Assassin's Creed: Syndicate - Karl Marx

To Karl Marx je jinačí kujón. Ano, ten chlap, jehož dvoumetrový portrét nosívali v prvomájových průvodech vedle Bedřicha Engelse a masových vrahů Lenina  a Gottwalda.

Marx chodí po Londýně a pobuřuje - chci říci, agituje - mezi dělníky. Cpe jim do hlavy odbory a jiné levičácké výmysly. Tohle mě překvapilo. Zamlada nám ho ládovali horem dolem, ale dodnes jsem myslel, že byl jen teoretik. Až Wikipedie mě usvědčila z omylu.

Tady má nepopiratelné charisma a kouzelný německý akcent.

Bohužel ve hře nejde zabít.

Assassin's Creed: Syndicate - Londýn žije

 Město Londýn žije. Už jsem tu psal, jak mě baví běhat po Londýně a kochat se pečlivě vysochanými výjevy. Bezcílné chození NPC z předchozích dílů je to tam (ok, abych byl spravedlivý, vybavuje se mi možná ještě z Brotherhoodu). Londýn dává hluboký smysl.

Na začátku hry ovládají  město červené templářské gangy. Plněním open-world misí se

Open world mise zahrnují záchranu dětí nucených pracovat v továrnách, únosy a vraždy nepřátelských vůdců. Tím se postupně odemykají jednotlivé části města. Po odemčení všech oblastí v dané čtvrti se aktivuje válka gangů, kdy si lze vybojovat celkovou vládu na čtvrtí a přetáhnout červené gangstery k "hodným" zeleným The Rooks.

Syndicate odvádí výbornou práci v personifikaci významných nepřátel. V předchozích dílech byla většina nepřátel anonymních, tady svoji backstory nejen každý boss a vůdce čtvrti, ale i minibossové v open world misích.

Open world mise šlapou jako hodinky. Jsou naprosto hladce zasazené do herního světa a dobře nadesignované. Opravdu se vyplatí přemýšlet, jestli do továrny proniknu hlavním vchodem, nebo si najdu pootevřené okno ve třetím patře (druhá možnost je ta správná).

Jedna drobnost na assassinských aktivitách trošku ruší. Když zabiju stealth killem nepřítele za zády dalšího nepřítele, ten druhý se neotočí, i když mu ten první sténá dva metry za zády. To není tak úplně realistické.

Hra výborně pracuje se skilly. Jacoba a Evie mají společnou experience. Získaná zkušenost se připisuje oběma, takže je jedno, s kým člověk hraje. Skilly mají každý své vlastní. Některé bojové skilly jsou specifické pro Jacoba, některé skilly pro stealth a vrhání nožů umí jen Evie. K tomu navíc se pomocí peněz skilluje gang The Rooks. Skill systém mi přijde hodně podobný Shadow of Mordor.

Assassin's Creed: Syndicate - Charles Darwin

Kdopak to postává támhle na chodníku? Není to Charles Darwin?

Je to Charles Darwin!

Vypadá prostě kouzelně. Vedlejší postavy se v Syndicate prostě povedly. Že by to bylo nadmíru zajímavou epochou? Francouzská revoluce nebo americká válka za nezávislost byly také cool období, ale historické postavy v předchozích dílech nebyly ani zdaleka tak dobré jako v Syndicate.

Charles Darwin mě poslal do blázince v Lambethu. Mám za úkol zastavit šíleného chirurga. Téma jako dělané pro viktoriánskou éru!

Assassin's Creed: Syndicate - Pěsti a vozy

Evie s katedrálou sv.Pavla. Tuším, že do katedrály se ještě podívám.

Takhle vypadá Londýn z kupole katedrály.

A už je to tady. Odemkl jsem si pěstní zápasy a závody s kočáry. Oboje mi vydělává zkušenost i peníze.

Zápasy jsou zatím celkem snadné. V každé aréně se bojuje na čtyři kola. Ovládání je stejné jako při běžném boji.

Závody s kočáry jsou výrazně náročnější. Odehrávají se za plného silničního provozu. Některé uličky jsou zatraceně úzké, jiné jsou přeplněné povozy.  Křižovatka, do které se vřítí kočár z boku, je smrtící pastí. Každá srážka s kočárem nebo kandelábrem zpomaluje. Netrefit se do odbočky znamená konec závodu.

Netradiční závod kočáru s vlakem. Určitě jedna z nejoriginálnějších misí. Kočár je sice rychlejší a agilnější, ale zato musí najet mnohem delší trasu kolem trati.

Historické vlaky jsou nádherné. Fascinuje mě, jak hladce jsou zasazené do herního prostředí. Žádný loading, žádné cukání. Prostě se na vlak naskočí a je to. Lze chodit po střeše nebo po vlaku lézt, ale také normálně chodit vagóny. Prostě radost.

Retro: Pharaoh

Pharaoha jsem měl hodně rád. Vyšel v roce 1999. Tenhle druh city builderů dnes přežívá jen v sérii Anno. Pharaoh byl jiný než všechny ostatní. Byl unikátní Nilem, který poskytoval vláhu i občasné záplavy. Skutečně to fungovalo. Bez záplav nebyla úrodná půda.
Pharaoh také přinesl stavbu monumentů - pyramid a sfingy. Aby poddaní mohli stavět, musela ekonomika bezchybně šlapat. Stavělo se pěkně kvádr po kvádru. Takovou úroveň detailu už žádná hra nikdy neměla.

Pharaoha jsem nikdy nedohrál. Zbyl mi po něm jediný screenshot. A krásná vzpomínka na nezapomenutelnou legendu.

Retro: Shogun Total War

Vyhrabal jsem v archivu blogu pár retropříspěvků, které jsem rozpracoval v roce 2012. Tak snad pár z nich dotáhnu.
Shogun Total War je skutečně kultovní záležitost. Vyšel v roce 2000 - proboha, to je let!

Shoguna bych býval minul, nebýt recenze tuším ve Score. Bylo to jako zjevení: po Duně 2 a jejích klonech tady byla RTS, která fungovala ve 3D, terén tam hrál skutečnou roli a vojáci tvořili dohromady jednotku, která držela formace.

První Shogun měl spritovou grafiku jednotek. Ještě první Medieval byl spritový, vektorová grafika postav přišla do světa Total War až s prvním Rome. Ta hlavní pecka her Total War je však taktická práce s formacemi, součinnost jednotek a využívání terénu, ne možnost zoomovat v superdetailní grafice. Už tenkrát to kouzlo fungovalo - a funguje dodnes.

Dodneška si pamatuji jednu z klíčových bitev, kdy jsem rozstřílel silnou nepřítelskou armádu v údolí mými lučištníky na vysokém kopci. Také si vzpomínám, jak mojí poslední jednotku lučištníků honila po mapě posledná nepřátelská pěchota, až jsem je postupně ustřílel.

Prvního Shoguna jsem dohrál, jak to demonstruje tenhle screenshot. Zjevně jsem ho vytípal z video playeru, protože ze hry mi típnout nešlo. Od té doby jsem hrál všechny hry série Total War, která dodnes patří k mým nejoblíbenějším. Ale Shogun byl první a to už mu nikdo neodpáře.

Assassin's Creed Syndicate: Dickens a Bell

V nejlepší tradici série staví Syndicate na historických osobnostech.

Charles Dickens je jedním z prvních lidí, které ve hře potkáme. Zatím jsem se potkal s jeho duchařskými historkami - lovil jsem jednoho vraha vydávajícího se za přízrak.

Alexander Graham Bell právě zkouší svůj telefon. Ve hře má stejnou úlohu jako Leonardo da Vinci ve dvojce: zásobuje assassiny svými vražednými technickými udělátky.

V kůži Evie jsem pomohl siru Bellovi zapojit jeho telefony na Big Ben a věže parlamentu. Je to jedna z prvních misí v Londýně.

Big Ben v celé kráse.

Temže je doslova narvaná kouřícími parníky.

Assassin's Creed Syndicate. Krásy Londýna

Jak je v assassinských hrách obvyklé, herní prostředí a město hraje v herním zážitku zatraceně významnou roli. A zvládá to na jedničku. Po Zaklínači je Syndicate další hrou, kde se často přistihnu, že se někde zastavím a kochám.

Jednotlivé městské čtvrti se odlišují architekturou i obyvatelstvem. Město má zkrátka charakter.

Nádraží překypují lidmi. Vypadají naprosto živě, a co víc - všechno to běhá naprosto plynule.

V zapadlých koutech Londýna se tu a tam odehrávají boxerské zápasy nabušených vazounů. Něco mi říká, že dřív nebo později si to také vyzkouším.

Kočáry tažené koňmi jsou ohromnou inovací tohoto dílu. Koně se v sérii vyskytují od začátku, už AC2 měl akční scénu s kočárem, ale teprve tady jsou kočáry naprosto organickou součástí herního Londýna. Na vůz se dá naskočit, pověsit se za kočár, běhat po střeše i sednout si na kozlík. Vlastní jízda s kočárem je komfortní, fungují honičky i srážky kočárů, nepřátelský kočí se dá zastřelit. Třešničkou na dortu jsou bounty mise, kdy je třeba zajmout nepřítele, omráčeného jej naložit do kočáru a odvézt do bezpečí.

Denní doby a počasí fungují naprosto dokonale.

Kouřící komíny jsou všudypřítomnou kulisou viktoriánského Londýna.

Město je opravdu živé, dělníci pracují, trhovci prodávají a policajti hlídají.

Je neskutečné, co toho grafika utáhne a jak plynule. Londýnské ulice jsou naštěstí dostatečně rozlehlé, Paříž v Unity mi přišla přeplněná.

Sídlem Assassinů už není vila, ale vlak projíždějící Londýnem. Dá se na něj naskočit nebo použít fast travel.

Assassin's Creed Syndicate: První dojmy

Po nepovedeném Unity to Syndicate neměl úplně jednoduché. Já sám jsem z Unity uhrál tak 10% a pak jsem toho nechal. Byl jsem proto mírně obezřetný, hru jsem sice koupil když vyšla, ale s rozehráním jsem nespěchal. Moje dcera Majda se do toho nadšeně pustila a hru dohrála (stejně jako všechny předchozí díly s výjimkou Unity).

Prostředí viktoriánského Londýna mě docela lákalo. Na druhou stranu mě tak úplně nelákal koncept dvou hlavních postav - sourozenců Jacoba a Evie. Když jsem se pak do Syndicate sám pustil, byl jsem velmi příjemně překvapený. I když jsem Majdě koukal přes rameno, netušil jsem, jak moc dobrá je to hra.

První věcí, kterou jsem udělal, bylo poštelování grafiky. Chudinka Majda to hrála s low texturami, low stíny a povypínanými detaily. Ne všechno jsem nastavil na max, ale i tak se grafická kvalita hry výrazně zvedla.

Syndicate se ovládá trošku jinak než předchozí díly. Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykl, ale čím dál to hraju, tím lépe se ve hře cítím. Produkční kvality, grafika a animace jsou věci, které při hraní upoutají jako první. Není moc open world her, které by byly tak pěkně udělané a zároveň tak dobře šlapaly. Ubisoft zabodoval.

Shadow of Mordor: Dohráno, 9 z 10

Tak jsem dokončil hlavní příběh. Stálo to za to, Shadow of Mordor je vážně moc dobrá hra.

I když je motiv nemrtvého přízraku hodně odlišný od světa Pána prstenů, vlastně mě to vůbec nerušilo. Příběh je docela jednoduchý a je to spíš řetězec epizod než ucelenější děj. Odhalování střípků Celebrimborovy minulosti je nejzajímavější na začátky hry, kdy hráč netuší, co je jeho nemrtvý elfí partner zač. Od půlky hry ale už je víceméně všechno jasné a odhalují se jen detaily.

Hlavní peckou Shadow of Mordor jsou orkové. Je to samozřejmě vyhlášený Nemesis systém se všemi misemi a dynamikou, které umí generovat. Ale ještě víc na mě zapůsobila uvěřitelnost chování orků ve světě - jak se chovají ke svým lidským otrokům, jak cestují, chodí na lov, bojují s caragory nebo graugy, jak se perou mezi sebou, jak reagují na hráčovy akce. V tomhle aspektu je je Shadow of Mordor snad ještě vymakanější než Assassin's Creed, byť je hra mnohem menší a prostředí nesrovnatelně jednodušší.

Soubojový systém a jeho animace si zaslouží jen superlativy. Některé herní animace a chování orků v boji jsem zaznamenal až na konci hry - a to je co říct, po 40 hodinách hraní.
Nedokončil jsem vedlejší mise. Sice jsem našel všechny artefakty a odemkl ithildinovou bránu, ze zbraní jsem odemkl jen luk, protože dýka a meč jsou závislé na schopnostech, které jsem si neodemkl, protože jsem je nepotřeboval.

Konec hry je docela slušný, ale mohl být epičtější - jak z hlediska soubojů, tak z hlediska příběhu. Zabil jsem všechny tři Černé kapitány - ale Saurona jsem jen vyzval a de fakto jsem způsobil, že se vrátil do Mordoru.
Každopádně je Shadow of Mordor poctivě udělaná hra, u které jsem se výborně pobavil. Sice mě to netáhne si koupit datadisky, ani vyzobávat achievementy za každou cenu - na to mám na hraní trochu málo času - ale i tak to byla skvělá zábava.
Za mě 9 z 10.

Shadow of Mordor: Finále

Na konci hry jsem si připadal už poměrně drsně. Měl jsem odemkuté všechny schopnosti, které jsem opravdu chtěl, a naučil jsem se bojovat i s velkou přesilou orků.

Postupně jsem naverboval pět skřetích kapitánů a pomohl jim zabít jejich nadřízené, takže se z nich stali Warchiefové.

Nastal čas poměřit se se Sauronovými Černými kapitány. Lore ve hře říká, že Černí kapitání nahradili Prstenové přízraky poté, co byli poraženi v Dol Gulduru.

The Tower je druhý z Černých kapitánů.

Boj s ním není moc náročný - napřed je třeba jej párkrát vysát a pak je to o správném načasování a mačkání tlačítek na gamepadu.

Animace nicméně dost slušná.

Za odměnu jsem v cutscéně shlédl, jak Celebrimbor pomohl Sauronovi vyrobit Jeden prsten (tady se hra odklání od Tolkiena) a na chvíli jej Sauronovi ukradl. Jen na chvíli, bohužel.

Bitva s orky před Černou bránou je asi nejzajímavější bitva ve hře - díky tomu, že jsem s sebou měl svých pět Warchiefů. Ti vykonali celou těžkou práci, já jsem jen zabil pár běžných orků. Zřejmě jsem je vycvičil dobře.

The Hand of Sauron je poslední z Černých kapitánů.

Chviličku jsem zkřížil meč i se samotným Temným pánem, který se pokusil zmocnit se Celebrimbora. Neuspěl - ale Celebrimbor taky ne. Game Over.