Hogwarts Legcy: Fantastická zvířata

 Chov fantastických zvířat se podle mě tak docela nepovedl. Ne že by to nevypadalo hezky, ale herně to není challenge. Fantastických zvířat je všude po mapě spousta a hráč se velice brzy naučí je chytat. 

Ve hře je pár questů spojených se zvířaty. Ty se docela povedly. Když jsem poprvé stopoval hrabáka podle ztracených zlaťáků, vyloženě jsem si to užil.

Je pravda, že chytit jednorožce nebo thestraly nebyla úplně legrace, ale ostatní menší zvířata se získávají bez problémů. Jasně, poprvé si chytit měsíční tele je fajn, ale co dál? Dát ho do vivária a občas ho chodit nakrmit a podrbat - to je trochu málo.

Bez větší námahy jsem naplnil všechna vivária a vychoval pár mlaých thestralů a jednorožců. Je ale lehce nedomyšlené, že na jednu stranu zvířata zachraňujete před  pytláky - a pak, když je namnožíte, je můžete jen prodat nebo opět vypustit do divočiny (kde na ně nejspíš znovu čekají titíž pytláci). Ale co už.

Z magických zvířat se sklízí suroviny pro upgrade gearu. Což je dobrý nápad z pohledu herního, ale z pohledu logiky ochrany zvířat už méně. Podrbat hypogryfa a pak ho oškubat o peří na upgrade klobouku není tak docela OK a lehce to připomíná slepičí farmu.

Naopak chválím poslední zkoušku, při které si hráč musí ochočit graphorna. Takže ho musí napřed přemoci v souboji a až pak na něm může jezdit. Cválat krajinou na obrovské fantastické potvoře je vážně epický zážitek. Velká škoda, že se odemkne až v samém závěru hry.

Hogwarts Legacy: Bradavice

Bradavice jsou dechberoucí. Propracované doslova do mrtě, nacpané hádankami, zajímavými zákoutími a minipříběhy. 

 Odemykají se postupně, díky postupnému zvládání odemykacího kouzla Alohomora. 

Množství hádanek, truhel s lootem a skrytých místností rozmístěných v Bradavicích je dechberoucí. Když jsem poprvé vyzkoušel kouzlo Revelio, nestačil jsem se divit, kolik toho na mě vyskočilo. Completionisti se tu vážně vyřádí. Ani náhodou jsem všechno nevyzobal. 

Učitelé se také povedli, jsou zapamatovatelní a zajímaví. Po celou hru provází hrdinu profesor Fig, starý učitel, který mi připoméná mého profesora češtiny Laška, dej mu Pán Bůh věčnou slávu. Fig je skvěle napsaný a je fajn že to vůbec není Brumbál.

Potěší setkání s členy rodin známých z Harryho Pottera. Profesorka Weasleyová je zástupkyní ředitele a více než zastupuje neschopného ředitele Blacka. A ředitel Bradavic Black je prostě  neschopný idiot.

 

Některé hodiny jsou pojaté jen jako animované sekvence, což je škoda. Předměty, kde to tak není - jako je bylinkářství nebo lektvary - jsou naopak skvělé a zábavné. 

Učitel lektvarů profesor Sharp je vysloveně pozitivní postava, ačkoliv vzdáleně připomíná Snapea. A profesorka bylinkářství Garlic je prostě sexy, škoda že jí mladistvý hrdina nemůže zkusit sbalit. Rád bych věděl, jestli je jméno postavy inspirováno Magrátou Česnekovou z Pratchettových knížek o Zeměploše.

No a pak je v Bradavicích i Komnata nejvyšší potřeby, která se během hry stane hlavním stanem hrdiny. Tady pěstuje své bylinky a vaří lektvary, tady si postupně odemkne vivária na chov fantastických zvířat. 

Je třeba připustit, že s customizací Komnaty se autoř ineskutečně vyřádili. Milovníci The Sims budou v sedmém nebi, až si budou aranžovat koberečky, nábytek, obrazy a sošky. V tomhle aspektu Hogwarts Legacy vychází vstříc hráčkám něžného pohlaví a dělá to výborně. Vypadá to vážně skvěle a chvíli mě to bavilo, ale brzy jsem se zaměřil na účel a užitek. Vykašlal jsem se na nábyteček a svoji komnatu jsem proměnil na skleník s bylinkami a alchymistický brloh.

Hogwarts Legacy: Příběh

Příběh Hogwarts Legacy by se dal rozpitvat na několik větví. Jednak je tu hlavní příběh - pátrání po tajemství Staré magie a boj s gobliny, snažícími se zmocnit se starého magického zřídla. 

Hlavní hrdina se postupně seznamuje se se čtyřmi starými čaroději a prochází jejich zkouškami, aby se dostal k jejich vzpomínkám a mohl si je přehrát v myslánce.

OK, tahle část si nejvíc hapruje. Proč staří čarodějové rovnou hrdinovi nepomohou a nutí ho procházet zkouškami? Aby ukzal, že je hoden? Ne, tohle kulhá na obě nohy. Zkoušky nejsou herně špatné, představují asi nejtěžší výzvu ve hře. Ale z pohledu příběhu a motivace to zkrátka nedává smysl.

Pak tu jsou tři dějové linie tří spolustudentů. 

Poppy Sweeting z Mrzimoru je blázen do zvířat. Spolu s ní bojujeme s pytláky, zachraňujeme draky a pomáháme kentaurům v Zakázaném lese (který je mimochodem zpracovaný prostě božsky). Na závěr dějové linie zachráníme před vyhubením zlaté ptáčky, kteří byli předlohou Zlatonkám ve famfrpálu. Poppu je veskrze sympatické děvče a dějová linie je prima, asi víc z pohledu herních mechanik a soubojů než z pohledu příběhu. Za mě OK.

 

Natsai Onai z Nebelvíru je původem Afričanka. Řeší trauma se smrtí svého otce a umí se přeměňovat v gazelu. Bojuje proti bezpráví a proti zlým kouzelníkům, kteří vydírají obyvatele Prasinek a okolí. Natsai je maličko aktivistická a ne moc dobře napsaná. Uměl bych si představit, že by to šlo i lépe. Ale budiž. Co jí ovšem neodpustím je faktografický prohřešek. Tvrdí o sobě že je Matabele, a přesto je z Ugandy. Ačkoliv, jak ví každý vzdělanec, Matabele žijí v Zimbabwe.

Sebastian Sallow ze Zmijozelu má nejlepší questline ve hře. Snaží se pomoci své sestře stižené kletnou, ale jde na to přes temnou magii. Postupně se propadává hlouběji a hlouběji do průšvihu, až nakonec v magickém souboji zabije svého strýce zakázanou kletnou Adavra Kedavra. Sebastianův příběh je mistrovský kousek. Sebastian je tragická postava se vším, co k tomu náleží, a přesto nejlepší kamarád hlavního hrdiny. Ve hře se jednoznačně vyvíjí a proměňuje, snaží se bojovat s osudem a čím víc se snaží, tím víc prohrává. Za mě velký palec nahoru.

Pár dalších studentů se ve hře mihne jedním dvěma questy, ale nic převratného to není. A ne, žádná hlavní postava z Havraspáru ve hře není. Což bych viděl jako jednoznačnou diskriminaci tohoto domu. Někde jsem četl, že z Havraspáru měl původně být hlavní hrdina. Až pak se rozhodlo, že hráči dostanou možnost vybrat si. Údajně nejvíc lidí hraje za Zmijozel. Já jsem hrál za Mrzimor a líbilo se mi to. Ostatně, volba je víceméně kosmetická a liší se snad v jednom dvou questech, to je tak všechno.

Je velká škoda, že hra neklade před hráče více dilemat a možností volby. Temnou magii se můžete naučit a můžete ji i používat, v zásadě bez postihu. Questy se jen tváří, že nabízejí alternativu. Ve skutečnosti na volbách moc nezáleží a dopadne to stejně, bez ohledu na to, jak se rozhodnete.

Hogwarts Legacy: Kontroverze

 Kolem Hogwarts Legacy bylo poněkud kontroverzno. Jisté hlasité aktivistické kruhy vyzývaly k bojkotu hry, protože J.K.Rowlingová nezastává ty správné woke názory. Některé herní weby odmítly o hře psát, aby tím demonstrovaly svoji progresivitu. Tento blog mezi ně rozhodně nepatří. Kdo chce kam... Navíc, vysoké prodeje hry a pozitivní ohlasy napříč herní scénou vzaly woke aktivistům vítr z plachet.

Autoři hry ovšem progresivitu hrnou pod tlakem. V Prasinkác tak například narazíme na trans hospodskou (původně chlapa). Která hrozně vypadá i mluví, ale jest veskrze pozitivní postavou a hlavně se neopomene rozdělit o své pocity. Jako by to snad hráče zajímalo. O co lépe tohle zvládl Cyberpunk 2077, kde je totéž téma pojednáné mnohem lépe a přirozeněji!

Jako pěst na oko působí scéna, kdy hlavní hrdina kdesi v divočině narazí na typickou britskou tetu viktoriánského vzezření i chování, která mezi řečí utrousí cosi o své manželce. OK, proč ne, ale k tomu 19.století to vážně nepasuje, sorry jako. 

Na tu manželku jsem pak taky narazil, ale radši už si ani nevzpomínám, kde a za jakých okolností. Ať se na mě autoři nezlobí, ale na mě to prostě působí zbytečně a účelově.

Naštěstí se tyhle dvě woke epizodky dají přežít a zbytek hry už agendou neobtěžuje.

 

Hogwarts Legacy: Vymazlená bonboniéra pro fanoušky

Hogwarts Legacy je jako masivní bomboniéra pro fanoušky Harryho Pottera. Je vážně radost se do ní ponořit a užívat si atmosféru, svět a příběh. To, co tady mohutně hraje, je skvělé využití a zpracování kouzelného světa J.K.Rowlingové - Bradavic, Prasinek a jejich širokého okolí.

Grafika, hudba a atmosféra mě uchvátily od první minuty. Příběh je v zásadě takový, jaký by člověk očekával: student z Bradavic během jednoho školního roku prožívá dobrodružství, získává si přátele a utkává se s nepřáteli.

Měl jsem zpočátku výhrady ke grafickému zpracování postav. Než jsem zjistil, že problém je v nastavení: hra se renderuje v nižším rozlišení a pak se dělá upscaling. Bez upscalingu na Ultra to vypadá dost blbě, postavy mají rozplizlé obličeje. Překvapivě, s upscalingem na Ultra to jednak vypadá skvěle a jednak to běhá parádně a naprosto plynule. Pokud mě paměť neklame,Hogwarts Legacy je  první hrou, která upscaling využívá a přiznává.

Některé scény mi docela vzaly dech. Jako třeba Prasinky anebo jídelna v Bradavicích. Tohle se vážně moc povedlo.

 

Hra se navíc odehrává ve třech ročních obdobích. A ačkoliv to má jen vizuální efekt, zasněžené Bradavice vypadají vážně skvěle.

 Co jsem nečekal je neskutečné množství vymazlených detailů. Okolí Bradavic je poseté vesničkami, zříceninami, jeskyněmi a růzými výzvami. Nic z toho není povinné, všechno nějak přispívá k celkovému zážitku a pomáhá levelovat postavu. Není problém vyrazit do krajiny (později na koštěti) a následovat ikonky na mapě. Tuhle splnit Merlinovu výzu, támhle vyřešit puzzle se starou magií, opodál projít labyrintem, tady zabít trolla, o kus dál vykostit tábor goblinů nebo pytláků a odemknout si další upgrade gearu.

Je pravdou, že toho je strašně moc a ani náhodou jsem  nevyzobal všechno. Ale o tom to je. Bomboniéra je přeplněná až po okraj a každý si může vybrat, jak moc si z ní vybere.

Hlavní zápletka se odehrává kolem spiknutí goblinů, pytláků a temných kouzelníků, kteří se snaží dostat k rezervoáru prastaré magické moci. Přitom hráč objevuje historii Bradavic a čtyř kouzelníků, kteří měli - stejně jako hlavní hrdina - schopnost pracovat s prastarou magií. 

 

Příběh není nikterak objevný ani překvapivý. Na druhou stranu rozhodně nenudí ani neurazí. Některé questy mi výrazně sedly, jiné méně. 

Co je ale důležité: hraje se to vážně parádně. 

Chtěl bych vypíchnout soubojový systém. Převést do herní podoby všechna možná kouzla známá z knih a filmů se povedlo na jedničku. Kouzelnické souboje jsou zábavné, variabilní a dostatečně komplexní. Smekám nad skvělým zpracováním bylinkářství a lektvarů. Bylinky se využívají nejen pro přípravu lektvarů, ale některé lze využít přímo k boji.

Divinity: Original Sin II - snad až moc challenging RPG

 Nadvakrát jsem rozehrál Divinity II. Vzpomínám si matně na jedničku, kde jsem shořel jak papír a otráveně jsem to vzdal.  Tak trochu se bojím, zda se to nebude opakovat i s dvojkou. Příběh se docela zajímavě rozběhl a má fajn zákruty. 

Asi nejvíc mi vadí komplexní soubojový systém - což je přesně ta věc, kterou na Divinity všichni tolik oceňují. Chápu všechny ty možnosti a jejich kombinace, ale nějak mě to tolik nebere. A vysloveně mě štve, když je proti mě použije soupeř a bohapustě mě vyowní. 

Jasně, nauč se hrát, lamo. Jenomže já se nechci stresovat a vztekat. Chci se bavit, užívat si příběh a dobrodružství. Což Divinity II někde skvěle dělá, ale někde to trošičku drhne. Zkrátka mi tam místy chybí flow.

Nejspíš mi také vadí izometrický pohled. Jakkoliv je Divinity II propracované, přece jenom to není úplně ono. Nedávno jsem si lehce jsem si pohrál s Baldur's Gate III v předběžném přístupu. Vymazlené cutscény a dialogy a možnost přitáhnout si kameru pro mě hodně zlepšuje pocit ze hry. Divinity II tohle bohužel neumí, drží se striktně izometrického pohledu. Kamera se dá přiblížit, ale ne dost a nedá se zvednout.

Vybral jsem si partu z hotových charakterů. Sedí mi, když mají své osobnosti, cíle a příběh. Samozřejmě, v rámci mantinelů. Vzpomínám si na Baldur's Gate II s geniálním systémem vztahů v partě a na snahu v Mass Effectech, aby mi přežili oblíbení členové posádky.

Jenomže jsem si pro ně navolil docela dementní povolání. Můj main character Beast je tankovaci válečník. Red Prince je meelee damage dealer. Ifan Ben-Mezd je sniper se samostřílem, s tím jsem spokojený. A  Lohse je healerka/nekromancerka, slušně léčí a buffuje, ale s damage na dálku to zatím není nijak slavné. 

Mám pocit, že zkrátka nemám v družině mága. A tím se tak trochu diskvalifikuji z hrátek s kombinacemi různých elementálních útoků.

 

Questy v Divinity II nejsou úplně snadné. Jak uhasit hořící prasata, když na ně nefunguje voda ani déšť? Použít kouzlo Blessing mě fakt nenapadlo, musel jsem si to vygooglit. Jak uhasit hořícího historika v labyrintu? Na toho už ani Blessing nefunguje, musí se teleportovat někam do louže krve a teprve pak Blessing funguje. OK, ale proč to tak je a jak mě má tohle napadnout? Asi jsem natvrdlý, sorry, ale nechci zkoušet všechno na všechno. 

Navíc, Blessing konzumuje Focus, který mám jen jeden na mainovi. To mám jako po každém nesprávném použití běhat přes půl mapy, abych si to znovu nabil? Anebo se očekává, že hráč bude před každým kouzlem dávat Save? Sorry jako, tohle už mi trochu smrdí chybným designem. Možná chybný není to správné slovo - možná je to jen až moc challenging pro můj styl hraní, abych si to užil. Jako dokážu si to vygooglit, ale nebavím se u toho.