Company of Heroes 2 - trailer

Tohle vypadá báječně.

Assassin's Creed 3: Dokonalé prostředí

V Bostonu mě naplno zasáhla dokonalost herního prostředí. Město je velikánské a nacpané množstvím obsahu a lidí.

Všude vlají anglické vlajky a pochodují Červenokabátníci. Do vypuknutí americké revoluce za nezávislost zbývá ještě hezkých pár let.

Jednou z prvních známých postav je Benjamin Franklin. Přiznám se, že jsem americkou historií celkem nedotčený, ale Franklina jsem přece jen poznal. Vystupuje tu jako celkem zábavná figurka - je majitelem obchodu. Vedl jsem s ním skvělý rozhovor na téma, že je pro muže lepší si začít se starší ženou než mladší. Franklin to dokázal podpořit vskutku výbornými argumenty.

V Bostonu jsou koně. Není problém se projet širokými ulicemi. Vzpomínám, že v Římě v AC2: Brotherhood to moc dobře nešlo kvůli úzkým uličkám, a v AC2: Revelations v Istanbulu koně nebyli vůbec.

I tady je známá sychoronizace - odkrývání mapy vyšplháním na vysoké místo. Subjektivně ty kostely působí srovnatelně vysoké jako minarety na Hagia Sophia ... že by jim tvůrci trošku pomohli? Pravděpodobně to bude naopak, v předchozích dílech byly landmarky spíše zmenšené.

Cestou k zabití prvního cíle  - otrokáře Silase - jsem potkal krásnou indiánku. Něco mi říká, že to jednou bude matka budoucího hlavního hrdiny.
Byl jsem v převleku za červenokabátníka. Funguje to ale jen na prosté vojáky, důstojníky musím buď obejít, nebo zlikvidovat.

Zatím se se mnou nechtěla moc bavit. Snad jsem u ní trošku udělal očko osvobozením zotročených soukmenovců!

Zabití Silase už byla docela challenge. Tedy, když jsem to chtěl splnit se 100% synchronizací. Musel jsem nacvičit zabití zpoza rohu - nový způsob, který v předchozích hrách nebyl implementován.
Než jsem se dostal k Silasovi, musel jsem se prosekat skrz červenokabátníky. Byla to docela regulérní bitva. Už se těším, jak to bude dál!

Assassin's Creed 3: První dojmy

Na Assassin's Creed 3 jsem se těšilod chvíle, co jsem se dozvěděl, že se připravuje. Měl jsem lehce smíšené pocity z umístění do Ameriky, ale těšil jsem se na nový herní engine. Hru jsem si nedočkavě koupil na Steamu v De Luxe verzi, abych to měl rovnou se všemi budoucími DLC.

Po odehrání prvních pár hodin musím říct, že se mi to hrozně líbí. Čekal jsem, že budu hrát za indiána, ale zatím hraju pořád za britského gentlemana jménem Haytham Kenway - assassina a pravděpodobně otce budoucího hlavního hrdiny. Na to, že jsem tomu zatím dal pět hodin hraní a pořád jsem víceméně v tutorialu, to není špatný výsledek.

Začátek hry se odehrává v britském divadle. Úvod do pohybu s assassinem jsem si odbyl šplháním pod divadelními lóžemi a přes pódium, abych se dostal k templáři - držiteli tajemného talismanu.

Na první pohled upotá neskutečně bohaté prostředí. Jakkoliv jsem si myslel, že už předchozí díly Assassin's Creed excelovaly množstvím postav, AC3 posouvá laťku zase o pěkný kus dál. Postav je tam opravdu neskutečně a působí ohromně životně. Generické naskriptované postavy se stejnými pohyby jsou ty tam.

V Anglii jsem se moc neohřál. Ocitl jsem se na lodi plující do Ameriky. Opět zaskočí neskutečná propracovanost a rozlehlost lodi.

Loď je plně přístupná, dá se šplhat po lanoví a stěžních až po nejvyšší koš. To je opravdu bomba!

I podpalubí je skvěle propracované, plné námořníků, kteří si v noci krátí čas tancem. Namodelovat a naskriptovat tohle všechno muselo dát neskutečnou práci!
Na lodi se vlastně odehraje jen malá dějová epizodka, která by snad ve hře ani nechyběla, kdyby ji tvůrci vypustili. Je ale tady a hra je tím zase o kousek lepší. Mám rád maximalistický přístup!

Přistáváme v Bostonu. Úvodní titulky, hra začíná.

X-Com: Enemy Unknown - první dojmy

Sérii Ufo - XCom uznávám, ale nezbožňuji. Před lety jsem hrál první dva díly, ale nikdy jsem u toho dlouho nevydržel. Novější díly od Altaru jsem snad ani nehrál. Nejnovější vychvalovaný X-Com: Enemy Unknown jsem vyzkoušel z dlouhé chvíle.

Musím přiznat, že to není špatné. Hned na první pohled upoutá, jak je hra filmová. Při klíčových událostech, jako je objevení nového nepřítele, střelba anebo zabití ufáka anebo nedejbože mého vojáka, se hra sama přepíná na pohled z první osoby. Funguje to dobře.

Je tu všechno tak, jak má být. Personalizace vojáků, výzkum alienských technologií, postupné upgradování zbraní a vylepšování základny.

 

Na základně mám tři pomocníky: Vědkyni s kouzelným francouzským přízvukem, plešatého Inženýra a Vojáka v command centru. Kromě toho se na základě staví další místnosti - kadetka, laboratoře, dílny, generátory.

Hodně mě baví výstavba základny. Animovaný pohled z profilu vypadá moc dobře.

Zatím jsem uhrál několik misí: záchrana klíčových osob, zkoumání sestřeleného UFA, odražení výsadku. Při misích je taktická mapa přehledná, dá se s ní rotovat. Hra se výborně ovládá, ale je překvapivě náročná: i na normální obtížnost se mi běžně stává, že vlezu Alienům do rány a ti mi odstřelí vojáka první salvou. Chce to postupovat pomaličku, nesnažit se pokrýt celou mapu, ale soustředit síly a krýt jednotlivé vojáky navzájem. A často ukládat pozice.

Úchvatně funguje vycvičený sniper: se správnými perky a výbavou je schopen přesné palby na velkou vzdálenost.

Hra je dobře vyleštěná a v rámci žánru výborná. Má nicméně stejné negativní vlastnosti (nechci přímo napsat slabiny), jako její ideoví předchůdci. Tahový boj zkrátka nemusí každému sednout. Mě osobně neskutečně štve, když mi emzák odstřelí vojáka. To je pro mě důvod pro reload.

X-Com pro mě není typ hry, která by mě pohltila na týdny. Je to slušná a poctivě udělaná zábava.

Rome Total War II: Gameplay video

Na tuhle hru se těším jako malé dítě.

Elder Scrolls Online se představují

Dishonored: Dohráno, 10 z 10

Tak jsem to před chvilkou dohrál. Jak to má být u opravdu skvělých her, cítím radost, hrdost a zároveň smutek, že už je konec. Co budu teď hrát? Kde najdu další tak skvělou hru?

Dishonored jsem si užil od začátku do konce. Byly tam mise, které se mi líbily více, byly tam mise, které se mi líbily méně. Ale bavil jsem se celou dobu. Tahle hra je jednoduše skvělá: má skvělou hratelnost, příběh, postavy i technické provedení. Za celou dobu jsem se nesetkal s jediným technickým problémem (až na drobnou chybku v umělé inteligenci při záchraně skupinky chudáků ve Flooded District). Jinak to celé šlape jako hodinky.
Úžasná je atmosféra: prostředí, architektura, výtvarný styl, grafika, hudba, ozvučení. Je to tak skvěle udělané, že to člověka vtáhne dovnitř, ať chce nebo nechce. A co je ještě důležitější: neomrzí se to. je spousta her, které umí navodit atmosféru, ale po čase to přestane bavit. U Dishonored to nenastalo, drželo mě to do konce. Několikrát jsem se přistihl, že po nocích přetahuju a už jsem měl nejmíň půl hodiny spát. Ještě zlikvidovat tohohle strážného, ještě támhletu bránu... To se mi stávalo hodně zamlada, čím jsem starší, tím méně to zažívám. O to víc si toho vážím.
Hrozně si cením variability hry. Dá se to hrát na spoustu způsobů, na zabíjení i jako stealth, s kouzly nebo bez nich (to si neumím moc představit, na Blink a Dark Vision jsem si opravdu hodně zvykl). Dishonored je hra, u které si opravdu umím představit opakované hraní úplně jiným stylem a s úplně jiným zážitkem.

 Hodně se psalo o temné atmosféře hry. Pokud člověk hodně zabíjí, v ulicích se pomnoží Weepers a hra pak vypadá jinak. Nevím, za mě ta hra není temná. Je atmosférická, to jistě. Má temné pasáže, tmavé a depresivní, ale je toho přiměřeně. Mně to rozhodně nevadilo. Konec nevnímám jako temný, je zcela přiměřený zbytku hry. A bylo fajn zase jednou hrát nekrvavě, v duchu tradice starého dobrého Thiefa. Je skvělé, že hra nenutí k násilí a umožňuje hrát i bez toho.
Psalo se o tom, že hra není příliš dlouhá. Připouštím, že mise lze uhrát rychleji. Pokud člověk hraje poctivě, nechvátá, hledá a zkouší a vychutnává, je hra dlouhá právě tak akorát. Mě to vystačilo na dva týdny, a to jsem tomu o víkendu dal docela hodně času. Steam mi ukazuje 36,8 hodin, což mi přijde zcela přiměřené.

Nakonec jsem nedokázal projít hru bez zabití. V misi s Overseerem jsem zabil tři otrapy dobývající se ke Granny Rags a ve Flooded Districtu jsem někde někoho zabil, ani nevím koho. Snad to mohl být ten omráčený na podlaze továrny na velrybí olej, spadl mi do vody a já ho tam nechal - asi se utopil, měl jsem pocit, že je tam mělko... Možná si tuhle misi střihnu znovu.

Dishonored je opravdová perla mezi hrami. Hra končí, opona jde dolů, v hledišti bouří aplaus nadšeného publika.
Za mě 10 z 10.

Dishonored: Finále

Závěrečná mise se odehrává na majáku. Hodně jsem si jí užil: sama o sobě mi vystačila s přehledem na dva večery.

Hrál jsem ji načisto, bez detekce. Pevnost u paty majáku je plná stráží, které chodí po docela dlouhých trasách. Postupně jsem je čistil. Hra tady nedává nic zadarmo, několikrát jsem se prostě neobešel bez převtělovacího kouzla anebo uspávací šipky. I tak to bylo náročné, ale právě proto zároveň zábavné.
Kdybych se nepokoušel pevnost vyčistit, dalo se to projít mnohem snadněji: většině stráží se dá bez problémů vyhnout. Teď už znám jednu opravdu hodně rychlou cestu (ale neprozradím :-) ).

Na vrcholku majáku jsem našel admirála Havelocka a u stolu mrtvého Martina a lorda Pendletona. Pochopil jsem to tak, že admirálovi definitivně hráblo. Škoda, byl mi z Loajalistů asi nejsympatičtější.
Z nalezeného deníku jsem se dozvěděl, jak se ho postupně zmocňovala touha po moci. Trůn měl nakonec opravdu nadosah.
Admirál na mě ani neútočil, dokud jsem se nepokusil vzít si klíč k místnosti, kde držel zamčenou Emily. Je možné ho zabít, ale také uspat. Šel jsem nenásilnou cestou.

Odemkl jsem dveře a Emily se i vrhla do náručí. Game Over.

Dishonored: Flooded district

Mise ve Flooded Districtu je tmavá, nepříjemná, dlouhá a těžká. Asi nejvíc mi na ní vadila tma: v první půlce mise není místy vidět na krok.  Tohle nemusím.
Sotva jsem se dostal z podzemní kobky, musel jsem se dostat ke svému assassinskému nádobíčku. Jen s pomocí kouzel to nebylo nic lehkého. Pak jsem se musel probít přes území zamořené Weepers podél karanténní zdi až k místu, kam vlak přiváží čerstvé mrtvoly.

Musel jsem se dostat skrz pole střežené čtyřmi nezávislými Tallboys. Bylo to dost náročné.

Prošel jsem územím Daudových Whalers. Tahle pasáž byla asi jedna z nejtěžších ve hře, protože Whalers se pohybují stejně svižně jako já a používají stejná kouzla. Několikrát jsem si myslel, že jsem v bezpečí, když se přímo přede mě teleportoval Whaler, o kterém jsem vůbec nevěděl.
Dauda jsem nakonec nezabil, jen jsem ho okradl. Jsem opravdu v jádru dobrák.
Asi nejvíc jsem se vyřádil při pokusu zachránit skupinku zoufalců, kteří sice přežili mor, ale byli zablokováni Tallboys v chátrajícím domě. Musel jsem je převést do bezpečí přes zabezpečovací zařízení a zabránit jim, aby se nechali od Tallboys usmažit. Strávil jsem nad tím snad hodinu, vůdce skupinky měl nepěkný zlozvyk zastavovat se zrovna v palebné zóně. Měl jsem dobrý pocit, když se to nakonec povedlo.

Prošel jsem kanály a na konci jsem našel staré známé. Stařenka Granny Rags se právě chystala vykuchat a uvařit chudáka Slackjawa. Hra tu opět dává na výběr, komu pomoci. Rozhodl jsem se pomoci Slackjawovi, stařenka je přece jen nebezpečně trhlá. Spálil jsem její kouzelnou kamej v ohni a pak jsem ji uspal střelou z kuše. Slackjaw měl upřímnou radost.

Hospoda Hounds Pit byla nepříjemně obležená Overseers a policisty.

Naštěstí mi pomohl Piero, který se spřátelil se Sokolovem. Společně sestrojili generátor elektrických výbojů, který se spolehlivě postaral o všechny zbývající nepřátele kolem hospody.

Dishonored: Lord Regent a zrada

Po neutralizaci Lady Boyle byl na řadě Lord Regent. To on byl hlavou spiknutí proti císařovně, to on mě křivě obvinil a dal mě mučit. Nyní obývá The Tower, sídelní hrad tyčící se nad řekou. Tady už jsem byl v první misi. Teď je hrad po zuby ozbrojený, plný strážců, Tallboys a obranných věží.

Ve sklepení jsem narazil na hlavního kata. Dostal misi na jeho zabití. Nakonec jsem se spokojil s uspáním: kuší jsem zabil hlídacího psa a pak jsem skočil katovi za záda a přiškrtil jsem ho.

Lorda Regenta jsem také neutralizoval nekrvavě, i když mě svrběly prsty. Zmocnil jsem se audiozáznamu s jeho přiznáním a odvysílal jsem ho do celého města. Z tlampačů, které doposud šířily propagandu, se nyní nesl regentův vlastní popis celého spiknutí.

Po návratu do hospody mě všichni přítomní přivítali potleskem a blahopřáli mi k úspěchu. Nastolení malé Emily na trůn už nestálo nic v cestě.

 

Lord Pendleton a admirál Havelock si se mnou připili na oslavu vítězství. Po chvíli se mi  začala točit hlava. Myslel jsem, že jsem od krys chytl mor. Šel jsem si lehnout, ale na prahu mé komůrky jsem ztratil vědomí.

 

Ukázalo se, že mě Loajalisté zradili. Chtěli mě otrávit. Když jsem je zbavil regenta a pomohl jim k moci, už mě nepotřebovali.

Útok jedem jsem naštěstí přežil, ale ocitl jsem se v zajetí Dauda, vůdce sekty Whalers - assassinů v maskách, kteří disponují stejnými magickými schopnostmi jako já. Daud mě uvrhl do maličkaté kobky.

Mám vztek. Na Loajalisty i na Dauda. A budu se mstít.

Dishonored: Večírek u Lady Boyle

Lady Boyle je milenkou Lorda Regenta, mého úhlavního nepřítele. Dnes dává maškarní večírek pro městskou šlechtu. Napřed jsem musel proniknout do střeženého areálu šlechtického sídla, před kterým patrolovali Tallboys - policisté na obrovských kráčejících robotech.

Večírek s maskami byl opravdu opulentní. Díky assassinské masce jsem splynul s davem a nemusel jsem se skrývat.

Sestry Boyleovy jsou bohužel tři. Na večírek se oblékly všechny stejně,liší se pouze barvou. Tahle červená je nejatraktivnější, avšak není to ona.

Ani strážci v zahradě mě nepodezírali a mohl jsem se pohodlně procházet.

Identifikoval jsem tu správnou Lady Boyle v bílém. Dá se to udělat dvěma způsoby - jednak přečtením dopisu v jejím pokoji, jednak to prozradila lady s maskou můry.
Lady Boyle jsem vylákal do sklepa, omráčil a předal jejímu milenci. Ten se zavázal, že ji odveze z města. Opět mise bez killu.

Tahle mise byla zatím asi nejzábavnější, díky tomu, že jsem se na večírku nemusel skrývat. Konverzaci se šlechtou jsem si vychutnal, postavy jsou nádherně dekadentní a dialogy jsou skvěle napsané.

Dishonored: Intermezzo v hospodě

Než jsem se vydal za dalším úkolem, navštívil jsem některé obyvatele hospody. Popovídal jsem se s malou Emily, která má ke mně hodně přátelský vztah. Loajalisté ji chtějí posadit na trůn, ale Emily je ještě malá a problémy země vnímá podobnou perspektivou jako problémy svých panenek.

Načapal jsem našeho vynálezce, jak klíčovou dírkou šmíruje Emilynu vychovatelku ve vaně. Když odešel, neodolal jsem.

Sokolova jsme zavřeli do klece. Museli jsme jej vyslechnout a dostat z něj totožnost regentovy milenky. Jde to udělat natvrdo pomocí hejna krys, anebo decentně s pomocí flašky vzácné kořalky. Jsem v jádru dobrák, proto jsem zvolil kořalku.

Dishonored: Sokolov

Mým dalším úkolem bylo zmocnit se Sokolova, talentovaného, avšak šíleného vědce a umělce. Sokolov je autorem mnoha vynálezů, jako je léčivý elixír, elektrický alarm nebo elektrická brána. Zároveň jsou ve hře jeho obrazy, které se dají sbírat.

Sokolov je sice génius, ale nemá žádné zábrany. Mimo jiné dělá pokusy na lidech. Abych se dostal k jeho přísně střeženému domu, musel jsem překonat dlouhý zvedací most.

Sokolova jsem nesměl zabít, pouze je omráčit a dovézt ho k ostatním přátelům.