Vzpomínky na WoW: Část 6 - Loučení

O tom, že bych skončil s hraním WoW, jsem začal uvažovat někdy v květnu 2007. Bylo to dost těžké rozhodování. Dokonce jsem si na to udělal mindmapu - je vidět tady vedle.
Asi hlavní problém byl v tom, že jsem začal zjišťovat, že je neúnosné hrát dál WoW na té úrovni, která mě uspokojovala, a vedle toho žít rozumný život. Přece jen mládí už je v hajzlu, mám rodinu, tři děti, náročnou práci. Času ani zdaleka nemám tolik co dřív, bohužel.
Raidy v Burning Crusade byly opravdu hodně náročné. Ještě Naxxramas bylo možné chodit tři čtyři dny v týdnu, zbytek dní jsem mohl dělat něco jiného a nemít pocit, že mi ujíždí vlak. To se na jaře 2007 v Burning Crusade zásadně změnilo. Motion chodila raidy i šestkrát do týdne, a to jsem nebyl schopen stíhat.
Navíc jsem neměl raider status. Ti lidi, kteří měli status raidera, měli přede mnou vždy přednost - v účasti v raidu i v lootu. Už jsem neměl šanci ani nastřádat si DKP body, jak to bývalo dříve. Těžko to mít guild leaderovi Noztrovi za zlé, chtěl mít nejlepší guildu, tak ji podle toho řídil. Nicméně jako jedince mě to těžce demotivovalo.
Jistě, měl jsem možnost zamakat a požádat si o raider status. Byl bych ho jistě dostal. Ale to by bývalo znamenalo splnit podmínky, které plnili ostatní lidi v guildě - mladí kluci, kteří mají čas být hodiny denně ve hře.
Hrát Warcraft naplno pro mě znamenalo výrazně omezit čtení knížek a filmy. Měl jsem v počítači filmy nastřádané snad za rok, které jsem neviděl jenom proto, že na ně nezbyl čas.
Uvědomoval jsem si, že hrát WoW naplno znamená šidit rodinu. Raidy se chodívaly od 19:00 nebo od 20:00. Já jsem zpravidla s čistým svědomím mohl začínat až od 20:30, když všechny děti spaly. Víkendový raid v sobotu nebo v neděli odpoledne pro mě znamenal nebýt s rodinou a místo toho sedět u počítače. Mnohokrát jsem měl hnusný pocit, když jsem se nevěnoval dětem a místo toho jsem šel na raid. Ani radši nemluvím o manželském životě.
Jsem přesvědčen, že nemít tak skvělou ženu, jako mám, tak už bych měl v manželství pěknou krizi. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo, díky ní.

Pravdou taky je, že jsem si začal naplno uvědomovat slabé stránky WoW.
Jednak nutnost trávit čas na farmě, aby si člověk vydělal goldy na nutné opravy a na věci, které byly za peníze. Jsem dost hrdý, že jsem se nikdy nesnížil k nákupu goldů za prachy, jako někteří lidi kolem mě. I na epického létajícího mounta jsem si nafarmil sám. Ale těžko tomu můžu říkat zábava.
Druhý problém z mého pohledu začala být přílišná náročnost velkých raidů. Velké raidy v Burning Crusade byly už tak pekelně těžké, že to často bylo víc trápení než progresu. A trápit se celý večer na nějakém bossovi bez výsledku, to taky člověk vydrží jenom nějakou dobu. Mám takový vnitřní pocit, že ta náročnost překročila nějakou neviditelnou laťku, která už je přes moji toleranci. Ano, mít na to čas, člověk by tu laťku měl mnohem výš. Ale já jsem se chtěl především bavit, ne především trápit.
Další věc, která mi ve WoW chyběla vlastně od začátku, je fungující world PvP. Od začátku hraní jsem čekal, že Blizzard do hry zapracuje nějaké prvky podporující PvP ve světě. Aby člověk měl pocit, že je ve válce Hordy proti Allianci, která je o něčem a bojuje se o něco. Jenomže oni šli přesně opačnou cestou. Dali do hry instancované battlegroundy, které časem očesali tak, že připomínají spíše sportovní utkání než válku. Jsu zábavné, o to nic. Jenže k získání honor points se musí farmit, chodit pořád a pořád totéž dokola. Nakonec v Burning Crusade implementovali arény, které jsou dle mého sice zábavným sportem, ale ničím víc. S epickým PvP, jaké bylo například v Dark Age of Camelot, to nemá nic společného, bohužel.
Ještě jedna věc mi časem začala na WoW chybět, a tou byl nedostatek explorování. Tím, že do hry dali velmi rychlé létající mounty, se celý Outland jakoby zmenšil. Člově na to koukal hodně shora, všude se dostal, všechno si mohl prohlédnout z nadhledu, ztratil respekt. Když jsem v Zangarmarshi jezdil na beranovi na levelu 62, měl jsem z toho skvělé pocity - z toho detailu, z grafiky, z krásných a nebezpečných nestvůr. Když přes Zangarmarsh létám na epickém mountovi na levelu 70, je to pro mě nudná zóna, ze které vidím jenom hlavičky obřích hub a která mě vlastně nezajímá. Létající epický mount tak trošku zabil jeden důležitý aspekt - prozkoumávání neznámého světa.

Ta mindmapa hezky ukazuje, co jsem zvažoval. Nechtěl jsem WoW naplno opustit a nechtěl jsem ho hrát naplno. Chtěl jsem něco mezi. Jak to nakonec dopadlo už jsem tu psal.

Dnes nelituji toho, že jsem WoW hrál. Hodně mi to dalo. Ale nelituji ani toho, že jsem s tím přestal. Ano, chybí mi lidi. Chybí mi raidy. Chybí mi ty nádherné pocity, když jsme zabili těžké bosse po týdnech pokusů jako první na straně Alliance na serveru. To všechno je už za mnou. Teď můžu v klidu uspávat děti. Můžu si bez výčitek vybrat, jestli si budu číst, kouknu se na film anebo si zahraju nějakou hru.

Možná se k WoW ještě vrátím, až vyjde další datadisk Wrath of the Lich King. Ten by měl do hry vnést kontinent Northrend a posunout level cap na 80. Také slibují pořádné world PvP a obléhací stroje. K tomu PvP jsem v duchu skeptický, ale ten zbytek určitě bude výborný a zábavný. Nevím, jestli to budu hrát.

Uvidíme.