Assassins Creed Odyssey: Dohráno, 10 z 10

Takže to bychom měli. Hra je dokončená. Stále mi svítí několik nedodělaných questů. Můžu pokračovat v dobývání pevností a dokončení války mezi Spartou a Athénami.

Pak do hry tu a tam příbývají noví bossové. Buď to jsou epické lodě, nebo mocní tvorové, jako byl Kyklop. A pak se tu a tam objevují nové questy ze série Lost Tales of the Ancient Greece. Které nejsou špatné. Zrovna dnes se jeden objevil.
Nevím, jestli si tenhle další content chci zahrát nebo ne.
Pak jsou tu DLC. Jedno DLC má být o řecko-perských válkách, hlavní postava tam není Alexios. To určitě hrát nebudu. Druhé má být o Atlantidě - to by stálo za úvahu.

Odyssey je obrovská hra. Snad až moc velká. Těžko se mi porovnává odehraný čas. Na Origins máme natočeno 177 hodin, ale to hrála i Majda a tuším, že celé. Takže pokud je půlka za mnou, tak je to nějakých 90 hodin.

Na Odyssey mám teď 151, z toho Majda hrála tak 20. Takže mám 130 hodin. To je strašlivě moc.
Odyssey má mnohem lepší příběh než Origins. Spoustu skvělých mechanik. Žebříček mercenaries. Bitvy. Námořní bitvy. Lodě. Cult of Cosmos - v otevřeném světě zvládnuto hladce, nevídaně dobře.

Co mi na tom ne úplně sedlo? Většina ostrovů a měst si je podobná. Je jich tolik, že jsou zaměnitelné. O to líp se pak člověk cítí, když přijede do jedinečných borových lesů Peloponéssu, do slanisek v Attice, na vyprahlou Krétu anebo sopečnou Théru.

Mezi questy se samozřejmě vloudí slabší kusy. Ke konci hry je až otravné, jak se všichni questgiveři obracejí na Alexia se svými nicotnými požadavky. Manžela, který se vydal na lov, na který neměl, jsem se vydával zachraňovat snad třikrát. Co naplat, že to pokaždé proběhlo trošku jinak.

Některé questy jsou vyloženě vtipné a zábavné. Past na turisty v Pephce. Roztoužená stařena v Delfách. Cokoliv se Sokratem. Opilecká soutěž ve zpěvu s athénskými dramatiky. Vychytralý Markus. Hédonický Alkibiades. Vlastně cokoliv s historickými postavami - Perikles, Hippokrates, Hérodotos.

 Dramatické scény jsou některé dobré, některé slabší. Výborně vymyšlená Phoebe a její smrt. Slušně udělaný příběh rodiny, která byla roztržena a dává se dohromady.

Starověké Řecko je fantasticky živoucí. Athény, Sparta a Olympie jsou prostě skvělé, skvělé, skvělé.
Ale bohužel, ubisoftí šablona je až příliš předvídatelná. Co tím myslím? Ve Witcherovi 3 jsem se mockrát někam vydla jenom prot, že jsem se tam chtěl podívat. Bavilo mě prozkoumávat a zjišťovat. V každé vesnici nebo zřícenině se mohlo skrývat něco zajímavého. Tady je všeho moc. Jeskyní jsem prolezl několik desítek, všechny si jsou podobné. Liší se jen tím, jestli v nich najdu medvěda, bandity uctívače Area anebo Cult of Kosmos.

Romance jsou ve hře tak trochu navíc. Je to jen odměna za způsob splnění některých questů. Žádná erotika se nekoná, jen volba v dialogu a stmívačka. Samozřejmě, na pohlaví nezáleží - což je v kultuře starého Řecka zcela historické. Je jich příliš mnoho a jsou příliš zaměnitelné. Tím nejsou zapamatovatelné. I když, z Roxany jsem udělal důstojníka na lodi.

Co je platné, že je každá pevnost jiná, když jich je ve hře prostě moc a každá se hraje prakticky stejně? Ze začátku jsem s pevnostmi bojoval, nechával jsem se zaskočit. Pak si pevnost povolala postily, případně nějakého toho mercenary, a bylo hotovo. Musel jsem utéct nebo se nechat zabít. Pak jsem se naučil pevnosti čistit - a od té chvíle už to dělám rutinně. Jenže, ve hře jsou dvě série questů spojené se získáváním pečetí, které padají  z polemarchů - vůdců pevnosti. Za Athény ji zadává Démosthenes, za Spartu Lysander. V každém questu se mussí zabít tři polemarchové - a v sérii jsou questy minimálně dva, možná tři. Tak to je u mě grind jak hrom.

A propos, grind. Lidi různě na webu si stěžovali, že musí grindovat, aby získali zkušenost na levelování. Já jsem se snad do dvou třetin hry snažil "čistit otazníčky na mapě". Pak už jsem jen plnil questy. A na konci hry mám pohodlný level 57.

Sbírání materiálu na upgrade lodí a zbraní je zhruba tak akorát vyvážený. Není to ani moc velký grind, ani to nejde úplně samo. Za mě balance právě tak akorát.

Jesti mě ve hře něco štvalo, byli to Mercenaries. Až příliš silní - prakticky se nedalo bojovat s více než jedním zároveň. Až příliš rychle se objevili a neomylně mi šli po kroku. Klasický scénář - udělám chybu při čištění pevnosti, vojáci mě uvidí, vrhnou se na mě, pár jich zabiju - v tu ránu mám Bounty na třetím stupni a do dvou minut jsou v pevnosti dva až tři Mercenaries. To je na útěk nebo na zaplacení bounty, hrát se to nedá.

 Poctivě musím přiznat, že jsem spoustu Mercenaries postřílel lukem v jedné pevnosti, kde bylo možné schovávat se v křoví na skále nad pevností a odstřelovat mercenaries v pevnosti pod sebou.
Upscaling běžných nepřátel mě zlobil jen prvních pár levelů. Pak už to šlo samo, chodil jsem tam, kde byli nepřátelé pár úrovni pode mnou.

Cokoliv na moři mě hrozně bavilo. Námořní bitvy, upgradování lodi, najímání důstojníků, skiny na loď i na posádku - nádhera, zábava, super. Mohlo to být snad i nápaditější. Ale funguje to skvěle.
Odyssey jsem původně nechtěl hrát. Teď jsem moc rád, že jsem si to zahrál. Dokonce ve mně hlodá pokušení pustit se do datadisku o Atlantidě.

Sečteno a podtrženo, za mě 10 z 10.