Divinity Original Sin II: Hra, která mi není souzena

 Po dohrání Baldur's Gate 3 jsem měl chuť pokračovat v RPG. Na třetí pokus jsem rozehrál Divinity Original Sin II. A napotřetí jsem pohořel. Tenhle post píšu po zhruba půl roce od třetího pokusu, takže je to spíš shrnutí, co mi po té době zůstalo v hlavě.

Poctivě jsem se snažil hru naučit a zpočátku mě to dovela bavilo. Ale bohužel jsme opět narazil na vysokou obtížnost. Hrál jsem na střední úroveň a i tak jsem dostával ukrutně na budku. Jestliže v BG3 jsem si dokázal užívat příběh, souboje, prostředí i postavy, tak tady mě příběh neuchvátil, postavy jakbysmet, prostředí bylo fajn, ale ty souboje byly pekelné. 

I když jsem se trochu naučil používat prostředí (což mi v Divinity přijde jako naprostá nutnost, v BG3 to nebylo zdaleka tak striktní), stejně mě hra brutálně kosila, kam jen jsem strčil nos. Všechny souboje byly buď těžké. anebo nehratelně těžké. Nic jednoduchého.

Ne že by hra neměla vtipné nebo zajímavé momenty

Tak jsem se usnesl, že to prostě nemám zapotřebí. Chci se u her bavit, ne frustrovat. A podstřelit si otížnost se mi taky úplně nechce. Kdyby byl příběh skvělý a měl jsem rád postavy, tak bych se možná kousl. Ale takhle na to nemám náladu.

Jak se tak probírám hrami na blogu, přide mi, že s Divinity to bylo trochu podobné jako kdysi s Patfinder:Kingmaker.

Prostě, Divinity mi není souzena.

Divinity: Original Sin 2 - Ani napodruhé to neklaplo

 Tak už vím, že Divinity 2 nedohraju. Ani na druhý pokus to neklaplo. Nastudoval jsem bojový sýstém a naučil se ho trošku používat. Nakoupil jsem pár kouzel a vytrénoval svojí partičku.

Přesto to neklape. Prostě mě to nebaví. Příběh pro mě není zábavný. I když má spoustu zajímavých zákrut a nápadů, něco mi tu chybí. Těžko se to popisuje, sám nevím, proč se nedokážu vžít do hrdinů. Nesedí mi jejich motivace a chování. Nezajímá mě, jak to bude dál.

 

Možná mi tam chybí troška toho heroického přesahu. Snad mi nesedí zápletka ohledně záhadné síly Source, snad svět, ovládaný Divine Order. Prostě mi to nechutná.

Přitom Divinity není o tolik jiné než třeba Dragon Age: Inquisition, což je hra, kterou jsem dohrál a mám ji moc rád. Anebo Pillars of Eternity: tam mi příběh celkem seděl, přestal jsem to hrát, když jsem se zasekl ve městě.

Na bojový systém si stěžovat moc nechci, dá se na to zvyknout a dá se to naučit. Čím víc si s tím člověk hraje, tím je zábavnější.

Přitom je Divinity nevídaně promakaná a plná nápadů. Třeba celý vtip s duchy, které lze vidět jen s použitím speciálního kouzla. Anebo možnost najít jejich skrytou duši a zničit ji - a tím se zbavit otravných nepřátel.

Asi mi také trošku vadí obtížnost. Questy jsou často tak zapeklité, že bez googlování nepřijdu na to, jak je řešit. Možná už jsem na to starý - taky možnost.

Každopádně se do Divinity nebudu nutit a radši si zahraju něco, co mě opravdu baví.

Divinity: Original Sin II - snad až moc challenging RPG

 Nadvakrát jsem rozehrál Divinity II. Vzpomínám si matně na jedničku, kde jsem shořel jak papír a otráveně jsem to vzdal.  Tak trochu se bojím, zda se to nebude opakovat i s dvojkou. Příběh se docela zajímavě rozběhl a má fajn zákruty. 

Asi nejvíc mi vadí komplexní soubojový systém - což je přesně ta věc, kterou na Divinity všichni tolik oceňují. Chápu všechny ty možnosti a jejich kombinace, ale nějak mě to tolik nebere. A vysloveně mě štve, když je proti mě použije soupeř a bohapustě mě vyowní. 

Jasně, nauč se hrát, lamo. Jenomže já se nechci stresovat a vztekat. Chci se bavit, užívat si příběh a dobrodružství. Což Divinity II někde skvěle dělá, ale někde to trošičku drhne. Zkrátka mi tam místy chybí flow.

Nejspíš mi také vadí izometrický pohled. Jakkoliv je Divinity II propracované, přece jenom to není úplně ono. Nedávno jsem si lehce jsem si pohrál s Baldur's Gate III v předběžném přístupu. Vymazlené cutscény a dialogy a možnost přitáhnout si kameru pro mě hodně zlepšuje pocit ze hry. Divinity II tohle bohužel neumí, drží se striktně izometrického pohledu. Kamera se dá přiblížit, ale ne dost a nedá se zvednout.

Vybral jsem si partu z hotových charakterů. Sedí mi, když mají své osobnosti, cíle a příběh. Samozřejmě, v rámci mantinelů. Vzpomínám si na Baldur's Gate II s geniálním systémem vztahů v partě a na snahu v Mass Effectech, aby mi přežili oblíbení členové posádky.

Jenomže jsem si pro ně navolil docela dementní povolání. Můj main character Beast je tankovaci válečník. Red Prince je meelee damage dealer. Ifan Ben-Mezd je sniper se samostřílem, s tím jsem spokojený. A  Lohse je healerka/nekromancerka, slušně léčí a buffuje, ale s damage na dálku to zatím není nijak slavné. 

Mám pocit, že zkrátka nemám v družině mága. A tím se tak trochu diskvalifikuji z hrátek s kombinacemi různých elementálních útoků.

 

Questy v Divinity II nejsou úplně snadné. Jak uhasit hořící prasata, když na ně nefunguje voda ani déšť? Použít kouzlo Blessing mě fakt nenapadlo, musel jsem si to vygooglit. Jak uhasit hořícího historika v labyrintu? Na toho už ani Blessing nefunguje, musí se teleportovat někam do louže krve a teprve pak Blessing funguje. OK, ale proč to tak je a jak mě má tohle napadnout? Asi jsem natvrdlý, sorry, ale nechci zkoušet všechno na všechno. 

Navíc, Blessing konzumuje Focus, který mám jen jeden na mainovi. To mám jako po každém nesprávném použití běhat přes půl mapy, abych si to znovu nabil? Anebo se očekává, že hráč bude před každým kouzlem dávat Save? Sorry jako, tohle už mi trochu smrdí chybným designem. Možná chybný není to správné slovo - možná je to jen až moc challenging pro můj styl hraní, abych si to užil. Jako dokážu si to vygooglit, ale nebavím se u toho.