Gears of War 3: Sbohem, Dome!

Dominic Santiago. Dom. Nejlepší parťák.
Dom provázel Marcuse Fenixe celou sérií Gears of War. Bezpočtukrát Marcusovi zachránil zadek nebo ho léčil pod palbou. Byl to Dom, kdo byl u prvního killu Brumaka. Dom utíkal před Berserker a procházel střevy obřího červa v druhém díle. Dom, velký bojovník se zlomeným srdcem, který nikdy nerozdýchal smrt své manželky a dětí.
V Gears of War 3 zavítá Dom do svého rodného města Mercy.

Scéna u rodinného hrobu, kam Dom přináší amulet své mrtvé manželky, patří mezi ty nejlepší, jaké jsem ve hrách viděl.
A pak už přišel útěk z města a velký útok Locustů, který Dom zadržel jen za cenu vlastního života. Najel do největšího hnízda Locustů cisternou plnou paliva.

Gears skvěle pracují s postavami. Je fascinující, jak dobře umí podat takové zdánlivé klišé, jako je hrdinská smrt nejlepšího parťáka. Člověk věří Marcusovi Fénixovi každé slovo, protože Marcuse ve hře to bolí a dává to všem kolem sebe najevo.
V tom je velikost Gears of War. Ne v akčních řežbách, protože dobrých akcí jsem viděl spousty. Velikost je v těch postavách, v tom, jak lidsky hra umí podat i ty šílené testosteronové svalovce s puškami, kteří se brodí po kolena v krvi a rozřezávají nepřátele motorovou pilou. A přesto každý z nich je neopakovatelný a má svůj charakter, nese si své bolesti a svou tíhu.
Mám nedobré tušení, že Dom není poslední z Gears, který to v tomhle díle koupí. Nečetl jsem spoilery, tak se nechám překvapit.
Sbohem, Dome!

Gears of War 3: Řežba roku

Gears of War je bez debat kultovní série. Jedničku jsem hrál napřed na PC a pak v coop módu na Xboxu. Totálně mě chytla a nepustila.
Druhý díl jsem hrál na Xboxu v coop módu, a opět to byl extatický zážitek.
Třetí díl vyšel teď nedávno. A je to jako vklouznout prsty do staré známé rukavice: hra začíná opět ve vězení, Marcus Phoenix musí znovu navléknout těžkou zbroj, do ruky vzít lancer s motorovou pilou a jít zachraňovat svět.
Po kataklyzmatu z předchozích dílů už ze světa, pravda, mnoho nezbývá: maličké opevněné enklávy přeživších lidí se zuby nehty drží při životě a brání se proti tradičním nepřátelům Locustům a novým nepřátelům Lambent (Světlušky). Ty se vyznačují svítící fluorescencí, hrůznými mutacemi a ničivými explozemi po smrti.

A jak se to hraje? Bezpochyby a na první pohled je trojka Gears pastva pro oči, mnohem výpravnější podívaná než předchozí díly. Je našlapaná grafickými efekty, až je to někdy možná na obtíž, protože v záplavě efektů se snáze ztrácí přehled po bojišti.
Co se týká vlastních bitev, řekl bych, že jsou leckdy frenetičtější. Nepřátel se rodí opravdové hory a člověk neví, kam dřív skočit. Přijde mi, že v jedničce a ve dvojce byly častější taktické přestřelky, kdy se obě strany kryly a nespěchaly. Vystrčit hlavu zpoza krytu bývalo leckdy koledováním si o nucený restart. Tady je to obvykle mnohem větší řežba a na nějaké taktizování zpravidla není moc čas, je to spíš o palebné síle.
O poznání aktivnější jsou tu i parťáci, pohybují se po bojišti, nabíhají dopředu a když mého vojáka nepřátelé na chvíli odstaví, tak to klidně dočistí sami.
Hodně kvalitně jsou udělané animované sekvence mezi kapitolami. Jako oslí můstky mezi levely fungují svěle. Ani zdaleka nejsou samoúčelné, výborně staví příběh a dokreslují atmosféru.
Aniž bych chtěl někomu dělat reklamu, je třeba poctivě říci, že hrát Gears bez microsoftího force-feedback gamepadu je poloviční zážitek. No dobře, tak tříčtvrtinový. To, jak force feedback reaguje na střelbu, zásahy a skluzy do krytu, dodává hře úžasnou šťávu. Funguje to tu stejně dobře, jako to fungovalo v předchozích dílech.
Jednu výtku k hratelnosti bych měl. Několikrát mi ve hře nastaly situace, kdy bylo nepřátel zkrátka moc, anebo byli na mě příliš silní. Stalo se mi několikrát, že jsem se pak nezmohl na nic, jenom na periodické chcípání trvající několik nepříjemných desítek sekund. Parťák mě vždycky oživil, já udělal pár kroků a už jsem zase ležel na zemi a čekal na oživení. Takové bitvy pak plně zvládli parťáci, zatímco můj voják buď ležel, anebo se zvedal. Pokud si pamatuji, stalo se mi to určitě při přestřelce před shozením výbušných brouků z mostu na leviathana ohryzávajícího křižník Raven's Crest, anebo při bitvě s běhající a narážející potvorou Flaming Berserker ve městě Anvil Gate.
Takovéhle momenty jsou opravdu otravné, nemám z nich dobrý pocit. Když už se něco zvrtne, tak by měl následovat restart, znovu a lépe, a ne to nechat za mě udělat UI.
Další věc, která mi trošičku nesedí, jsou boje s lidmi infikovanými Immulsion ve městě Mercy. Až moc mi to připomíná zombícké filmy, zvlášť když jdou s rozběhem pobíjet bajonetem. Tak to úplně neberu, to Gears nemají zapotřebí. Jsou to jen graficky efektní masová jatka, taktika veškerá žádná.
Abych té kritice dodal správnou perspektivu: tyhle věci jsou jen zanedbatelné drobnosti v celkové herní orgii, která se na hráče valí z monitoru. Gears 3 jsou úžasná, skvělá zábava a je opravdový požitek to hrát.

Castlevania: Lords of Shadows - epická rubačka

Castlevanii jsem chtěl jenom vyzkoušet. Hack'n'Slash hry - anebo hezky česky rubačky - moc často nehraju.  Tahle hra od Konami mě ale naprosto uchvátila. Je to snad první rubačka, kterou jsem si zahrál na Xboxu, a je naprosto skvělá!

Hrdina Gabriel chodí světem kolem roku 1000. Svět je ponořen do chaosu a bídy, lidé jsou vystaveni řádění temných sil - vlkodlaků, upírů a nejrůznějších magickcýh tvorů.
Na první pohled zaujme grafika. Hra šlape jako kytka, animace jsou krásně plynulé a herní prostředí je nádherně propracované. Radost pohledět!
Boje jsou značně akční. Hrdina umí spoustu komb, pomocí kterých si poradí s hordami nepřátel. Ve specifických situacích pak hra využívá oblíbený prinicip "teď zmáčkní A, abys uhnul" - "teď mačkej X, aby ses dostal ze zajetí vodního démona". Na PC na tohle nejsme moc zvyklí, ale funguje to moc dobře.

Hra je úžasně hratelná. Díky totální linearitě si designeři mohli vyhrát se správným dávkováním jednotlivých příměsí a zvládli to na jedničku. Bojové akce, kdy krev stříká z monitoru a hrdina hází jedno bojové kombo za druhým, střídají klidnější skákací nebo lezecí sekvence, případně puzzle.

Mám odehráno pár hodin a zatím jsem ze hry nadšený. Nahrávací sekvence mezi jednotlivými úrovněmi jsou vyplněny vemlouvavým hlasem Patricka Stewarta, který v roli staršího paladina komentuje hrdinův postup hrou. Funguje to znamenitě a podporuje to herní atmosféru.

Prostředí je hodně variabilní. Úvodní bitva ve středověké vesnici v noci v dešti byla následována jízdou lesem na kouzelném koni, pak cesta přes močály do kouzelné země prastarého boha Pana. Ten se také vydařil znamenitě, jak je vidět tady kolem na screenshotech (vlastně fotkách).

Co mě totálně uzemnilo jsou bossové. Zatím jsem viděl tři a jeden lepší než druhý: lykantrop ve vesnici, troll na hřbitově a zlatý hřeb na závěr - gigantický Ledový titán!
Boj s ledovým titánem velkým jako desetipatrový dům má skutečně epický rozměr. Hrdina musí unikat Titánovým útokům, vyšplhat mu po těle a postupně zničit magické runy, které Titána drží pohromadě. Nádherně se na to kouká a navíc je to skvělá zábava!

Dočetl jsem se v recenzích na Internetu, že Castlevania kopíruje Shadow of the Colossus a God of War. Nevím, nemohu soudit,,ani jedno jsem nehrál. Jsem ale rád, že jsem si něco podobného mohl zahrát i na XBoxu (SotC i GoW jsou jenom pro Playstation).

Konečně mě trklo, že screenshoty ze hry na Xboxu se dají udělat pomocí fotoaparátu. Nejde to úplně uprostřed herní akce, ale při animovaných mezihrách to funguje docela dobře. Kvalita jistě není stoprocentní, ale lepší než nic.  Takže tyhle obrázky kolem jsou vůbec první moje screenshoty z Xboxu. Určitě ne poslední.

Red Dead Redemption: Dohráno - 10/10

Tak jsem před chviličkou dokončil tuhle úžasnou hru. A znovu musím přiznat: takovýhle zážitek ze hry jsem ještě neměl. 10 z 10, tahle hra je umělecké dílo.
Naprosto uchvacuje v mnoha aspektech. Jednak otevřený svět, který nejenom že perfektně funguje, ale sám od sebe vytváří hráči excelentní herní zážitky a podněty. Několikrát jsem musel ze severovýchodních hor až dolů na jih do Mexika. A jen málokdy jsem sáhl po zrychleném cestování. Většinou jsem si to pěkně projel, a nelitoval jsem toho, protože to bylo zábavné.
V Red Dead Redemption nikdy nevíte, co před vás hra postaví. Místo, kterým jste projeli desetkrát, je po jedenácté něčím zvláštní, děje se tam něco, co jste tam ještě neviděli. Když jsem poprvé uviděl chlapa, jak seskočí z koně, utíká za balvan a tam se úlevně vyčurá, nevěřil jsem vlastním očím. Stejně tak epizoda se třemi pyrotechniky, kteří se neopatrně vyhodí do luftu. Ta hra je takovými drobnůstkami prostě našlapaná a dávkuje je rovnoměrně po celý herní čas.
Za druhé: mise jsou neskutečně variabilní. Každá další se hraje trošku jinak, musí se jinak řešit a chce využít něco trošku jiného. Kovbojské mise na farmě kontrastují s lovem nebo bojem s bandity. Achievmenty, které se dají ve hře plnit, jsou zábava sama o sobě. Dva večery jsem strávil jenom loveckými achievmenty, a královsky jsem se u toho bavil.
Za třetí: příroda. Jednak je nádherná, jednak hraje. Při plnění jednoho z achievmentů jsem hledal mývaly. Jindy mi mývalové skákali pod kopyty koně, a najednou - když to potřebuju, tak jsem projel celé Mexiko i Západ tam a nazpátek a mýval nikde! Až mi došlo, že ve dne asi mývala moc nepotkám. Počkal jsem na noc, a najednou nebyl problém nalovit potřebné.
 Za čtvté: příběh. Story v téhle hře je dospělá. Příběh je neředěný a silný jako v těch nejlepších westernech. - Tenkrát na západě, Sedm statečných a Rio Bravo.

V některých momentech se z toho až ježí kůže. Hrdina se snaží dělat dobro, pomáhat druhým, a přesto to neodvolatelně sklouzává ke špatným koncům. Sám vidí, jak ho okolní svět válcuje, a nemůže s tím dělat vůbec nic. Když už se několikrát zdá, že dokáže přelstít ďábla a urvat si pro sebe trošku štěstí, je to jen krátké intermezzo, než přijde další prohra.  Za velké činy se platí a legendy umírají mladé.

Tak John Marston, hrdina Západu, získal nakrátko svoji farmu, ženu a syna. Pár kovbojských misí s Uncle Samem, dvě tři cestry s hádavou ženou Abigail, lovy s dospívajícím Jackem ukázaly, že klidný život nemá jenom pozitiva a jak je těžké najít společnou řeč i s těmi nejbližšími. A jak se nedá sdělit, co si člověk nese s sebou a co nasbíral po cestě životem.
A pak přijeli vojáci. Spousty vojáků. Obklíčili farmu. Zabili Uncle Sama. John ještě dokázal ženě a synovi prostřílet cestu ven. Ještě je dokázal poslat na koni pryč. Škvírou ve dveřích stodoly viděl agenta Rosse, toho vládního hajzla, který mu celou dobu ztrpčoval život, který ho donutil pobít své bývalé parťáky a shrábl za to metály.
Pak otevel dveře.
Vzal jich pár s sebou, ale bylo jich moc.
Příliš moc.

A pak jsem se v kůži dospělého Jacka Marstona přišel po letech ke hrobu rodičů a Uncle Sama. Pak jsem si oblékl kabát "Legend of the West" po tátovi a vyjel do prérie. Chytil jsem si mustanga, vraníka, toho nejrychlejšího. A vydal jsem se do města.
Hnal jsem se za agentem Rossem přes celý Západ až do Mexika. Dopadl jsem ho u řeky, na lovu kachen. Byl pomalý.
Příliš pomalý.

A pak jsem seděl, deset minut jsem se koukal na dlouhatánské titulky a prožival jsem si tu atmosféru. Titulky skončily, vrátil jsem se do hry a šel jsem prohledat mrtvé tělo agenta Rosse. Ležel tam, kde jsem ho zabil - na břehu řeky. Prohledal jsem ho a vzal si jeho prachy.
A pak jsem uviděl klobouk, který jsem mu sestřelil z hlavy. Říční proud ho začal pomalu unášet pryč. Paprsky ranního slunce svítily nad Mexikem a nad hlavou mi kvákaly přeletující kachny.

Red Dead Redemption: Šok z technologie

Red Dead Redemption mě dostala. Takhle vymakaný kousek jsem ještě neviděl. Nechápu, jak Rockstar Games z xboxího hardwaru dostali tak neuvěřitelnou podívanou a luxusní zážitek!
Pěkně popořadě. Red Dead Redemption je "něco jako GTA, ale na Divokém Západě". Hra je vystavěná podle stejného vzorce: rozsáhlý herní svět s několika dějovými liniemi a spoustou vedlejších questů, hojně využívající dopravní prostředky.

Hlavní hrdina je stárnoucí pistolník John Marston, bývalý bandita. Přijíždí vlakem do městečka Armadillo, zarostlý, zjizvený, zpocený a špinavý. Má za úkol zabít bývalého parťáka z gangu desperátů. Něco se ale zvrtne, dobře opevnění bandité se nechtějí vzdát a Marston se brzy probouzí na ranči s prostřeleným břichem. Aby došel svého cíle, musí se dát dohromady, získat spojence a pořádné zbraně.
Hra na první pohled zaujme neskutečnou atmosférou. Grafika, postavy, animace, krajina, hudba i zvuky tu dohromady tvoří naprosto přesvědčivý Divoký Západ. Hra se odkazuje na klasické westerny s láskou a péčí. Co jste kdy viděli ve westernovém filmu, to si tady můžete prožít na vlastní kůži.
Krajina v Red Dead Redemption je tak dobrá, že z toho padá čelist. Nechápu jak to autoři z Rockstaru udělali, ale dohlednost v krajině je úplně neskutečná. Funguje tu počasí - od vyprahlého slunce v pravé poledne, přes dechberoucí západy slunce a noci pod hvězdami až po bouře a smrště - všechno tu šlape jako hodinky. Mraky se převalují přes horský hřeben, fungují denní doby a měsíční fáze. Nad řekou se v noci sbírá pára a když v dálce zasvítí světlo jedoucího vlaku, hráč zastaví koně a jenom se dívá na tu krásu.
Je až neuvěřitelné, co všechno hra umožňuje a podporuje. Je tu jízda na koni, lasování koní i jezdců, střelba ze všech možných zbraní, dobývaní opevněných hnízd banditů i osvobozování přepadených farem, obrana dostavníku, lov divoké zvěře, hazardní hry v saloonu, lehké děvy, házení podkovou i hra "Five Fingers" spočívající v obbodávání prstů ruky položené na stole.

Jízda na koni je v Red Dead Redemption čistá radost. John Marston vyjde ze svého pokoje v saloonu na balkón a seskočí shora do sedla uvázaného koně. Párkrát pobídne koně až do trysku, vyjede z města a zamíří do prérie. Dožene divokého mustanga, chytí ho do lasa, seskočí z koně, nasedne na mustanga a zkrotí ho (anebo nezkrotí a skončí na zemi). To všechno šlape v živém světě - kolem se mohou objevit jezdci, koně, dostavníky anebo divoká zvířata.
Poprvé v životě jsem si vyzkoušel roli kovboje. Hnal jsem stádo na  pastvu, honil jsem splašené krávy v bouři, aby v panice nespadly ze srázu do řeky. Je neuvěřitelné, jak dobře se to všechno hraje. Žádný boj s ovládáním - hra sedí jako rukavice na ruce, jakmile se naučíte jezdit na koni, všechno ostatní už jde samo.

Red Dead Redemption je po Assassin's Creed 2 druhou hrou, kde funguje koňské spřežení. Dělá to ale o dvě třídy lépe. Hráč někdy řídí, někdy jede jako spolujezdec na kozlík anebo v kabině dostavníku. Může bránit dostavník před útoky banditů - anebo v jiném questu v roli stíhajícího zachránit ukradený vůz a vrátit jej zpět majiteli.
K Red Dead Redemption se na tomto blogu ještě vrátím. Je to naprosto výjimečná hra, která mě stále táhne k hraní.
Líbí se mi víc než GTA.
U mě zatím 100%.

Borderlands: Dohráno - 7,5 z 10

Dohráli jsme s Vaškem Borderlands. Ve Split Screenu to byla výtečná zábava. 

Docela mě překvapilo, jak veliká je to hra. Hráli jsme to dobré čtyři měsíce. víkend co víkend. Dobrých 50 hodin hraní. S postavami jsme se dostali tuším někam kolem 27. levelu.

Koncepcí misí jsou Borderlands dost podobné online hrám. Ta obluda tady na screenshotu je jeden z lepších bossů ve hře. Docela dlouho jsme se pohybovali na první mapě. Už jsem si začínal myslet, že se blížíme ke konci, když jsme se probojovali do druhé mapy. Za ní následovala třetí, čtvrtá, desátá... Je jich tu opravdu požehnaně. Výtvarným stylem a postkatastrofickým pojetím světa hra upomíná na legendárního Mad Maxe.

Trošičku mě otrávil konec příběhu. Půlku hry se probojováváme k Vaultu - legendárnímu místu, které se má otevírat jednou za 200 let a má obnovit zničenou planetu. Získáváme části klíče, probíjíme se skrz mnoho zón, a když už se podaří otevřít vchod, z brány vyleze ohromný boss v podobě obří chobotnice s mnoha chapadly ala J.P.Lovecraft. Toho zabijeme - a - a nic, brána je uzavřena na dalších 200 let. Tak to mě tedy neuspokojilo ...

Po dohrání hra nekončí, lze dál hrát Downloadable Content datadisky. K dnešnímu dni jsou venku už tři. To mi přijde dost slušné. Nicméně nás už se to netýká. bylo to fajn, teď nás čeká Army of Two - 40th Day.
U mě 7,5 z 10.

Assassin's Creed II: Zloděj Benátský

Ve Florencii jsem nikdy nebyl. V Benátkách jsem byl třikrát, z toho naposled před půl rokem. Mám je v čerstvé paměti a proto mohu soudit.

Assassin's Creed II Benátky implementuje velmi pěkně. Model města je pochopitelně zjednodušený, ale tři základní věci jsou zachovány.

Zaprvé jsou to landmarks - význačné budovy. Opět jsou opatřeny záznamy v databázi, které přibližují jejich historii. Hra navíc respektuje historii, takže třeba slavný Ponte Rialto je ve hře dřevěný a ne mramorový jako dnes. Na Náměstí svatého Marka je asi nejlépe vidět rozdíl oproti originálu - piazza ve hře je trošku menší, ale všechno podstatné je tu zachováno - Campanella San Marco, Döžecí palác, Bazilika svatého Marka i sloupy na nábřeží. Je to opravdu super.

Zadruhé půdorys města. Najdeme tu slavný Canal Grande, dopravní tepnu a osu města. Všechny hlavní stavby jsou tam, kde mají být. Kdo Benátky zná, bude se orientovat i ve hře.

Zatřetí je to jedinečná atmosféra. Benátky jsou protkány kanály s gondolami, které může hráč používat a vozit se po libosti. Má to přesně tu správnou náladu jako opravdové Benátky. Město navíc hraje, není to jen statická kulisa. Některé mise vyloženě těží z unikátní atmosféry - například mise, kdy Ezio po střechách sleduje gondolu vezoucí posla k muži, kterého má Ezio zabít. Cíl se nachází na lodi a nejelegantnější způsob splnění mise je pod vodou proplavat až k lodi, aby Ezia nespatřily stráže, a v pravou chvíli zezadu stáhnout muže do vody. Ve hře dosud nevídaný moment a dokonalá radost!

Assassin's Creed II: ovládání

Co se mi na Assassin's Creed II moc líbí je způsob ovládání. Ezio se chová inteligentně - když běhá po střechách, ví, kdy má skočit a kdy šplhat. Jako hráč nemusím řešit správný timing při odrazu, běh i šplh se ovládá stejně. Výzva pro hráče tak nespočívá v mačkání těch správných knoflíků ve správnou chvíli, ale ve volbě té správné cesty, aby Ezio vyskákal po tyčích, přeskočil mezi domy a trefil se na lano napjaté mezi střechami.

Je to úplně odlišný koncept od Mirror's Edge, kde se každý druh pohybu  ovládal jinou kombinací kláves. Asi i proto jsem Mirror's Edge nikdy pořádně nerozehrál, nebavilo mě řešit každých pět kroků, jak donutit panáka skočit a začít šplhat.

Přístup ACII je určitě krokem tak trochu  směrem k casual hraní. Z mého pohledu ale je to naprosto správný krok. Akce jsou díky tomu mnohem zábavnější, plynulejší - a v konečném důsledku akčnější. Postavička Ezia jaksi má vlastní reflexy, při pohybu přemýšlí a vychází hráči vstříc - a je to mnohem zábavnější. Odměnou je nerušená zábava nerušená frustrujícím bojem s náročným ovládáním. Hráč se může soustředit na promýšlení vlastní akce - odkud a jak zaútočit, kudy utéct strážím.

Podobně dobře to funguje i v boji. Podívaná na boj je až filmová, při úspěšném protiútoku nebo odzbrojení hra sama zvolí jednu z mnoha pěkných animací a hráč si to může užívat. Četl jsem blog, kde si hráč stěžoval, že to je příliš lehké a žádná challenge, Ezio si celkem lehce poradí i s mnohonásobnou přesilou.
Já bych to tak neviděl. Je pravda, že boje jsou snadnější a hráč možná ani nemusí využít bohatý arzenál všech útoků a taktik. O to příjemněji se na to ale dívá a veseleji se to hraje. Že by to bylo až příliš snadné si nemyslím, náročnějších momentů je ve hře dost a dost.
Samostatnou kapitolou jsou hrobky význačných assassinů, ukryté ve významných stavbách. Ezio postupně sbírá pečetě z hrobek, aby si mohl odemknout přístup k brnění svého předka Altaira.
Tenhle screenshot je z katedrály ve Florencii. Hrobky jsou většinou hlídány po zuby ozbrojenými strážci a nacházejí se na těžce přístupných místech. Propracovat se až do kopule katedrály byl docela oříšek, několikrát jsem se zabil pádem při chybném skoku.
Po dokončení Florencie a Toskánska s věžovým městem San Gimignano sleduje Ezio stopu Borgiů do Benátek. Po cestě potká Leonarda, který tam cestuje s vozem. Akční cesta s vozem přes hory připomíná Divoký Západ: Leonardo schovaný ve voze a Ezio na kozlíku se snaží setřást bandity, kteří z koní naskakují na střechu. Docela slušná zábava, na kterou jsem nekoukal takhle zblízka jako na tomto screenshotu, ale pěkně s kamerou z dálky, abych mohl kočírovat a viděl na cestu. Tahle mezihra byla úplně jiná, než všechny dosavadní pasáže ve hře - a pro mě je to další důkaz toho, jak vymazlený kousek je ACII.

Assassin's Creed II: Nadšení z renesance

Vyzkoušel jsem Assassin's Creed II. Hrál jsem první díl, uhrál jsem  počítám tak čtvrtinu nebo třetinu. Líbil se mi graficky a technologicky, ale od dohrání mě odradila repetitivní hratelnost. První díl jsem hrál na PC, druhý jsem si střihnul teď na XBoxu. Musím hned zkraje přiznat, že dvojka se mi líbí MNOHEM víc.

Grafika je stejně dobrá, anebo lepší než v prvním díle. Opět tu máme hrdinau, který se prohání po střechách měst plných obyvatel, bojuje se strážemi a odemyká mapu z věží, než z nich efektním saltem skočí do kupky sena.

ACII uchvátí především atmosférou a dějem zasazeným do renesanční Itálie. Od prvního momentu hráče pohltí a vtáhne a nedá mu odpočinout. Mě ještě nepustil. V noci mám sny, v nichž se proháním po střechách nad městy. To už se mi dlouho nad hrou nestalo.
V návaznosti na první díl i tady je hrdina současnosti poslán "zpět genetickou pamětí", aby bojoval s Templáři.  Zatímco první díl obtěžoval moderními mezihrami po každé misi, ve dvojce se v současnosti odehrává pouze úvodní kapitola. A funguje to mnohem líp. Protože Assassin's Creed II je především příběhem florenťana jménem Ezzio Auditore, dávného potomka Altaira z jedničky. Ezzio prochází příběhem spiknutí a následné pomsty a přitom se mění z bohatého mladíka ve vražedně výkonného assassina.

Pokud mohu soudit, jsou města ve hře vymodelovaná poměrně realisticky. Alespoň co se týká "landmarks" - význačných budov, jako jsou chrámy, tržiště nebo kláštery, ale i veřejné domy. Hra je doslova narvaná historií, postavy i budovy jsou historické, popsány v databázi. Děj se točí kolem spiknutí mocného rodu Borgia proti rodu Medici vládnoucím ve Florencii. Při spiknutí je téměř vyhlazena rodina Auditore. Hrdina má hned důvod k pomstě. Cesta k ní bude ale dlouhá a komplikovaná, provázená tajemstvími, před kterými bledne i Šifra mistra Leonarda.
A propos, Leonardo da Vinci je tu jednou z hlavních NPC postav. Seznámíme se s ním hned v první nebo druhé misi. Je mladým umělcem, který ochotně konstruuje assassinské nádobíčko a dešifruje nalezené svitky.

Florencie ve hře je neuvěřitelně velikánská, obrovské rozsáhlé město kypící životem a lidmi. Moc mě potěšilo, že lidé nejen bloumají, ale i něco dělají - vyvolávači na trhu, potulní muzikanti, zedník opravující zeď, nosič beden, pouliční zloděj, zemědělec obdělávající políčko, prostitutky, to všechno tady šlape jako hodinky.

Zábavné prvky hra odkrývá postupně. Tak jak hráč prochází příběhem, postupně získává nové zbraně i nový způsob boje. To je celkem běžné. Tady se navíc odemykají nové mise v návaznosti na příběh,. Což je logické, nicméně v kombinaci s akční hrou to funguje nevídaně skvěle. Po víkendu hraní jsem teprve nedávno získal přístup ke klasickým assassinským misím "jdi a zabij" ve službách Lorenza di Medici zvaného El Magnifico.

Ještě jednou: většina NPC postav, se kterými se hráč potká, má reálný historický předobraz. I podružnější postavy, jako je Lorenzův velitel stráží, mají ve hře informace o historické postavě. Tohle si vysloveně užívám a nepamatuji se, že by nějaká jiná hra šla do takovéto úrovně detailu.

Jsem z Assassin's Creed II nadšený. Hrál bych to pořád, nemuset chodit do práce a spát. :-)

Budu o tom ještě psát, protože báječných a zábavných vychytávek je v téhle hře veliká spousta.

XBox: Borderlands

Borderlands jsme začali na XBoxu hrát jenom proto, že to má split-screen. Bohužel není moc her, které tenhle mód podporují. Nevěděl jsem o tom skoro nic, jenom že to je střílečka v postkatastrofickém světě.

Musím přiznat, že jsem byl hodně hodně příjemně překvapen, když se z toho vyklubalo solidní RPG. Systém hry je zjevně inspirovaný MMORPG - funguje tu hodně podobný systém questů a práce s itemy a levelováním.

Zbraňové schopnosti levelují automaticky podle toho, které zbraně hráč používá. Kromě toho má každá postava speciální schopnosti - odstřelovač má sokola a voják obrannou kulometnou věž se štítem. Tyto schopnosti se zlepšují volbou hráče - jeden bodík na každém levelu.

Jsou tu celkem čtyři možné chary - odstřelovač, voják, bouchač a kouzelnice. Hrajeme za první dva.

Výborně tu funguje equip - postavy se postupně vybavují a hraje to sakra velkou roli. Když postava zemře, může ji parťák zvednout, anebo releasne na posledním savepointu. Příjemnou novinkou a dobrým nápadem je možnost získat "druhou šanci! tím, že v časovém limitu zabije nepřítele a tím se resuscituje.

Dobře funguje level design - jsou tu thrash mobové i bossové. Bossové jsou hodně hustí - zatím jsme dali tři a na každého z nich jsme museli vymyslet speciální taktiku. Měl jsem z toho podobný pocit jako z progress raidů ve WoW :-).

Po dvou večerech hraní z toho mám stále lepší pocity. Hra své kladné stránky postupně odemyká. Zatím poslední peckou bylo vozidlo, které si lze vyrobit a osadit rotačním kulometem nebo raketometem. Neznám větší radost než přejíždět všudypřítomné otravné psy!

Grafické stránka je podařená, prostředí má komiksový charakter díky práci s čarami v texturách a v obrysech. NPC je sice hodně málo, ale jsou pěkně prokreslené a mají charakter. Robotický "odpadkový koš na kolečku" slouží jednak jako průvodce při seznamování a jednak jako zábavný maskot hry.

Borderlands je pro mě tedy opravdu příjemné překvapení. Podle velikosti mapy tipuji, že to bude zábava nadlouho.

Earth Defense Force 2017: japonská šílenost, 7/10

Earth Defense Force je japonská akční řežba. V neděli jsme ji s Vaškem dohráli na Xboxu.

Začíná to celkem banálně: hráč v roli vojáka brání město před invazí obřích mimozemských mravenců. Bezduchá střílečka, na první pohled zaujmou jen masy mravenců.

Zábava začala ve chvíli, kdy jsem si vzal bazuku a zjistil jsem, že budovy ve městě jdou demolovat. Všechny a totálně. Mise, která začala v kvetoucím městě, tak skončila na obřím rumišti plném trosek. Masakr!

Postupně začali přituhovat nepřátelé. Objevily se různé druhy obřích robotů,  jeden protivnější než druhý, skákající pavouci, létající aliení  stíhačky a podobné radosti. Sundat takového robota, který vás umí sesmahnout jednou dobře mířenou salvou, je dost slušná zábava.
Ve hře jdou používat různá vozidla, ale upřímně, je s nimi víc starostí než užitku. Helikoptéra byla v podstatě neovladatelná. Pokud se s tím někdo naučí, snad to může být zábavné, ale pro nás platilo "infantery rulez". Nejvíc jsme používali pušky, řízené raketomety a bazuku.

 Moc fajn je možnost sestřelovat kosmické lodě v pozdější fázi hry. Z lodí se sypou mravenci a roboti tak dlouho, dokud je nevymažete z nebe.

Vrcholem hry jsou bossové: obří kráčející pevnost a na konci samotná Hvězda smrti. Tyhle souboje jsou megatuhé, každý z nich zabral načisto minimálně 15-20 minut a rozhodně jsme to nedali na první pokus.  Příjemné je, že každý boss má své slabiny a na hráči je jejich objevení a využití. Chodíci pevnost jsme zkoušeli snad dvě hodiny, než jsme zjistili jak na to.

Hra má asi 54 levelů. Kromě toho ukazuje počet procent, kolik ze hry hráč ušel. To je ale poněkud matoucí, protože se procenta počítají přes všech 5 úrovní obtížnosti. My jsme měli něco kolem 20%, když jsme hru dokončili na obtížnost Normal.

Neumím si moc představit šílence, kteří by to hráli na vyšší obtížnost. Hlavně některé mise, kdy se valí mravenci a pavouci ze všech stran, byly už takhle hodně náročné a dali jsme je na několikátý pokus spíše se štěstím.

Každopádně tahle hra potěšila, a to tak, že hodně. Je japonsky megalomanská, v některých momentech jsem si vzpomněl na klasické filmy jako Gappa a Godzilla. Vidět obří pevnost vyšší než mrakodrapy, jak se projde městem a zbydou po ní jen ruiny, to je zážitek hodný pravého otaku.
U mě 7/10.

Overlord II: Sauronem na vlastní kůži

Overlord II je bohovsky vychytaná hra. Chtěl jsem jí jenom vyzkoušet, ale totálně mě dostala a pohltila. V nádherná grafice, která na první dojem přebíjí Fable II, hraje hráč roli Temného pána, který s hordou věrných skřetů vyráží dobýt svět.

Je to kouzelně vtipné: hra je prošpikovaná zábavnými momenty a veselými vychytávkami. Na scénáři se podílela dcera Terryho Pratchetta Rhianna a je to poznat. Na vtipu celá hra stojí: elfové jsou vylíčeni jako přihřátí ekologisti, jeden z questů je o pobíjení tuleních mláďat, vesničané jsou tupci a Římané jsou tlustí násilníci - všechno podané v kouzelné nadsázce. Navíc je tu spousta krásných detailů (dostal mě Říman zapadlý do trpasličí nory, který pořvával "Koušou mě do nohou! Koušou mě do nohou!").
Vrcholem jsou nicméně skřetíci : mají své osobnosti, neustále komentují situaci a okolí, mají skvělé hlášky a kdykoliv jsou ochotni se pro svého páneška obětovat. Jsou namluveni stejně skvěle jako Glum v Pánovi prstenů, působí to dokonale.
Musím opravdu smeknout před umělou inteligencí skřetů: chovají se naprosto přirozeně, normálně reagují na podněty (nádherně se topí, když vběhnou do vody - to je jen jeden z mnoha příkladů), pokřikují na sebe navzájem, povzbuzují se - to všechno v perfektní animaci působí naprosto uvěřitelně.
Overlord má nádherně vymazlenou grafiku. Co potěší ještě více je možnost ničit všechno možné kolem sebe. Je opravdu radost vtrhnout se svou tlupou skřetů do elfiho města a totálně je vydrancovat!
Dosud mám jenom dva typy skřetů - základní bojové Hnědáky a Červené, kteří umí s ohněm - nejenom zapalovat, ale taky foukáním uhasit.
Bral jsem Overlorda zpočátku jako hříčku, která je hlavně akční řežba a trocičku adventura. Čím dál to však hraju, tím je to lepší. a možnosti širší. Vylepšovat si svoji Temnou věž, získávat nové předměty a nové služebníky, tvořit nové zbraně, zvyšovat svou moc - jakkoliv je hra lineární, je naprosto různorodá a těžce zábavná.
Včera večer jsem se dostal do stavu, kdy jsem bojoval proti mnoha římským kohortám. Poručil jsem skřetům hlídat standardtu. A úplně mě to dostalo: jeden hnědák se chopil standardty, červeňáci ho obklopili a byli připraveni bojovat ohněm na dálku, zbytek hnědáků obklopil červené, aby je bránil jako tanci - a fungovalo to samo naprosto perfektně, aniž by se hráč musel starat o každého panáka! Takže jsem si v klidu běhal a bojoval s Overlordem, občas jsem skřety přesunul přemístěním standarty - a jinak skřeti naprosto perfektně fungovali sami, bránili určenou pozici a likvidovali římské vojáky, kteří se moc přiblížili!
Tak to je věc, kterou jsem ve hře ještě nezažil, a tady to funguje naprosto přesně tak, jak má. Hráčský pocit nepopsatelný - opravdu jsem se poprvé cítil jako velitel, který bojuje vedle svých mužů. Jak velký pokrok oproti takovému LotR: Conquest anebo Dynasty Warriors, kde si spojenečtí vojáci v boji dělají co chtějí!

Battlestations: Pacific - řežba z II. světové války v Tichomoří

Battlestations: Pacific je nádherná frkna z II. světové války. Je o námořní válce v tichomoří. Hráč může hrát za letadla, lodě a ponorky. Různé druhy plavidel a letadel se chovají naprosto různě, je to docela fajn.
Zatím jsem odehrál kus japonské kampaně - Pearl Harbor, bitvu o Yorktown, bitvu v korálovém moři, dobytí Port Morresby na Nové Guineji a potopení letadlové lodi.
Na téhle hře je úžasná hlavně vizuální stránka. Bitvy probíhají hodně realisticky, hráč ovládá vždy jen jeden prostředek, ale v podstatě kdykoliv se může přepnout do jiného podle situace. Hodně fajn jsou složitější operace - taková bitva o Port Morresby byla vysloveně lahůdka: užil jsem si bombardování z lodí, protiletadlovou plabu, konvenční bombardování, vyloďovací operace s podpůrnou palbou (bohužel nejde hrát za panáka, ale lze kosit nepřátelské vojáky z lodních děl - paráda!) i souboj stíhaček se střemhlavými bombardéry.
Ovládání je hodně jednoduché, na Xboxím ovladači bez problémů. Jediný ponorkový boj mi úplně nesedl - nepřišlo mi to dvakrát zábavné (starý Silent Service byl sice složitější a realističtější, ale taky hratelnější).
Jsem teď přesně před bitvou o Midway, ještě si to určitě zahraju.

Army of Two

Jméno téhle hry přesně vystihuje, o čem to celé je. O dvojici profesionálních žoldáků (asi se nějak jmenovali, ale osobně jim říkám Malej a Velkej), pracujících ve dvojici. Z neznámých důvodů nosí kovové přilbypřipomínající lebky, zbytek jejich výbavy je poměrně tradiční. Přes rozdílnou ufyziognomii se Malej a Velkej chovají v boji stejně a mají stejné schopnosti. Pouze v některých cut-scene animacích se projeví jejich odlišnost.
Zahráli jsme si to s Václavem na Xboxu. Byla to nádherná řežba v různých prosředích - muslimské město, vesnice někde v Asii, skalní hnízdo teroristů, město zatopené hurikánem někde na Floridě. Krásně členité prostředí, každá mise byla úplně jiná jak povizuální stránce, tak i hratelností.
Malej a Velkej se mohou specializovat na různé zbraně - a asi je to tvůrci hry i doporučováno. My jsme se celkem vykašlali na těžké zbraně, používali jsme především útočné pušky a granáty, někdy ostřelovačky.
Hodně zábavná je upgradovatelnost. Jednak zbraní - každá zbraň má X slotů, které je možné postupně vylepšovat (pažbu, hlaveň, zásobník, zaměřování, povrchová úprava ...). A úpravy ani zdaleka nejsou jenom kosmetické. Bojovníci pak mohou upravovat jak své kostlivé přilby, tak brnění, oblečení a maskování.
Hraje se to hodně dobře. Army of Two má implementovaný systém Rage. Čím více hráč útočí, tím více se na něj zaměřují nepřátelé. To umožňuje krásné přepadové akce - jeden z hráčů upoutá nepřátele palbou, druhý nerušeně provede obchvatný manévr a vpadne nepřátelům do zad.
Ve hře se vyskytují obrnění bossové, které bez této taktiky nelze zabít. Jejich silné brnění absorbuje veškerou damage zepředu.
Celkem na efekt jsou specialitky typu Overkill (subjektivní zpomalení času při dosažerní určitého killrate) anebo boj zády k sobě, kdy si oba bojovníci palbou kryjí záda. Jsou to drobnosti, které jsou spíš pro zajímavost než že by se to nějak extra dobře hrálo.
Naopak hodně vychytaná je jiná věcička - krytí mobilním štítem. Jeden z bojovníků postupuje a nese štít, druhý se za něj schovává a je schopen vést palbu. Další fajn vychytávka je synchronní útok sniperkou, který umožňuje zlikvidovat dvojici strážných bez vyvolání poplachu. Při vyřazení jednoho z bojovníků ho druhý může nejenom uzdravit injekcí, ale i odtáhnout do bezpečí, přičemž zraněný má možnost krycí palby.
Je vidět, že tvůrci hry si s aspektem spolupráce dvojice vysloveně pohráli a dostali z toho všechno, co mohli. Hrálo se to parádně, doufám v pokračování.

Rainbow Six Vegas II - 8/10

Před časem jsme si s Vaškem na XBoxu 360 zapařili Rainbow Six Vegas II. Ve dvou, ve split screenu. Ačkoliv je tahle hra už nějaký pátek na světě, pořád má mnoho co nabídout. Výborná týmová řežba, hra z cyklu, který v podstatě definoval žánr her o týmové spolupráci. Přestřelky ve vestibulu letiště v Las Vegas anebo v čínském divadle patří k těm nezapomenutelným.

Série Rainbow Six Vegas vyčnívá zdařilým zapracováním týmové akce. Je to přece jen něco jiného než přímočařejší Gears of War. Osvobozování rukojmích, spolupráce v týmu, koordinované vniknutí do místností z více stran, používání lan nejen hráči, ale i nepřáteli - to jsou komponenty, ze kterých je namíchaný chutný koktejl hratelnosti. Bez perfektní spolupráce čtyřčlenného týmu to prostě nejde hrát. My jsme to hráli ve dvou - ve čtyřech to musí být ještě lepší.
Rainbow Six vychází z licence Toma Clancyho. Od Toma Clancyho jsem s chutí přečetl pouze Hon na Rudý Říjen, ostatní knihy mě zatím nějak minuly. To znamená, že je realistická - zbraně a pomůcky odpovídají reálným, průběh akcí je taky poměrně konzervativní. To je zároveň výhoda i nevýhoda.
Asi jedinou slabší stránkou téhle hry je přece jen jednotvárnější prostředí. Byť je město hříchu Las Vegas sebepestřejší, pořád je to jen jedno město. Příbuzná Army of Two, o které vzápětí napíšu, se odehrává po celém světě a nabízí o dost pestřejší prostředí.
Zapařili jsme, dohráli, super. Pravdou je, že po druhé už si to asi nezahraju. Gears of War bych hrál i vícekrát (jednotku jsem hrál dvakrát), kvůli humoru, skvělým animovaným sekvencím a neskutečně variabilní hratelnosti. Rainbow Six Vegas II je výtečná hra, ale podruhé už to asi nemusím.
U mě 8/10.

XBox: Gears of War 2 - 10/10

Tak jsme s Vaškem dohráli Gears of War 2. Musím říct, že ve dvou to byla naprostá MEGAŘEŽBA. Tahle hra, to jsou vizuální orgie a akční masakr!
Kooperativní kampaň v režimu split screen je dost dobře nadesignovaná. Některé mise, kdy se cesta Marcuse a Doma rozdělí, jsou vysloveně šité na vzájemný support: když se do toho jde metodou buldozer, tak se to nedá zvládnout, ale když se to zahraje tak jak má, je to snadné.
Tento aspekt učení se je v sérii Gears of War ostatně všudypřítomný. Designeři téhle hry umí svou práci zatraceně dobře.
Z hlediska grafiky jsou některé mise totální orgie. Vidět obrovského kamenného červa, jak se prokousává pod městem a strhává ho do hlubin, to byl zážitek, na jaké se nezapomíná. A když nás pak sežral i s helikoptérou a my se museli probít až k jeho srdci, motorovou pilou mu přeřezat aorty a udělat to dost rychle, než se utopíme v jeho krvi - tak tomu říkám MASO! Věčná škoda, že nejde típat screenshoty, byl bych si rád natípal sérii hlavních hrdinů, jak jsou čím dál víc zaflákaní červí krví ...
Osobně se mi moc líbily všechny mise na gigantickém samohybném jeřábu. Pevně rozkročen za rotačním kulometem jsem si vysloveně užíval odstřelování Locustů a palbu po Brumakách.
Urvali jsme to řekl bych tak za pět šest sobotních večerů. Možná až moc rychle, ale ani sekundu jsme se nenudili a skvěle jsme si to užívali. Fakt to nemělo chybu.
Finální jízda na Brumakovi už byla spíš třešnička na dortu, než náročné finále. Užívali jsme si megadestrukční síly, těžké to nebylo. Obtížné pasáže se vyskytovaly spíš leckde uvnitř hry. Boj s gigantickou chobotnicí na lodi byl mnohem těžší - než jsme přišli na to, jak se to má udělat.
Snad jen konec hry byl na můj vkus až moc otevřený. Odpálili jsme město a vyplavili Locusty - fajn, ale co dál? Příběhová linie je otevřená dalšímu pokračování. Jsem zvědav, jak to bude dál - přijde mi, že na planetě už toho moc nezbývá.
Každopádně: Gears of War 2, díky za skvělou zábavu!
U mě 10/10.