sobota 27. dubna 2019

Crusader Kings II: Mechaniky

Stejně jako ostatní Grand Strategy od Paradoxu je i Crusader Kings II naprosto svébytná hra. Vychytané mechaniky znemožňují agresivní ofenzivní hraní a odměňuje strategické hraní s dlouhodobou perspektivou. Naprosto unikátní je mechanika Casus Belli. Válku lze zahájit jen se zákonným důvodem.
Když jsem začínal hrát, můj pohanský kmen mohl snadno útočit na své sousedy. Omezením byla pouze relativní síla soků.
Jako pohanský král jsem mohl vydělávat pořádáním nájezdů na okolní státy. To skončilo, jakmile jsem přijal křesťanství a feudalismus.
Oproti pohanským kmenům jsem coby raný křesťan mohl používat svatou válku. S rizikem, že okolní státy stejného náboženství přijdou napadenému na pomoc. Což se mi nepěkně vymstilo u pokusu dobýt Polsko, kdy jsem vesele obsazoval území, ale pak se na mě sesypaly všechny slovanské kmeny mezi Vislou a Dněprem a bylo hotovo.
Další regulační mechanikou jsou defenzivní pakty. Pokud se někomu příliš daří ve válkách, stane se hrozbou pro okolní státy. Jejich vládcové pak proti němu uzavřou defenzivní pakt, který fakticky znemožňuje další války. Když jsem poprvé dobyl Bavorsko, měl jsem ukazatel hrozby na 50.Trvalo snad deset let, než se mě okolní vládce přestali bát a obranný pakt rozpustili.
Bezdůvodně válka vést prostě nejde.
Fascinující mechanikou jsou křižové výpravy a džihády. Je to pecka, když se celá Evropa vydá na pochod. Po vítězství v křížové výpravě se může úspěšný rod vyšvihout i do čela nového křižáckého státu. Rozhodnutí je na papežovi. A i když se nestane rovnou králem, může se uchytit jako hrabě a po pár desítkách let se vypracovat. Takhle jsem přišel k državám na Pyrenejském poloostrově, když jsme válčili proti Arabům.

Žádné komentáře: