Retro: Prince of Persia - Sands of Time

Prince of Persia Sands of Time byla špičková 3D akční záležitost. Měla poměrně jednoduchý příběh - stejně jako všechny hry o princi z Persie bylo třeba osvobodit princeznu z moci zlého vezíra.

Hra měla slušně vymakaný souboj umožňující spoustu akrobatických prvků, přemetů a kotoulů.

Hlavní síla hratelnosti spočívaala v překonávání 3D puzzlů a procházení mapou. Puzzly byly docela náročné na vymyšlení správné cesty. Provedení pak nebylo o nic jednodušší.

Jedinečným prvkem byl motiv Písků času. Hrdina časem získal přesýpací hodiny, pomocí kterých si mohl vrátit čas o pár sekund nazpátek a zvrátit tak třeba nepřízivý výsledek souboje. Dokud stačil písek, bylo možné se vracet v čase o vteřinku nebo dvě. Když písek došel, nepovedeý souboj znamenal návrat na savepoint, kterých ve hře bylo právě tak akorát.

Grafika byla skvělá, i když jednodušší - z hlediska počtu polygonů by dnes asi neobstála. Na druhou stranu, tak chytré 3D prostorové puzzly se v dnešních hrách nevidí. Snad - možná  - se k tomu trošku přiblížily některé chrámy v Assassin's Creed, kde bylo taky obtížné vymyslet ten správný průchod a pak jej precizně provést. Oproti Assassinovi byl Princ určitě náročnější a akčnější. Škoda, že dnes už takové hry nejsou.
Sands of Time jsem úspěšně dohrál.

Retro: Return to Krondor

Betrayal at Krondor a Return of Krondor byly hry na motivy knih o Trhlinové válce od Raymonda E.Feista. Knižní sérii mám celkem hodně rád. Raymond E.Feist se podílel i na scénáři ke hře.

Hra z roku 1998 od Dynamix byla hodně náročná. Souboje byl na tahy a každý ze soubojů byl docela výzva.

Je to už vážně dávno, příběh už bych dnes nedal dohromady.

 

 Hru jsem dohrál.

Retro: Ultima VII

Psal jsem tu o Baldur's Gate 2. Ultima VII je ale ještě o hodně starší. The Black Gate je z roku 1992 a Part II: The Serpent Isle - dnes bychom řekli datadisk - z roku 1993.

Ultima VII jela ve 256 barvách ve VGA grafice. Hra byla izometrická 2D se spritovou grafikou.

Herní svět byl pěkně rozlehlý. Vyplatilo se prolézt všechy kobky, budovy i jeskyně, všude se mohl skrývat zajímavý loot.
Hlavní předností Ultimy byla komplexita. Ve hře se dala dělat neuvěřitelná spousta věcí. Hra měla promakanou mytologii založenou na Virtues - ctnostech, které si musel Avatar postupně osvojit a prokázat. Je zajímavé, že mi mytologie Ultimy utkvěla jako konzistentní a zajímavá - narozdíl třeba od takového Skyrimu, kde mě mytologie celkem minula a nepamatuji si z ní skoro nic. Jestli je to tím, že Ultimu jsem hrál jako mladý, kdy má člověk otevřenější mysl - kdo ví.

Pokud si dobře vzpomínám, hráč mohl ovládat jenom Avatara - svého hlavního hrdinu. Jeho společníci se chovali samostatně a docela inteligentně.
Ultima těžila ze světa Britannie, vymyšleného legendárním Richardem Garriotem. Tytéž postavy pak vystupovaly i v dalších hrách série, včetně Ultimy Underworld.

Mám tu screenshoty s finálním bossem jménem The Guardian. Boj s ním byl pěkně náročný, pokud si pamatuji.

Retro: Baldur's Gate 2

Série Baldur's Gate byla průlomová pro komplexní izometrick RPG z pohledu třetí osoby. Herní zobrazení je v podstatě obdobné jako u Ultimy VII, hráč ovládá jednoho hrdinu a zbytek družiny chodí za ním. Krajina byla nádherně malovaná, boj probíhal v reálném čase, ale dal se zapauzovat a rozdat úkoly.. Dnešní Pillars of Eternity nejsou nic jiného.

Hrál jsem už první díl BG, ale nikdy jsem ho nedohrál. Až druhý díl mě vtáhl a nepustil.

Těžko bych už dokázal reprodukovat příběh. Hra vyla v roce 2000, nyní je jí tedy 16 let. Vím, že můj hrdina byl mág. Dobře si to pamatuji, protože každé povolání mělo speciální dům, který bylo možné získat a postupně rozšiřovat.

BG2 měla geniální design postav. Byla to snad první hra, která podrobně rozpracovala milostné vztahy mezi postavami, ale i sympatie a antipatie mezi jednotlivými hrdiny. Vím, že ve hře byly snad tři ženské postavy, se kterými mohl mít můj čaroděj vztah.A sanozřejmě jsem si vybral tu nejkomplikovanější - temnou elfí čarodějnici Viconii, kterou jsem zachránil před upálením na hranici. Což naprosto rozhodilo elfku Aerii, která je další potenciální partnerkou, a odešla mi z party. Před BG2 věc nevídaná.

V BG2 byly velice propracované dialogy, pomocí kterých se vztah postav rozvíjel. Tak, jak to Bioware dodnes dělá ve hrách jako je Mass Effect nebo Dragon Age.
BG2 jsem dohrál do konce.

Retro: Daggerfall

Daggerfall byl druhou hrou série The Elder Scrolls. Hrál jsem už i první Arénu, ale je to tak dávno, že z toho nemám žádný screenshot.Vyšel v roce 1996 - je to neuvěřitelné, ale je to právě 20 let.

Pokud si vzpomínám, Daggerfall měl jako jedna z prvních her rozlehlá města vymodelovaná ve 3D. Měst tam bylo hned několik, každé mělo unikátní vizuální styl a atmosféru.

Další unikum Daggerfallu byly dungeony. Tuším že poprvé byly opravdu 3D. Rozlehlá bludiště byla dost složitá na orientaci.

Daly se tu kupovat domy a také lodě. Hráč mohl vlastnit koně. Pokud nasedl na koně a hodil na sebe kouzlo levitace, mohl  létat i s koněm.

Magický systém Daggerfallu uměl kombinovat kouzla, vytvářet valstní kouzla kombinací efektů a vkládat kouzla do zbraní.
Jedinou chybkou, na kterou si vzpomínám, byly chyby v některých automaticky generovaných dungeonech. Ty byly někdy stereotypní a někdy byly chybové - pokud se vzpomínám, hru jsem tenkrát nedohrál kvůli bugu v jednom z hlavních questů - jedny dveře v dungeonu nešly otevřít.
Každopádně byl Daggerfall klíčovým mezníkem na cestě, na jejímž konci je dnes Skyrim nebo třetí Zaklínač.

Retro: Pharaoh

Pharaoha jsem měl hodně rád. Vyšel v roce 1999. Tenhle druh city builderů dnes přežívá jen v sérii Anno. Pharaoh byl jiný než všechny ostatní. Byl unikátní Nilem, který poskytoval vláhu i občasné záplavy. Skutečně to fungovalo. Bez záplav nebyla úrodná půda.
Pharaoh také přinesl stavbu monumentů - pyramid a sfingy. Aby poddaní mohli stavět, musela ekonomika bezchybně šlapat. Stavělo se pěkně kvádr po kvádru. Takovou úroveň detailu už žádná hra nikdy neměla.

Pharaoha jsem nikdy nedohrál. Zbyl mi po něm jediný screenshot. A krásná vzpomínka na nezapomenutelnou legendu.

Retro: Shogun Total War

Vyhrabal jsem v archivu blogu pár retropříspěvků, které jsem rozpracoval v roce 2012. Tak snad pár z nich dotáhnu.
Shogun Total War je skutečně kultovní záležitost. Vyšel v roce 2000 - proboha, to je let!

Shoguna bych býval minul, nebýt recenze tuším ve Score. Bylo to jako zjevení: po Duně 2 a jejích klonech tady byla RTS, která fungovala ve 3D, terén tam hrál skutečnou roli a vojáci tvořili dohromady jednotku, která držela formace.

První Shogun měl spritovou grafiku jednotek. Ještě první Medieval byl spritový, vektorová grafika postav přišla do světa Total War až s prvním Rome. Ta hlavní pecka her Total War je však taktická práce s formacemi, součinnost jednotek a využívání terénu, ne možnost zoomovat v superdetailní grafice. Už tenkrát to kouzlo fungovalo - a funguje dodnes.

Dodneška si pamatuji jednu z klíčových bitev, kdy jsem rozstřílel silnou nepřítelskou armádu v údolí mými lučištníky na vysokém kopci. Také si vzpomínám, jak mojí poslední jednotku lučištníků honila po mapě posledná nepřátelská pěchota, až jsem je postupně ustřílel.

Prvního Shoguna jsem dohrál, jak to demonstruje tenhle screenshot. Zjevně jsem ho vytípal z video playeru, protože ze hry mi típnout nešlo. Od té doby jsem hrál všechny hry série Total War, která dodnes patří k mým nejoblíbenějším. Ale Shogun byl první a to už mu nikdo neodpáře.

Retro: Simcity 3000

Simcity je pro mě kultovní záležitost. Hrál jsem už první SimCity na černobílém Hercules monitoru, hrál jsem SimCity 2000 i 3000.

SimCity 3000 vyšla v roce 1999. Hodně mě chytla. Moje město se jmenovalo Bear Isle a rozkládalo se na ostrově připomínajícím medvěda.

Na SimCity mě vždycky hrozně bavilo balancování ekonomického růstu a rozvoje města.

Bear Isle je hodně výstavné město. Vyhrál jsem si s širokými bulváry zdobenými landmarky.

Navazující SimCity 4 z roku 2003 už jsem moc nehrál, protože mě štvala pomalá grafika. Když jsem ale objevil tyhle staré screenshoty, znovu jsem si to nainstaloval - s dnešní grafickou kartuo to jede jako kytka. Grafika je sice zastaralá a na velikém monitoru to nevypadá kdovíjak, ale hratelnost je pořád slušná. 
Nejnovější SimCity Societies z roku 2007 mě vyloženě nebavilo. Ten koncept se podle mě nepovedl. Taky to nedělal Maxis, ale Tilted Mill. Tuším jsem to hrál jeden večer, víc ne.
V roce 2013 má vyjít další díl série. Pokud se vrátí ke starým dobrý kořenům, určitě si to zahraju.

Retro: Thief The Dark Project

První Thief vyšel v roce 1998. Přinesl ve své době zcela revoluční koncept stealth akce: gameplay založená na tom dostat se k cíli nepozorován, pokud možno bez jakéhokoliv kontaktu se strážemi.

Dodnes nepřekonaná byla v Thiefovi práce se světlem, stínem a zvukem: pro vyhnutí se strážím musel hlavní hrdina Garret volit trasu nejen ve stínu, ale tak, aby nevyvolal žádný zvuk. Proto se musel vyhýbat osvětleným místům a  kamenné podlaze, případně si vypomoci různými druhy šípů. Thief měl hlasité šípy na odlákání stráží, zápalné šípy na zapálení pochodně, šíp s vodou na uhašení pochodně a šíp s mechem na pokrytí hlasitého povrchu.

Pokud vím, žádná jiná hra neimplementovala stealth koncept tak čistě. Žádná jiná hra nevynucovala plnění úkolů bez boje, pouze pomocí plížení. V Thiefovi se nedalo vyhrát bojem, vyvolání poplachu znamenalo smrt v několika sekundách.

Prvního Thiefa jsem dohrál a jsem na to patřičně hrdý. Screenshoty jsou z finálního souboje s Tricksterem (ano, tady se opravdu muselo bojovat, stealth to nešlo).
Pro mě byl Thief jedna z nejlepších her, co jsem kdy hrál. Naprosto unikátní atmosféra, úchvatná gameplay, jedinečná originalita. Věčná škoda, že žánr fantasy stealth akcí umřel s posledním dílem Thiefa (série Assassin's Creed u mě není stealth akce - jakkoliv jsou to všechno skvělé hry, je to úplně jiný příběh).

Retro: Baldur's gate

Baldur's Gate byla revoluční hra. Vyšla v roce 1998 a uchvátila úžasnou grafikou a konceptem izometrického pohledu na partu dobrodruhů. Pravda, podobný pohled už měla Ultima VII. V BG1 ale poprvé přišel koncept volitelné skladby party (hráč si mohl vybrat, která NPC si vezme do týmu) a hry podle přesvědčení, který Bioware dodnes úspěšně implementuje ve svých hrách (Mass Effect, Dragon Age).  Navíc se všichni členové party v boji dali ovládat (v Ultimě se ovládal jen hlavní hrdina Avatar).
BG1 se stala ohromně populární i díky využití licence světa Forgotten Realms a pravidel Advanced Dungeons&Dragons.

Už si nevzpomínám, o čem byl tenhle krystal, ale screenshot se mi líbí. Je tu hezky vidět, jak si tehdejší hry zmenšovaly plochu ikonami, aby grafická karta utáhla animace. Nějaké transparentní ikony tehdy opravdu nehrozily.

Tenhle screenshot je z megabitky, kdy jsem potkal legendárního Drizzta a nenapadlo mě nic chytřejšího, než na něj zaútočit.

V prvním díle Baldur's Gate myslim nebyli draci (anebo jsem je ve hře nepotkal). Namísto toho se tam vyskytovali wyverni. Tahle zdechlina je jen nakreselná, s tou jsem nebojoval.
BG1 jsem nikdy nedohrál. Už si moc nevzpomínám proč, byla to výtečná hra a odehrál jsem docela velký kus. Možná mě zaskočilo a otrávilo, když mi jeden z členů party dezertoval, protože se rozhádal s ostatními. Ano, tím bylo BG1 naprosto revoluční: nic takového tu před tím nebylo.

Retro: NHL 2000

Myslím, že první NHL, které jsem kdy hrál, neslo číslo 99. Z toho už se bohužel žádný screenshot nedochoval.

Tyhle screenshoty jsou z NHL 2000. nikdy jsem nebyl pravověrný hokejista, vždycky jsem si stavěl týmy z českých hráčů působících v NHL. v roce 2000 hráli Jágr se Strakou za Pittsburgh, proto to byla pro mě jasná volba.

Je to z dnešního pohledu úsměvné, jak hrozně panáci vypadají při pohledu zblízka. Lehce upravené fotky jako podklady pro texturu obličeje - jak to tenkrát bylo jednoduché!
Pokud si dobře vzpomínám, od začátku jsem to hrával na joystick, ale na ten letecký, s jednou velkou pákou. Dnes už si to neumím představit, ale tenkrát gamepady moc nefrčely. Teprve mnohem později jsem si pořídil gamepad.
I tak se to hrálo skvěle. Jakkoliv se herní hokej vyvinul a přibyly všelijaké vychytávky, hlavní "core" hraní zůstalo víceméně stejné.

Těší mě, že se dochoval i tenhle vítězný screenshot se Stanleycupem.

Retro: Caesar 3

Caesar III vyšel v roce 1998. Hrál jsem už první díl, který mi moc nešel, a druhý díl, který jsem snad i dohrál (už si to opravdu nepamatuji). Vzpomínám si, že druhý díl měl docela nesmyslný systém řízení pohybu panáků po městě, musely se tam stavět speciální "roadblocky", které způsobily, že se třeba panák hasič otočil a šel tím správným směrem, kam jsem potřeboval.

Třetí díl jsem si nicméně výrazně vychutnal. Neskutečně mě bavilo stavět nádherná výstavná města a bránit je před nepřáteli. Čím to je, že mi tyhle stařičké screenshoty přijdou srovnatelně sexy s moderním naleštěným Grand Ages:Rome?

Vzpomínám si na pekelně těžkou misi v Kartágu, kdy na mé ubohé město neustále útočily armády bojových slonů. Nakonec jsem se s tím porovnal výstavbou smrtící soustavy obraných věží.

 

Tenhle screenshot je z města Lindum, závěrečného města celé kampaně. Musel jsem se neustále bránit útokům barbarských Britů s válečnými vozy, na screenshotu je krásně vidět masivní dvojitá hradba a legie v záloze. Na minimapě jsou vidět kontury celkového opevnění města.

Vítězství v poslední misi.

Screenshot ze závěrečné korunovace. Ave Caesar! Ave Imperator!

Retro

Dohledal jsem na disku starý archivní adresář se screenshoty ze starých her. Hodně mě to potěšilo, myslel jsem, že už jsou dávno ztracené. Budu je sem postupně dávat na blog. Řada z nich jsou naprosté perly, na které i po těch letech moc rád vzpomínám.