Hegemony III: Clash of the Ancients - netradiční hardcore RTS

Hegemony III je velmi zajímavá hra. Je to realtime strategie, kde v reálném čase probíhá jak strategická, tak taktická část hry. Strategická mapa je výrazně schematická, taktická je 3D. Na mapě se nacházejí města, farmy, doly, vinice a vojenské tábory. K úspěchu je nezbytné zabírat ekonomické stavby a stavět mezi nimi cesty, které umožňují převážet zboží i zásobovat armády. Armáda bez zásobování je mrtvá armáda.
Zároveň tu funguje ekonomické blokování nepřátelských měst. Je možné zabírat nebo pludrovat ekonomické budovy i narušovat zásobovací linie. Ve hře se dá všechno upgradovat - jednotky, města a dokonce i farmy a doly.

Hegemony je překvapivě komplexní. Strategická a ekonomická část je vysloveně zajímavá a oproti takovému Total War hraje plnohodnotnou roli. Mezi 2D a 3D mapou se lze libovolně přepínat.
Bitvy ve 3D jsou pochopitelně zjednodušené, ale i tak zábavné. Manévrování jednotek tu hraje významnou roli. Na začátku hry za Řím jsem si zatím mohl vyzkoušet jen lehkou pěchotu a kopiníky, ale i tak je to velká zábava. Vymanévrovat těžké latinské hoplity lehkonohými kopiníky funguje znamenitě.

Hra je zatraceně hardcore. Počítač na mě neustále posílá další a další vlny nájezdníků, takže nemám moc šanci vést nějaká dobyvačná tažení. Jakmile soustředím jednotky a vedu je na nepřítele, z druhé strany mapy přitáhnou nájezdníci a začnou mi plundrovat Řím. Na Normal obtížnost nejsem schopen to hrát, tak tak dokážu hrát na Casual. O Hard obtížnosti si můžu nechat zdát.

Hegemony je plnohodnotná RTS, takže v jednom okamžiku můžou klidně probíhat bitvy na třech různých místech mapy. To je na ní taky těžké. Moc se mi líbí historičnost hry - poražené nepřátele lze zotročit a poslat je makat na farmy nebo do dolů!

Obléhání města trvá dost dlouho. Po celou dobu obléhání nepřátelská strana spawnuje jednotky obránců, takže část jednotek musí držet obléhání a část odráží nepřátele. Což je jako v realitě.

Hra umí spoustu věcí, které jsem si zatím nevyzkoušel. Překvapuje komplexností a hardcore hratelností. Bez zbytečných pozlátek - žádné intro, úvodní obrazovka má grafiku z antických terakotových váz.

Jsem úplně na začáku a jsem zvědav, jak budu schopen to hrát.

Stonehearth: voxelový simulátor kolonie

Vyzkoušel jsem alfa verzi budovací strategie Stonehearth (neplést s kartami Hearthstone od Blizzardu). Je to něco nového: v minecraftí voxelové grafice se staví kolonie pro skupinku osadníků a zajišťuje se jim přežití.
Koncept budování  kolonie si Heartstone vypůjčuje od legendární Dwarf Fortress anebo Gnomorie, kterou jsem taky zkoušel. Je tady těžba surovin, dolování, craftění předmětů. Do toho se spawnují nepřátelé - tady jsou mumie a goblini.

Systém stavění je inspirovaný Minecraftem a ve světě budovacích strategií je unikátní. Otevřený editor budov umožňuje stavět si domečky z elementů - podlaha, zdi, dveře, okna, střecha - anebo pěkně cihlu po cihle, což je překvapivě zábavné!

Ačkoliv nemám rád Minecraft, u Stonehearthu mi voxelová grafika vůbec nevadí. Funguje to skvěle, vypadá to dobře a umožňuje to plnohodnotné 3D - narozdíl od Gnomorie, která je graficky ohavná.

Hra je v alfaverzi, což je na ní vidět - nejsou dosud implementována všechna povolání a hra bude potřebovat spoustu ladění. Sympatické je, že dokáže chrlit spoustu update - patche se objevují na denní bázi a větší releasy taky dost často - poslední dobou tak jednou za jeden dva měsíčně.

Další sympatická věc je výtečná komunikace autorského týmu s fanoušky. Devblogy, videa a pravidelné posty fungují na stonehearth.net jedna radost.
Bez problémů chodí řemesla, zemědělství, crafting a dolování. Řetězec řemesel je dobře vymyšlený. Stavění jednoduchých domečků je OK, bohužel pokud se člověk urve z řetězu a začne stavět vícepatrové domy, hra si s tím neumí poradit. O co jde: v režimu stavění zdí se mi nepovedlo postavit fungující vícepatrovou věž se schodišti. Pumprdlíci vždycky postavili přízemí a pak se zasekli. Jednou se mi povedlo zamknout panáky v místnosti bez dveří, odkud se nemohli dostat - a bourání nefungovalo.

Pokud se použije stavění cihlu po cihle, tak ani více patrové věže nejsou problém. Hra umí žebříky - ale jen po skále nebo po hotové budově, při designu nového baráku nejde žebřík použít.

Tenhle screenshot ukazuje problémy u stavby věží: věž napravo postavili panáci jen do prvního patra a pak se zasekli a dál ji nestaví. Věž nalevo je stavěná cihlu po cihle, uvnitř má schodydo prvního patra - ale nejde v ní použít standardní okna a dveře.
Hra bude chtít ještě zoptimalizovat, pokud se kolonie rozroste, tak se simulace začne zadýchávat. A taky mi tam chybělo trošku víc možností pro boj - zatím hra umí jenom pěšáka s různými druhy výzbroje, na lučištníkovi se pracuje. Chtělo by to pasti, pořádné brány a možnost usadit dveře do zdi postavené po cihličkách.
Pokud autoři tohle všechno zmáknou, tak by Stonehearth mohl být vysoce zajímavý kousek. Postavit si vlastní pevnost je rozhodně lákavé!

The Witcher 3: Dohráno, 10 z 10

Takže jsem to dohrál, i s prvním DLC. Byla to naprosto výjimečná zkušenost. Komplexnost a propracovanost Zaklínače se dá měřit jen s Red Dead Redemption. Hrál jsem Zaklínače od 21. května, kdy vyšel (s pauzami), o málo víc než pět měsíců. Mám na kontě 182 odehraných hodin a odemknutých 41 achievementů z 65 (63%). Ty ostatní odemykat ani nebudu.
Už jsem to tu všechno psal - jak je ta hra dobrá a jak se mi líbí, a co by se jí dalo vytknout (jen nepodstatné hlouposti).. Po dohrání celé hry bych na tom neměnil ani čárku.

Třetí Zaklínač má bezkonkurenčně nejlepší příběh a questy, jaké jsem kdy ve hře viděl. Je skvělý, zábavný. NPC postavy jsou živé a uvěřitelné, svět je opojný, promakaný a uvěřitelný - asi nejlépe se pro to hodí slovo anglikanismus imersivní. Hraní pohltí tak, že se člověku nechce zpátky.

Ještě ke grafice - závěr hry jsem hrál s maximálním počtem NPC a občas jsem se nestačil divit, co všechno hra zvládá a jak je plynulá. Mám pocit, že koně s vozy do hry přibyli až nedávno, na mostě do Oxenfurtu si pamatuji jen fronty lidí.

Těším se na druhé DLC Blood and Wine, které má vyjít za pár měsíců. Podle dostupných informací se bude odehrávat v Toussaintu, v novém regionu. Už se nemůžu dočkat!

Děkuji moc, Zaklínači, bylo mi velkou ctí.
Je to nejlepší hra, jakou jsem kdy hrál.
Za mě 10 z 10.

The Witcher 3. Jak to dopadlo

A jak to tedy všechno dopadlo? Tohle jsou ty menší důsledky rozhodnutí, které jsem během hraní udělal.

Dijkstra se stal králem Redanie. Tohohle rozhodnutí nelituji. Dijkstra je sice prohnaný pacholek, ale má jisté kouzlo a nepopiratelné vládcovské schopnosti.

Redanie pod jeho vedením porazila Nilfgaard a kolonizovala Zemi nikoho.

Císař Emhyr var Emreis byl zavražděn. Když jeho vojska začala prohrávat, opozice jej odstranila. Škoda, byl to bastard, ale takovýhle konec si snad přece jen nezasloužil.

Na Skellige vládl Hjalmar An Craite a podnikal pravidelné nájezdy na Nilfgaard. Možná jsem tady měl dát přednost jeho sestře - ale nevadí, i tak to bylo dobré rozhodnutí.

No a Geralt s Ciri zůstali jako zaklínači na stezce.

Protože jsem si rozbil vztah s Yennefer a Triss (škoda, přeškoda), žádný společný důchod na stáří se nekonal. Ale dobře tak.

The Witcher 3: Konec vztahu s Tris a Yennefer

A ještě jedna klíčová volba se na konci hry projevila. Protože si můj Geralt začal jak s Triss, tak s Yennefer, před odplutím na finální boj na Skellige si mě obě čarodějky pozvaly na mejdan do hospody. Dělaly nemravné narážky, které mě varovaly - ale hra neumožňuje se tomu vyhnout, takže jsem tam šel.

A dočkal jsem se nepěkného překvapení. V hospodském pokoji mě čekaly Triss s Yennefer v negližé. Napřed mě svlékly, pak mě položily na postel, připoutaly mi ruce a odešly. Vysvobodil mě Marigold až druhý den ráno!

Hmm, musím uznat, že mě to taky nepotěšilo. Na jednu stranu je to pochopitelné, na druhou stranu drsné. Celou dobu hraní jsem to vnímal tak, že Yennefer je má pravá láska a Triss je bokovka - což mi ale nebránilo prozkoumat všechny možnosti příběhu a dohrát milostnou zápletku s Triss až do konce. Zjevně to byla chyba, za kterou jem tvrdě zaplatil ponížením.

Co je horší, i na Skellige před finálním bojem se ke mně Triss a Yennefer chovaly jako ke kusu hadru. Nic moc. Připadal jsem si zhrzeně - jak by ne, člověk se snaží a tohle má za všechno!
Na konci hry jsem tak skončil jako osamělý zaklínač na cestě. Pokud bych si vybral jen jednu z obou čarodějek, mohl jsem se na stará kolena dočkat společného důchodu.

Tohle mě mrzí doteď (což je jen další důkaz toho, jak dobrá je to hra a jak silné citové pouto jsem si k Zaklínači vytvořil). Hra k milostným dobrodružstvím vysloveně vybízí - Keira Metz, všechny ty holky po hospodách a další - ale jen za paralelní vztah s Triss a Yennefer tvrdě trestá. Navíc jsem hrou procházel tak, že jsem měl napřed pletky s Triss - a teprve až když jsem absolvoval rande v majáku, vydal jsem se na Skellige a tam jsem měl vztah s Yennefer.

No nic. Kdybych to někdy hrál znovu (což nelze vůbec vyloučit, Zaklínač je zatraceně dobrá hra), tak si a to dám pozor. Vracet se do první třetiny hry ale nebudu - ani bych neměl savegame, protože je průběžně přemazávám.
Je škoda, že po tomhle ponížení v hospodě už hra nenabídne možnost to nějak narovnat. Jak to člověk odehraje, tak to dostane.

The Witcher 3: Dobrý konec

Takže jsem někdy před měsícem pokorně vyhrabal starý savegame těsně po zabití prvního generála Wild Huntu a pustil jsem se do toho znovu. Naštěstí do toho vyšlo DLC Hearts of Stone, což mi hru ještě osvěžilo.
Dohrál jsem Hearts of Stone, jak jsem tu popisoval, a pak jsem se pustil do závěrečných questů. S výbavou z DLC to šlo podstatně lépe.

Probil jsem se přes Eredina, vyprovodil Ciri do portálu - a tentokrát jsem navštívil císaře Emhyra ve Vizimě. Řekl jsem mu, co se stalo - a že Ciri v portálu zemřela. V tu chvíli jsem měl depku jako hrom.
Pak mě hra přenesla do White Orchard, počáteční lokace. Měl jsem schůzku s obchodníkem, který mi prodal nový zaklínačský meč.

Cestou do hospody jsem potkal skupinku starých známých trpaslíků z Isle of Mists. Docla fajn flashback.
A pak jsem přišel do hospody - a tam na mě čekala v kápi zahalená Ciri!

Předal jsem jí dar, nový zaklínačský meč.

Ciri se stala zaklínačkou a vydala se se mnou lovit nestvůry. Game over.
Tak tomu říkám pořádný konec! Císaře Emhyra jsem stejně neměl moc rád. Je vznešený, mocný a silný vládce, ale je to taky pěkný bastard. Vůbec mi nevadí, že jsem mu zalhal - pro Ciri je to určitě lepší.

Na Internetu jsem se dočetl, že hra obsahuje ještě jeden možný konec, kdy se Ciri stane císařovnou. Tento konec údajně aktivuje rozhovor Ciri s Emhyrem v rámci questu Blood on the Battlefield, před bojem s Imlerithem. Jsem z toho zmatený, u Emhyra jsem se s Ciri rozhodně zastavil, když jsme jeli z Kaer Morhen na sabat na Bald Mountain. Nicméně jsem Emhyra poslal rovně a jeho nabídku peněz jsem odmítl.

The Witcher 3: Špatný konec

Tak a teď udělám skok v čase o měsíc zpátky. Při mém prvním hraní jsem coby Geralt zůstal stát. před portálem, kterým zmizel Ciri. Sledoval jsem její kroky ledovou zemí a pár černobílých flashbacků na minulé události - popíjení v Caer Morhen, diskusi s Lóží čarodějek, okamžik v Avallac´hově laboratoři, kdy jsem jí zabránil dát průchod hněvu, chvilku nad hrobem skelligksého chlapce, poslední rozhovor předtím, než Ciri vstoupila do portálu.

A pak jsem se ocitl v podzimním Crochbag Bogu a v krátkém questu jsem šel zabít poslední čarodějnici. Geralt měl depresi jako prase, Ciri v portálu zemřela. Čarodějnici jsem zabil, získal jsem od ní Cirin zaklínačský medailon.

A pak jsem seděl v chatě čarodějnic s hlavou v dlaních. Meče jsem upustil na podlahu. A bylo mi mizerně. A kolem chaty se začaly slézat nestvůry z bažin. Game over.

WTF? To měl být konec? Kde jsem udělal chybu? Nebyl jsem si vědom žádného chybného rozhodnutí, které by se mělo týkat Ciri. Ano, zabil jsem Dijkstru - ale to nemělo na konec žádný vliv!

Tak jsem začal pátrat po Internetu a dočetl jsem se, že to jsou přesně ty flashbackové momenty, které si Ciri přehrává předtím, než jde bojovat s Velkým mrazem - momenty, kdy se Geralt mohl zachovat buď tak, že posílí Cirinu nezávislost a dospělost (a tím ji zocelí a připraví na budoucí výzvy), anebo se bude snažit ji mírnit a chránit - pak ale Ciri v osudové zkoušce selže a zemře. Zkrátka, toto byl ten nejhorší možný konec.
Nejhorší na tom je, že když jsem těmito klíčovými momenty procházel, vůbec jsem si tu závažnost neuvědomil! Nebyly to žádné volby buď anebo, jako zda nechat žít Radovida, Dijkstru nebo Roche. Byly to pro mě jen drobné dějové epizody, volby v rozhovoru, které v tu chvíli neměly žádný význam - a o větší význam měly na konci po zničení Wild Huntu, kdy se to podtrhlo a sečetlo. Vůbec mi nedošlo, že na konec hry může mít vliv to, jak ochranářsky se člověk k Ciri chová - anebo jak v ní podporuje nezávislost a dospělé chování.

Navíc jsou  tyto klíčové momenty roztroušené v poslední možná čtvrtině hry. Pokud by to člověk chtěl zahrát znovu a lépe, tak mu nezbyde než se vrátit ve hře hezky daleko.

Ale nedalo se svítit.  Takhle moje hra prostě skončit NEMOHLA! Musel jsem se vrátit a udělat to jinak.

The Witched 3: Poslední cesta a finále ve věži

Po smrti Eredina jsem se ocitl s Yennefer na pobřeží v Nilfgaardském táboře. Avallac´h s Ciri otevřeli magický portál na blízké věži. Cesta do věže je bláznivá a krkolomná. Po celém ostrově panuje naprostý chaos, padají meteority a bojují nestvůry s Nilfgaardskými vojáky. Geralt s Yennefer se zmocní koní, ale v chaosu jsem o koně brzy přišel a musel jsem Yennefer následovat pěšky.

Nakonec jsme s Yennefer dorazili až k věži. Yennefer mě dostala přes magickou bariéru.

Ve věži jsem zastihl Avallac´ha. Chtěl jsem ho zabít, ale Avallac´h odmítl bojovat.

Ciri mi pak oznámila, že odešla s Avallac´hem dobrovolně a chystá se projít magickým portálem mezi světy, aby zabránila příchodu Velkého mrazu.

Ciri prošla portálem do ledové země.

Tady si připomněla některé klíčové okamžiky předchozího příběhu.

 Podle toho, jak jsem v těchto okamžicích zvolil, se nakonec odehraje konec hry.

The Witcher 3: Finální boj začíná - Caranthir

Zpět k základnímu příběhu Zaklínače. Finále jsem hrál dvakrát, poprvé ještě před Heart of Stone, podruhé až po dohrání DLC. Chci tomu dát trošku časovou posloupnost, takže tenhle asi měsíc starý post posunu až za posty o DLC.

Válečná rada vymyslela bezvadný plán. Ciri měla zůstat stranou, Avallac'h měl přivolat Wild Hunt, čarodějky jej měly uvěznit a vojska Nilfgaardu a Skellige se s nimi vypořádat.

Nilfgaard si na ostrově vybudoval efektní tábor.

Loď Wild Huntu dorazila podle plánu - a pak se všechno pokazilo. Ledové kouzlo ochromilo naše vojáky i Geralta.

Ciri samozřejmě nemohla zůstat stranou. Na chvilku jsem se vžil do její kůže.

 Ciri se pustila se do boje s Caranthirem, posledním zbývajícím generálem Wild Huntu. To on generuje kouzlo, které zmrazilo Geralta.

V kůži Ciri se mi podařilo Caranthira trošku unavit a zničit mu kouzelnou hůl. Tím se zrušilo i mrazivé kouzlo. Zbytek souboje jsem dokončil coby Geralt.

Souboj s Caranthirem byl docela náročný. Občas na mě sesílal ledové elementály, chránil se ledovým štítem a házel po mě nepěkné ledové kouzlo.
Moje taktika byla vcelku jednoduchá - hodně uskakování a uhýbání, rušení štítu znamením Igni, rychlé útoky a ještě rychlejší úniky pryč.

 

Boj byl dlouhý a náročný (při druhém průchodu po Hearts of Stone už byl celkem jednoduchý), ale nakonec se mi podařilo dovést ho do úspěšného konce.

 

The Witcher 3: Hearts of Stone - Boj o duši a finále DLC

Hlavní přběh DLC Heart of Stone se pomaličku chýlil ke konci. Než jsem se vydal k finále, navštívil jsem Runewrightery z Ofieru a řádně jsem nabušil svou výbavu. Než se u Runewrighterů odemknou nejsilnější runy, stojí to hroznou spoustu peněz. Vydal jsem se ze všech nastřádaných prostředků, ale stál to za to - mít v brnění runu, která vrací 30% damage zpět útočníkovi se rozhodně vyplatí. Runewrighter také umí přidávat další sloty do zbraní a brnění - je to opět hrozně drahé, ale vyplatí se to.

Dorazil jsem na finální schůzku s Olgierdem a Zrcadlovým mužem O´Dimmem. Zrcadlový muž se ke konci projevuje jako regulérní čert: smlouva s ním má háčky a nepříjemné důsledky. Olgierd od něj sice dostal nesmrtelnost a bohatství, ale přišel o bratra a ženu a jeho srdce zkamenělo.

Závěrečná konfrontace se odhrává v měsíčním chrámu. Měl jsem možnost nechat Olgierda O´Dimmovi napospas, ale rozhodl jsem se mu pomoci. Vyzval jsem O´Dimma k sázce a vsadil jsem vlastní duši.

O´Dimm mě teleportoval do snového světa. Tady jsem měl rozluštit jeho hádanku. Snový svět je plný přízraků a léček, ale dá se celkem snadno proběhnout. Našel jsem tu nádherný meč, ale nemůžu ho zatím používat, protože vyžaduje level 39.

Na konci temného lesa jsem vběhl do domu a odtud jsem propadl do chrámu zrcadel. Zrcadlo je odpovědí na O'Dimmovu hádanku, ale všechna zrcadla se rozbila na střepy, jakmile jsem se k nim přiblížil. Nakonec jsem pomocí zaklínačských smyslů našel vyschlá bazének, napustil jsem jej vodou a nachytal jsem O'Dimma, který mě chtěl překvapit zezadu. Zrcadlo na vodní hladině  bylo odpovědí na O´Dimmovu hádanku: rcadlo, které není možné rozbít.

Jak jsem se dočetl ve walkthrough, celá pasáž ve snovém světě je nepovinná - je možné se záchraně Olgierda vyhnout. Z morálního hlediska by to nebylo špatně, Olgierd je sice sympaťák, ale také vrah a lotr, který má na rukou krev cizích i svých blízkých. Jsem ale rád, že jsem ho nakonec zachránil.
Olgierd mi věnoval svoji šavli, výtečnou zbraň, jednu z nejlepších ve hře. K závěrečné konfrontaci s Eredinem se bude skvěle hodit.

Tolik DLC Hearts of Stone. Hraním jsem strávil asi 20 hodin, dvakrát tolik než avizovaných 10 hodin.Z mého pohledu je toto DLC naprosto skvělé. Všechny questy jsou skvěle vymyšlené, zábavné a výtečně napsané. Quest s Olgierdovým bratrem na svatbě je jeden z nejlepších, jaký jsem kdy hrál.