Imperium Romanum: Caralis

Město Caralis na Korsice bylo docela výzvou. Římané vyrvali Korsiku Kartágu a město bylo obklopené barbarskými vesnicemi. Docela jsem si užil dobývání. Drobnou chybou je, že barbaři vypadjí jako Germáni - rohaté helmy a sekery. Klasických Kartaginců, Řeků a Egypťanů si tady asi neužiju.
Přístav a voda vypadají skvěle - konec konců jako všechno v téhle hře. Je to snad až moc chytlavé, těžko se dokopu dělat něco jiného a v noci přetahuju. To je neomylný znak dobré hry.
Ukazuje se, že to chce hodně balancovat zaměstnanost. Sledovat počet nezaměstnaných a počet volných pracovních míst v okolí. Asi tu nebude nejvhodnější stavění velkých obytných čtvrtí jako v Caesarovi, ale spíše kombinování obytných domů s ostatními typy budov.

Imperium Romanum: Milé překvapení

Na tuhle hru jsem narazil úplnou náhodou. Nic jsem o ní nevěděl, ze zvědavosti jsem jí zkusil - a ejhle, nečekaná perla! Klasický city builder, kterému se překvapivě podařilo vyhnout se pasti otravného mikromanagementu, který zkazil umělecký dojem Civcity:Rome i Caesara IV.
Hratelnost je jednodušší v tom smyslu, že není třeba řešit distribuci produktů. Co je na jednom tržiští, to je na všech. Tohle byl třeba problém Caesara, ne nepřekonatelný, ale otravný.
Dvě věci tu jsou převratné. Jednak volná kamera, která umožní mnohem bližší zoom než u předchozích her a dopřeje tak pocit "být ve městě". Jednak vynikající provázanost hry s historií, kdy nejen jednotlivé mise, ale i questy v nich jsou provázeny historickými komentáři a odkazy na historické události. Před tím tedy osobně smekám! To mě baví. Toto sepětí s historií měl v sobě třeba Pharaoh, ale už Caesar IV to nemá a nemá.
Do Věčného města se v historické kampani podíváme vícekrát. První mise byla moc fajn, obnovoval jsem město rozbité po svržení krále Tarquinia Superba a dostavoval hradby Servia Tullia.
Oproti Caesarovi tu docela fungují vojáci - sice velmi jednoduše, ale neprudivě a bez chyb.

Toto je moje druhá mise v Capui. Výsledkem bylo už docela pěkné městečko! Jsem čím dál natěšenější.

NHL 2008. Stanley Cup

S kamarádem Vaškem Bočkem hrajeme o víkendech NHL. Už řadu let. Je to takový rituál: sejdeme se kolem deváté, dáme panáka a hrajeme do půlnoci. Hrajeme na jednom počítači v kooperativním módu, baví nás se sehrát. Hrajeme na nižší obtížnosti, abychom si zahráli a občas se nám povede nadělit počítači desítku. Nejde o žádné výkony, jde nám o zábavu z dobře provedených akcí.
Dokud byl Jágr v Pittsburgu, hrávali jsme za Penguins. Posledních pár let hrajeme za new York Rangers. Vždycky si přetaháme do týmu české hráče a uděláme si nároďák. V letošní verzi jsme museli angažovat pár hráčů z české extraligy, abychom se vešli do platového limitu (bohužel nejde vypnout).
Tak si NHL zahrál božský kanonýr Petr Sýkora (kterému odpouštíme, že je z Pardubic), Pepa Řezníček (kterého bereme pořád jako Plzeňáka, i když hraje už kolik let za Vary) a Tomáš Divíšek (který je sice taky Pardubičák, ale teď dělá v Plzni kapitána). Letos jsme hráli finále s Edmonton Oilers a Tomášovi se povedlo udělat v jednom z finálových zápasů hattrick. To potěšilo. Kam se hrabal Jágr s Eliášem! :-)
Na poslední dva zápasy jsme udělali z Řezníčka kapitána. Na screenshotu tady vedle sice vypadá neuvěřitelně blbě, protože má generický obličej , ale při hře je naprosto přesný: udělaný prcek, který na ledě sundá i dvoumetrové obry.
Tak tohle je náš virtuální hold legendárnímu hráči Pepovi Řezníčkovi, plzeňskému odchovanci a bývalému kapitánovi, kterému máme za zlé jenom jedinou věc, a to, že teď už hraje za Vary. Aspoň tady si mohl zvednout nad hlavu Stanley Cup.
Nechápu, proč je tenhel finální screenshot tak hnusně žlutý. Asi to má evokovat fotku, fuj tajbl. Ale každopádně vítězství potěšilo, ne že ne.

World in Conflict: Stahování do hor

Poetické ráno v horách, kam jsme ustoupili před Rusy. Malá skupinka vojáků a tanků hájí postavení u mostu. Tenhle obrázek vypadá až kýčovitě krásně. Promakané grafické efekty dodávají hře úžasnou atmosféru.

Počasí se za chvíli vyjasnilo a objevili se Rusáci. na tomhle screenshotu se vrací úderná jednotka po úspěšném výpadu proti bolševické dělostřelecké baterii.

Tohle poetické horské městečko s vánoční atmosférou je důležitou křižovatkou na cestě na naší (americkou) základnu. Proto je odsouzeno stát se za chvilku místem zuřivé bitvy. Fascinují mě vánoční stromečky a sněhulák v pravémdolním rohu.

Opět jsme hájili postavení u mostů. Ivani se k městu slétali ze všech stran jako vosy na černé pivo. Hratelnost spočívá víceméně v vyvolávání speciálních schopností jednotek, a zejména dělostřelecké a vzdušné podpory. Mikrotaktika tu nemá prakticky žádný význam. Zaplaťpánbůh!
Městečko už ani omylem nevypadá tak poklidně. Celé ulice jsou srovnány se zemí. Několikrát jsme se přehnali tam i zpět. A bude hůř.
A bylo. Nakonec nás ruská přesila donutila použít jadernou raketu. Škoda městečka.

World in Conflict: Ústup

Ústup ze Seattle byl jenom začátek. Rusů jsou tisíce, stále seskakují další.

Obrana mostu na dálnici. Zatím nejzajímavější mise.


Když spustí těžké dělostřelectvo, je to, jako by se rozhněval Bůh na nebesích. V cílové oblasti nezbyde nic, jen kouřící krátery.

Městečko na břehu moře. napřed jsme ho dobyli, pak jsme bránili přístupové cesty a nakonec jsme museli držet jenom náměstí. Naštěstí dorazila bitevní loď, která nás z toho vysekala.
Začíná to být hustší a hustší. Přestávám stíhat, nepřátelé se valí ze všech stran. Uvidíme, jak dál.

World in Conflict: Invaze do Seattlu

World in Conflict je atraktivní RTS s výbornou prezentací a zajímavýn námětem - válkou Ruska v USA. Rusové v roce 1989 zaútočili na Seattle. Ukryli armádu do civilních kontejnerových lodí a zcela překvapivě se vylodili v přístavu.
Graficky je to úžasná pecka. Tak nádherné výbuchy jsem ještě v RTS nikdy neviděl. Kamera je úplně volná, ovládá se pomocí WASD jako ve střílečkách.
Rozsah destrukce je nevídaný, každá budova se dá rozmlátit na kusy těžkým dělostřelectvem nebo leteckým bombardováním. Včetně obrovské hokejové haly, ze které jsme eavakuovali civilisty.

Modely jednotek vypadají z výšky naprosto perfektně. I zblízka je grafika detailní a prokreslená. vypadá to zase o generaci líp než Company of Heroes, které se to snad nejvíc podobá. Krásně se to hýbe, nezaznamenal jsem žádné cukání.
Na bitvu se dá dívat hodně zvýšky, což tomu dává ten správný strategický odstup. Nevýhodou je, že mě to podvědomě láká očima zaostřovat, takže mě docela bolí oči. To je můj starý problém u řady realtime strategy her, a konec konců i u SimCity.
Jednotky mají speciální schopnosti, které musí vždy vyvolat hráč. Jinak se o sebe umí postarat a zatím se mi zdá, že se chovají dost inteligentně.
Bojiště je plné detailů, na obloze přeletují letadla a shazují další ruské soldáty. To potěší. Moje jednotky jsou jen jedny z mnoha, bojuje se po celém městě, všude jsou slyšet výbuchy, bombardování a přestřelky. To hrozně pomáhá celkové atmosféře velkého konfliktu.
Tuhle hru si zahraju. Už jenom proto, abych to mohl nandat Ivanům. Nebudu to přehánět s obtížností, co jsem četl, je World in Conflict docela náročná hra.

Safari Photo Africa: Pohoda v buši

Safari Photo Africa je hra, která se vymyká. Hráč je fotografem divokých zvířat v Africe, cílem je ulovit předepsané snímky divoké zvěře.

Je to hodně lehké, nelze tu téměř zemřít, pouze je potřeba dodržovat správnou vzdálenost od zvěře a udělat všechny povinné i nepovinné fotky. Některé povinné jsou trošku těžší - je potřeba vystihnout ten správný moment, kdy lev útočí na gazelu. Celkově se ale nedá mluvit o nějaké obtížnosti.

Tahle hra má pro mě naprosto unikátní atmosféru. Každé zvíře se musí zachytit v těch správných momentech. Komentář obstarává redaktorka a profesor, který vysvtěluje, co se právě děje, a dodává k tomu spoustu různých podrobností, které se pak objeví v článku. A propos, článek. Po skončení mise je automaticky vytvořena reportáž s využitím nasnímaných fotek. Ukládá se v HTML na lokální disk a je možné se k tomu vracet. Tak tomuhle říkám SUPER nápad! Proč tohle ještě nikoho nenapadlo třeba v RPG hrách?

Zatím byla většina misí pěšky, jedna mise byla z helikoptéry a jedna v jeepu.

Kvalita screenshotů není nic moc. Ve hře se zapnutým antialiasingem to vypadá mnohem líp, a oč je jednodušší grafika, o to jsou lepší animace zvířat a naskriptované události. Osobně moc oceňuji realistické chování zvířat, které má fotograf zachycovat. Počet zvířecích druhů je taky chvályhodný, nepočítal jsem to, ale určitě jich tu jsou desítky. Potěšila mě tak zajímavá zvířata jako luskoun, damani a hadilov písař (to jen tak namátkou).

Pro mě osobně je tahle hra srdeční záležitost, protože odmalička sním o Serengeti a Ngoro-Ngoro. Už dlouho jsem si přál hru z Afriky a tahle mě nadchla. Asi to nebude na žádné dlouhé hraní, ale je to moc fajn zábava a relaxace.

Crysis: Finále na letadlové lodi

Na palubě letadlové lodi jsem musel odrazit několik útoků létajících chobotnic. Naštěstí tam bylo dost střeliva.
Pak jsem musel v podpalubí ručně zastrkat tyče do jaderného reaktoru. Co si člověk neudělá rukama, to nemá :-). Ocenil jsem nanooblek, který mě těch pár kritických sekund udržel naživu.
V polozatopeném podpalubí to byla celkem dobrá klaustrofobie. Poprvé za celou hru jsem musel použít přídavné lampy na pušce.
Admirála Morrisona už jsem zachránit nedokázal.
Na palubě mě čekal starý známý pavouk. Byl to nejtěžší boj za celou hru: vyhýbat se jeho zmrazujícímu paprsku, klepetům, kterými zvedá věci do výšky a zase je hází na palubu, a ještě ledovým střelám z létajících chobotnic. Naštěstí jsem ho dokázal zdolat, ale bylo to náročné.
Pak se z vody vedle lodi vynořilo nepopsatelné monstrum. Asi nejvíc mi připomělo Krakena z filmu Souboj Titánů, ale bylo to větší než letadlová loď. Musel jsem napřed zničit děla, pak pomocí speciálního děla odstřelit obě "paže" a nakonec potvoru rozstřílet. Chvála bazukám, kterých jsem si užil: stoupl jsem si na bednu s municí a ládoval a střílel a ládoval a střílel :-).
Nakonec se ta mimozemská příšernost navalila na naši letadlovou loď. Naskočil jsem na vznášedlo, se kterým přiletěl starý kámoš Psycho a doktorka Rozenthalová.
Po výbuchu se mimozemská loď i s naší letadlovou lodí potopila v přízračném víru do hlubin.
Vznášedlo odlétá vstříc vycházejícímu slunci. Vtom jsme zachytili hlášení od Propheta, který je někde na ostrově. Statečně to otáčíme a letíme za ním... ale až v datadisku. Hra tady končí. The End.
Takže tolik Crysis. Hra nepochybně výjimečná, unikátní po technické stránce. Tak skvělou vegetaci jsem ještě ve hře neviděl.
Z pohledu hratelnosti mě víc bavila první část hry, kdy se bojuje proti Korejcům a bylo možné to hrát "načisto" - využívat stealth mód a hledat nejefektivnější cesty k cíli. Nepřátelé taky byli inteligentní a bylo s nimi víc zábavy.
Epizoda v beztížném stavu mi přišla trošku samoúčelná, spíše technologické demo než zábava. Vložky v tanku a ve vznášedle potěšily a neurazily, i když nenadchly. Závěrečná část hry byla čistá holomajzna víc než co jiného, ale bavil jsem se u toho taky dobře.
Každopádně se mi Crysis dost líbila. Podruhé už bych to asi hrál jenom do půlky. Doufám, že se objeví nějaké dobré mody.
Je zvláštní, že takhle dobrá hra prý nemá kdovíjaký komerční úspěch. Z mého pohledu si to určitě zasloužila, protože je skvěle udělaná. Jsem rád, že jsem to dokázal dohrát.

Crysis: Zima na ostrově

Venku mě čekala regulérní zima. Mimozemšťané čerpají energii kde se dá, a berou si i tepelnou energii z okolí. Zmrzlý tropický ráj.

Potkal jsem svého velitele Propheta. Někde ukořistil mimozemskou zbraň. Velmi účinná, i když má trošku pomalý rozjezd. Doprovod Propheta s rozbitou nanokombinézou od jednoho hořícího auta k dalšímu byl docela náročný, ale po herní stránce skvostný nápad: Prophet potřeboval teplo, a proto jsem se musel pohybovat rychle. Otravné chobotnice jsem mohl sestřelovat jenom při přestávkách, když se prophet ohříval u plamenů.

Když jsme se dostali z ledového pekla, potkali jsme americké vojáky. Pod palbou všudypřítomných chobotnic jsme se přesunuli dolů k řece, abychom hájili havarované vznášedlo.

Tenhle obří pavouk je asi nesmrtelný. Naše palba z protiletadlových kulometů a bazuk s ním ani nehnula. Museli jsme uprchnout ve vznášedle.

Zahrál jsem si i na pilota, když to pravý pilot koupil. Ta bílá koule tady na screenshotu je jakási zóna chladu, která ohraničuje území mimozemšťanů. Let byl docela frustrující zážitek. Čím víc bylo vznášedlo poškozeno, tím hůř létalo a tím víc poškození schytávalo od chobotnic. Tak trochu začarovaný kruh.

Nakonec jsem se se vznášedlem doplazil až na mateřskou letadlovou loď.

Doktorka Rozenthalová mi nějak vylepšila nanooblek. Zatím jsem to neměl čas zkoumat.

Je to vážně kočka.

Admirál Morrison si nedal vymluvit, že použít atomovku na mimozemskou zónu na ostrově není dobrý nápad. Krásný zelený mozek.

Bohužel měla pravdu doktorka Rozenthalová : energii z výbuchu mimozemšťané prostě absorbovali a využili. Vzápětí zaútočili na loď.

Crysis: Mimozemšťané

Povrchový důl, ve kterém se nacházel vchod do hory, byl bráněn těžkou technikou korejské armády. Naštěstí je zdecimoval útok mimozemské létající chobotnice, ale i tak zbylo dost práce pro mojí bazuku a samopal.
Korejský generál měl taky nanooblek. Jeho dvě gorily mě chvilku držely v zajetí, ze kterého mě zachránil silný otřes hory. S generálem jsem si to pak rozdaln na férovku. Byl docela hustý, i když jsem mu střílel do hlavy, ustál hrozně moc.

Doktorka Helena Rozenthalová, zachráněné rukojmí. Moc hezká kočka. Líbí se mi, že vypadá přirozeně, ale atraktivně. Právě skáče na lano spuštěné od vznášedla. Samozřejmě, mě už neovezli.
Musel jsem vlézt do mimozemské kosmické lodi, která je zabudovaná do hory. Brzy jsem se ocitl ve stavu beztíže. Byl to celkem psychedelický zážitek, vůbec jsem netušil, která bije a co se děje kolem mě.
Tohle jsou zřejmě mimozemšťané. Vypadají jako průsvitní pulci. V prostředí s tíží by asi nepřežili, ale od toho mají své chobotnice. Po technické stránce je vnitřek lodi skvostný, oči jen přecházejí.
Nějak se mi povedlo dostat se ven. Dost jsem si oddechl, když zase začala fungovat normální gravitace.