čtvrtek 15. října 2015

Dark Souls: Prepare To Die - hardcore legenda

První díl Dark Souls je pěkně stará záležitost.Mezi hráči je to docela legenda s hardcore pověstí. Původě vyšla na konzole, PC verze spatřila světlo světa v roce 2012.
Když vyšla, úplně mě minula. Není divu - graficky hra není nijak oslnivá a hrát za mrtvolu mě nijak neoslovilo.
Kdysi jsem krátce zkusil druhý díl DS u přítele Herga na Playstation, ale poté, co mě tam první boss nepěkně vyownil, jsem si jen utvrdil názor, že to není nic pro mě.
Moje vnímání Dark Souls nicméně změnil výtečný videoblog Nekonečný labůžo od Jakuba Červinky, který věnoval fenoménu Dark Souls a Demon Souls celé jedno vydání v délce hodinu čtyřicet.
A protože na Dark Souls přísahají lidi, které dost respektuji - legendární pařani jako Andrew, Viktor Bocan anebo František Fuka (někteří to hrajou roky a opakovaně), rozhodl jsem se to taky zkusit. Navíc se dnes první díl Dark Souls nechá pořídit na Steamu za velmi slušnou cenu.
Jak název napovídá, je to hustá hra, kde se hodně chcípá. Už teď, po odehrání dvou večerů, mám jasno v tom, že se tu nic neodpouští. Sebeměkčí soupeř mě může vykostit, pokud si nedám bacha. Tupá zombie, kterou dám na dvě rány, dokáže kousat a sejmout mě za dvě sekundy, pokud se chybně kryju nebo si jí pustím do zad.
Základní mechanika sbírání duší, jejich ztráta při smrti, možnost znovu je sebrat z mrtvého těla - to všechno je velmi vymakané, až se člověk diví, že to tak není i v jiných hrách. V podstatě je to trošku podobné online hrám - a rozhodně mě to nijak nestresuje.
Trošku hůř na mě působí temné vyznění světa. Vybral jsem svému panákovi obličej, jen abych zjistil, že vzápětí ve hře skočím jako hnijící nemrtvý. Horrory moc nemusím, rozhodně mě to nijak nepřitahuje.
Prvního bosse - obřího démona (screenshot bohužel nemám) jsem se učil možná půl hodiny. Běhal jsem po schodech, skákal na něj z balkónu, snažil se uhýbat jeo obrovské palici. Přitom je to tak snadné, když se to umí - a o tom to je. Dark Souls vycvičí hráče se to pořádně naučit - tím, že nepromíjí.
Z prvního dungeonu mě havran odnesl do ruin Firelink Shrine u hradu vysoko v horách. Potrénoval jsem, proběhl se po hradbách, posbíral pár duší a věcí. Přes malý bazének jsem zamířil doleva na hřbitov - a tam jsem umřel. Byli tam dva kostlivci, kteří mě sejmuli. A znovu. A znovu.
Naučil jsem se je po čase zabíjet. Pokud šli po jednom, odvedl jsem si je na úzké schody, kde mi nemohli vpadnout do boku ani do zad. Díky tomu, že jsem chcípal daleko od jejich respawn pointu, byla cesta k tělu bezpečná a o nastřádané duše jsem nepřicházel. Postupně jsem si tak přes řadu smrtí nasbíral dost na první vylevelování. Ten pocit achievementu byl velmi osvěžující.
Po nějaké době blbnutí s kostlivci jsem se vydal na druhou stranu od ohniště - po schodech do hradu Undead Burg. A tady to najednou šlo skoro samo. Zombíci padali na jednu dvě rány, proti kostlivcům ze hřbitova to byla dětská slavnost. Na pár pokusů jsem prošel Undead Burg až k mlžným dveřím, za kterými mě čeká druhý boss.
Protože vyšlo první DLC k Zaklínači, musím teď Dark Souls přerušit. Až dohraju DLC, určitě se k tomu vrátím. Obě hry najednou se hrát nedají, ovládání se hrozně plete. Každopádně se mi Dark Souls moc líbí. Herní mechanika a hratelnost jsou vysloveně zábavné.