Romanum. To všechno jsem ve své době hrál určitě víc než Grand Ages.
Teď jsem si poctivě prošel tutoriály a přečetl pár článků na webu, a hned se hraje lépe. A musím přiznat, že mě Grand Ages: Rome chytl.
Z hlediska herní mechaniky je Grand Ages klasický city builder. Oproti Caesarovi trošku jednodušší ve stavěcí části: nemusí se řešit transport a skladování surovin, co se na jednom místě vyrobí, je ihned k dispozici třeba na druhém konci mapy. To je zjednodušení, které mi určitě nevadí.
Docela fajn je vojenská část hry. Je tu 16 druhů bojových jednotek (Caesar IV má tuším jen 4). Každá jednotka má speciální útok, jehož použití může docela rozhodujícím způsobem ovlivnit průběh bitvy. Jednotky se mohou trénovat a obnovovat ve vojenském táboře. Hraje se to rozhodně líp než v Caesarovi, kde správa vojska vysloveně prudila.
Mise jsou poměrně rychlé: když se daří, dají se zvládnout do půl hodiny - hodiny.
Grafika je hezká. Budovy jsu detailní, domy mohou být těsně zapasované vedle sebe a tvořit tak skutečné obytné bloky. Město tak vypadá nejen realističtěji, ale i víc římsky. Římani po městě bloumají spíš na efekt, panáci nemají s ekonomickým chodem města nic společného.
Hodně potěší drobnosti, které hru obohacují: je možné si kupovat otroky a pomocí nich řešit těžbu a farmy. Forum reaguje na dosažený progress v misi: za každou bitvu přibude nový prapor, za ekonomický progress se objevují keříky. Vyloženě radost!
Mise jsou zařazené do období konce republiky. Každou misí provádí jedna historická postava a obsah mise docela pěkně pasuje s historickými událostmi. Teď jsem se v kampani propracoval k Markovi Crassovi (obchodně zaměřené mise) a Pompeiovi Magnovi (bojové mise).
Hodně fajn je vývoj postavy hlavního hrdiny. Po každé misi si může potrénovat nějaký ten perk usnadňující budoucí mise, případně koupit nemovitost, která přidá suroviny.
Každá mise obsahuje bonusové úkoly, za jejichž splnění hráčí získá větší finanční odměnu, případně se odemknou další nemovitosti. A tady je malý háček: některé z úkolů jsou bohužel limitované časem. To je něco, co u city builderů nemusím. Docela to stresuje, nesmím chybovat, musím rychle klikat a nemám čas se kochat krásným městem. Některé mise jsou docela husté, nezřídka je musím zkoušet na několik pokusů, než je zvládnu správně.
Přesto je to hodně zábavná záležitost: jsem docela zvědav, jak hratelné to bude dál. Přece jen jsem dosud na začátku, zatím stavím jen plebejské insuly a obydlí pro equites, nejvyšší stupeň - patricijské domy - jsem doposud nepoužil.

The Witcher 2: Dohráno - 10 z 10

Tak jsem dohrál Witchera. Finální část je celkem krátká. Odehrává se v městě Loc Muinne, kde probíhá summit králů a jejich čarodějů.

Spoiler warning: v tomto příspěvku celkem hodně vyzradím. Kdo to máte rozehrané, tak to dál nečtěte.

Protože jsem si zvolil spolupráci s lidmi, dorazil jsem do Loc Muinne s Vernonem Rochem. Vyskytuje se tu i král Henselt skterého jsem v předchozím příběhu ušetřil.
Celkem lehce jsem zvolil možnost jít na pomoc Triss, která byla v zajetí v táboře Niflgaardu. Než jsem se k ní dostal, byla to celkem slušná bitva.
Nedokončil jsem side quest na zabíjení gargoylů. Než se mi podařilo vyčistit všechna místa, kde se vyskytují, došel jsem na místo sněmu a odtud už nebylo cesty zpět.
S pomocí Triss jsme demaskovali čarodějku Sílu de Tancarville, která stála za vraždami králů. Ukázalo se, že je v žoldu Niflgaardu. (A taky se mi nepovedlo jí během hry dostat do postele. Zajímalo by mě, jestli je to možné při jiném stylu hraní).
Než jsem si to s ní mohl vyřídit, uprchla magickým portálem a přivolala draka, který zaútočil na celé shromáždění. Opět práce pro zaklínače.
Souboj s drakem stál za to. Napřed jsem ho musel pořádně zrušit, pak jsem na něj naskočil a dostal jsem ho. Zraněný drak se zřítil do lesa a nabodl se na trčící kmen. Kupodivu, dostal jsem na výběr, zda ho dodělám, anebo ušetřím. Rozhodl jsem se ho zabít. (Doufám, že to nebyla chyba - možná si ještě zkusím to přehrát jednou jinak).
Když jsem se vrátil do města, čekal tam na mě Otho. Rozpovídal se a zodpověděl mi všechny otázky. I tu o Yennnefer, která je podle všeho v zajetí v Niflgaardu. Rozhodl jsem se Otha nechat jít - poté, co mi slíbil, že už nebude vraždit a že už ho nikdy neuvidím. Nedá se nic dělat, můj Geralt je dost mírumilovný a lidi většinou šetří.
Zaklínač 2 je skvělá záležitost. Vysloveně si říká o to, zkusit to sehrát ještě jednou - anebo několikrát, aby člověk viděl, co všechno mohlo být jinak. Nemá to chybu.
Na můj vkus bych si uměl představit ještě jednu dvě kapitoly, ale to už bych byl asi příliš náročný. Jsem zvědav, zda se dočkáme nějakého většího DLC, anebo rovnou dalšího pokračování. Příběh v téhle hře rozhodně není uzavřen, spíše jen rozehrán. Těším se, co bude dál.
Hrozně moc se mi líbil příběh. Stojí na solidním základě Geraltova světa ze Sapkowského knih. Tvůrci tento svět skvěle rozvíjejí - faktem je, že tenhle příběh se odehrává poměrně dlouho po událostech popsaných v knihách a pár let po prvním dílu hry (mimochodem, zajímalo by mě, co zrovna Andrzej Sapkowski píše a jak moc se podílel na tomto příběhu).
Všechny questy jsou vychytané a vymakané, většina z nich nabízí více cest k dokončení a volba má nějaké dopady na další příběh. To je vyložená radost, asi vrchol toho, co chtít od příběhu v RPG.
Velice mile překvapilo množství a kvalita hraných sekvencí. Je to skvělé, dobře to vypadá a má to hlavu a patu. Tohle můžu.
Z hlediska hratelnosti bych snad vytkl to, o čem jsem tu už psal - Zaklínač 2 je nejtěžší na začátku a čím víc věcí má ve svém arzenálu, tím snadněji se to hraje. Je tam pár obtížnějších akčních momentů, ale nic, co by frustrovalo a nedalo se zvládnout.
Spoustu herních aspektů jsem naplno neprozkoumal - alchymii a magii jsem využíval vysloveně doplňkově, šel jsem především cestou meče. V závěru hry, když už jsem uměl skupinové finishing moves, to byla docela pastva pro oči.
Drak je zabit, Triss zachráněna, vrahové králů jsou rozprášeni. Geralt se naposled zadívá na město Loc Muinne.
Sečteno a podtrženo, u mě 10 z 10.

IPAD2: Slay - 8 z 10

Slay je super hra. Geniální v jednoduchosti. Hexová mapa je barevně rozdělená podle vlastnictví, každý hráč může ve svém tahu zabírat soupeřova pole a vytvářet jednotky podle toho, kolik má vlastních zdrojů. Může stavět obranné věže, anebo sloučit dva panáky na kopiníka (může zabíjet základní panáky a města), z kopiníka a základního panáka vyrobit rytíře (umí i zabít kopiníka a zabrat věž), posledním stupněm je baron(zabije vše až po rytíře, ale ne jiného barona).
Trik je v tom, že když soupeřové užerou příliš velký kus mého území, tak moje jednotky pojdou hlady. Totéž může nastat, pokud si nechám území zarůst stromy (ty se rozrůstají v každém kole). A to znamená zpravidla nenahraditelnou strátu a Game Over.
Obtížnost je tu stanovena pouze výchozím nastavením mapy. Na základní obtížnost je to celkem lehké. Na druhou už docela náročné. Na Hard jsem to ještě nikdy nedal a vydržel jsem nejvíc 15 tahů, než jsem to vzdal. Nejvyšší obtížnost jsem radši ani nezkusil.
Tleskám, tohle je skvělá hra. Navíc v základní verzi zdarma je asi 5 map pro každou ze čtyř obtížností, což představuje solidní porci zábavy.
Teď jsem vygooglil, že je tato super hra k dispozici i pro Windows. Vřele doporučuji vyzkoušet.

IPAD2: Jack of All Tribes

Jack of All Trades je hra z kategorie Time Management. Jde o optimální využívání zdrojů - panáků z kmene - v daném čase. Panáci plní úkoly - staví a upgradují budovy, odstraňují kameny, pěstují potravu anebo kácejí stromy, ale rovněž mají své potřeby - potřebují dostat najíst, v dalších misích pak i napít koktejlů, případně pobavit ohňostrojem, divadlem anebo svezením na ochočeném dinosaurovi. To vše se ovládá ťapáním na příslušnou budovu.
Občas se v misích objevují puzzle mezihry typu Hide and Seek - najít zadané předměty ze ztroskotaného letadla anebo létajícího talíře.
Hra má celkem sexy grafiku a mise jsou příjemně variabilní. Není to moc o taktice, spíše se počítá rychlé rozhodování a určování okamžitých priorit. Mise jsou poměrně rychlé, každá se dá zvládnout za 5-10 minut. Ideální zábava před spaním.
O příběhu se tu moc nedá mluvit, titulky dialogů na začátku misí hru spíše doplňují. Hra stojí na roztomilé grafice. Každá mise se dá dohrát bez jakýchkoliv problémů, ale stinout ji v daném čase, to už může být docela výzva. Jsem někde v polovině a zatím se bavím přiměřeně. Jako kratochvíle před spaním - beru.

Facebook: FrontierVille - 5 z 10

Frontierville je od Zynga Games, jedné z nejúspěšnějších herních společností současnosti. Hra je v zásadě stavěcí - hráči přijede s vozem na Západ, začne klučit les, budovat pole a ohrady pro zvířata.
Háček je v tom, že hra "žije" i když je hráč offline - les bují i tam, kde ho nechceme, úroda na poli vyroste a když se včas nesklidí, tak shnije. Ideální hra pro lidi, co to mají puštěné pořád a jsou schopni si občas odskočit do hry něco sklidit - a bohužel nehratelná hra pro lidi jako já, co mají na hraní čas od času pár hodin v kuse.
Hra je sociální. Lze tu kooperovat s přáteli, pomáhat jim na jejich pozemku a naopak od nich čerpat pomoc na mém pozemku. Hra na Facebook neustále spamuje, dožaduje se pozornosti a vede hráče k dalšímu hraní. Kdo by odolal, když mu jeho přítel posílá hřebíky a kladivo. Je to opravdu návykové, ale není v tom žádná skutečná hra.
Háček je v placených itemech. Ve hře je neuvěřitelná spousta cool itemů, které chcete mít na svém pozemku. Bohužel jsou k zakoupení za podkovy, které se nakupují převážně pouze za reálné peníze.
Celkem chápu, na čem Zynga games vydělávají. Děkuji, nechci. Hrál jsem Frontierville letos přes Vánoce, když jsem hledal práci. Od té doby, co ji mám, to hrát nemůžu - a vlastně nechci. Protože je to o ničem. Mít nejvíc cool pozemek je pro mě o ničem, bohužel. Protože se k tomu nemůžu dobrat vlastním dobrým hraním, ale jen a pouze vytrvalým neustálým klikáním a kupováním podkov za reálné peníze. Věřím, že do toho někteří lidé mohou narvat víc peněz, než za normální plnohodnotnou hru na PC z obchodu.
Za mě 5 z 10 - za roztomilou grafiku a chytrý, ale taky vypečený herní koncept.

IPAD2: Tap Zoo - 2 z 10

Tap Zoo je pro mě zklamání. Hra má primitivní casual koncept, stejný jako hry od Zynga Games na Facebooku. Hráč je odměňován za to, že v daný čas na něco klikne - například na klec s opicí.
Děkuji, nechci. Hrál jsem na Facebooku Frontierville a stačilo mi to. Od Tap Zoo radši dál - i proto, že to ani zdaleka nemá tak chytlavou grafiku jako Frontierville. Za mě 2 z 10.

IPAD2: Angry Birds 2 - 10 z 10

Miluju Angry Birds. Hrál jsem je napřed na Palm Pre2 mobilu, pak na Ipadu a teď vidím, že jsou i na PC.
Každopádně a dotykovém zařízení se to hraje mnohem líp. A je to super zábava. Osobité kouzlo Angry Birds stoji na jednoduchém principu a výborném provedení.
Angry Birds jsou asi nejslavnější dotyková hra. Po Česku už visí billboardy tuším od T-Mobile, které lákají na smartphony pmoocí Angry Birds. Kdo nezkusil, neuvěří. Pro mě 10/10.

Ipad 2

Rozhodl jsem se, že sem čas od času zařadím krátký textík o hrách na IPAD2. Koupil jsem si ho nedávno a vyzkoušel jsem spoustu her.
Je to o dost jiné, než hry na PC. Je to hodně o hratelnosti, o tom, jak ta která hra umí těžit z IPADího ovládání, anebo se s tím naopak pere.
Hry na IPAD jsou většinou kratší hříčky, případně segmentované do kratších levelů. Řadu herních kategorií úmyslně pomíjím - například většinu puzzle her anebo sociální hry ala Facebook.
Přesto jsou ale některé kusy tak podařené, že o nich sem chci napsat.

The Witcher 2: Plnokrevné dobrodružství

Zaklínač 2 je plnokrevné dobrodružství. Má přesně tu správnou hratelnost, která člověka nepustí jít spát, dokud neodehraje další kus, aby se dozvěděl, jak je to dál.
Mám za sebou prví a druhou epizodu. První epizoda (prolog nepočítaje) se odehrávala v bažinatých lesích a osadě Flotsam. Skvělý děj vyvrcholil epickým soubojem s obrovskou chobotnicí Kayranem.

Po zabití Kayrana se Geralt utká s Lethem, Kingslayerem, vrahem krále Foltesta. Asi doposud nejsložitější souboj ve hře končí Geraltovou prohrou: Letho je rovněž zaklínač a disponuje nepěkným vražedným arzenálem. Souboj s Lethem jsem hrál snad půl večera.
Opět se tu hra větví: má Geralt pomoci elfovi Iorvethovi, vůdci Scoia'Tael, anebo špiónovi Vernonovi Roche?
Vybral jsem si Vernona. Postava Geralta je mu zavázaná za pomoc při útěku z vězení, zatímco Iorveth se i tady ve druhém dílu chová jako nafoukaný parchant.
Druhá kapitola se odehrává v Aedirnu. Jak tak čtu na Internetu, tady se hra zásadně liší podle toho, zda Geralt zvolil Roche anebo Iorvetha. Ve Withcerovi neexistují správné volby, každá cesta v sobě nese háček, který se objeví, když se to hráči hodí nejméně.
Ve Witcherovi 2 je taky sex. Je ho přiměřeně, pasuje do děje a rozhodně nepůsobí násilně anebo vulgárně. Když se hráč snaží, může si Geralt užívat i s lehkými děvami v bordelech. Kromě toho ovšem to může zkoušet i na plnokrevné ženské postavy. Witcher je dospělá hra bez cenzury, a zaplaťpánbu za to. Jen víc takových.
V Aedirnu se odehrává bitva mezi vojsky krále Henselta a vzbouřenci pod vedením Saskie the Dragonslayer. Obě vojska jsou oddělena démonickou mlhou plnou přízraků vojáků, kteří zde padli v bitvě před třemi lety. Geralt musí sejmout z krále Henselta prokletí a zlomit kouzlo přízračného vojska.
Moc se mi líbí bohatý děj. Je až neuvěřitelné, kolik filmových sekvencí v herním enginu hra obsahuje. Dialogy jsou výborně napsané a postavy jsou reálné, plnokrevné a rozporuplné - právě tak, jako v životě.
Finále druhé kapitoly se odehrává po odstranění přízračné mlhy. Geralt a Roche se probojují do trpasličího města Vergen, které je pod útokem Henseltových vojáků.
Je neskutečné, jak skvělou atmosféru mají masové scény v Zaklínačovi. Byť tu lze zasáhnout do děje jen v přísně definovaných momentech (a že je tu bojových akcí až dost), bojové momenty s desítkami válečníků jsou prostě skvělé.
Geralt a Roche opět přijdou o chlup pozdě. Kingslayer už je někde pryč (a navíce se začíná ukazovat, že to s jeho nepřátelstvím vůči Geraltovi nebude zas tak strašné - začínám mít podezření, že nakonec budu bojovat na jeho straně). Čarodějka Síla de Tancarville tak na poslední chvíli unikla magickým portálem.
A další dilema: zabít krále Henselta, anebo ne? Je to bezesporu mocichtivý a krutý parchant, ale na druhou stranu je to dobrý král hájící svoji říši.
Nechal jsem ho jít. Bezpochyby toho budu později litovat.