Shogun 2: Multiplayer

Shogun 2 přináší inovaci i v multplayeru. Vedle klasických multiplayer bitev a multiplayer kampaně je tu navíc režím avatara. O co jde? Strategická mapa tu je potlačena na minimum. Hráč pouze vybírá provincii, kterou chce zabrat. Pro úspěšné zabrání musí zvítězit v multiplayerové bitvě.

Funguje to podobně jako RPG. Zabíráním provincií roste zkušenost avatara a hráč mu může vybírat různé perky.

Co mě hodně potěšilo jsou docela široké možnosti customizace vzhledu avatara. Za dosažené achievementy - a to včetně těch za singleplayerovou kampaň - získává hráč různé prvky vzhledu: přilbu, chochol, masku, různé části brnění. Má to vliv pouze estetický, ale dává to avatarovi skutečně osobitý rozměr. Škoda, že avatar nefunguje i v single-player kampani!

Svoji první multiplayerovou bitvu jsem prohrál jako sedláci u chlumce. Zkušený soupeř mě obklíčil jízdou, z boku rozvrátil moje lučištníky a jeho samurajové rozsekali moje jari ašigaru jako rýžový papír. Zjistil jsem, že bez možnosti zapauzovat jsou bitvy těžké jako hrom: nevěděl jsem kam dřív skočit.

Při druhé bitvě jsem si už dal větší pozor. Soupeř měl několik jednotek s puškami, bojové mnichy s naginatami a jízdu. Já jsem měl tři jednotky jari ašigaru, dvě lehké jízdy, čtvery lučištníky a dvě jednotky ašigaru s katanami.

Vyvedl jsem svoje jednotky do obranného postavení na nevelkém návrší uprostřed mapy. Soupeř zalezl do lesa, zřejmě počítal s tím, že se poženu do útoku. Moji ašigaru lučištníci ale začali zdálky ostřelovat jeho postavení a soupeři nezbylo než vylézt z lesa ven a zaútočit.

Docela se mi povedl útok jízdy z levého křídla na bojové mnichy ozbrojené puškami, ale hned vzápětí mi jízdu rozbili mniši s naginatami. Boj ve středu byl dlouho nerozhodný, moji ašigaru celkem neúspěšně bušili do soupeřovy obrany. Soupeř navíc výborně pracoval s jízdou a dvakrát mi rozvrátil střeleckou pozici.

Nakonec všechno rozhodli moji lučištníci. Uchoval jsem si jich dostatek, aby byli schopi postupně rozstřílet nepřátelskou pěchotu a zahnali ji na útěk.

 Musím říct, že multiplayer bitvy jsou mnohem větší adrenalin než singleplayer. Je tu menší prostor k taktizování, bitvy jsou přímočařejší a rychlejší. Nelze vůbec předpokládat, co soupeř udělá. Asi multiplayer moc hrát nebudu, vyžaduje to až příliš soustředění a napětí, na což po náročném pracovním dni zpravidla nemám náladu. Každopádně kvituji, jak dobře se Shogun 2 s multiplayerem vypořádal. Umím si dobře představit, že pro řadu hráčů bude multiplayer jasná a jediná volba a singleplayer ani hrát nebudou.

Shogun 2: Dohráno, 10/10

Posledních pár herních let bylo docela slušné peklo. Sice jsem dokázal expandovat na západ, ale na východě Honšú mě okusoval silný rod Hódžo. Chyběly mi peníze, protože jsem v závěru hry podcenil vlastní ekonomický rozvoj a spolehl se na obchod. Jakmile vypadla podstatná část obchodu se spojenci, byl jsem rázem v problému. Taktak jsem udržel vyrovnané hospodaření.

Navíc se mi začaly bouřit už dávno zpacifikované provincie. Musel jsem potírat vzbouřence uvnitř vlastního území a chvílemi jsem nevěděl, který požár hasit dřív.

Naštěstí na východě šlo všechno dobře a podařilo se mi konečně získat 40 provincií potřebných k vítězství.

Závěrečná statistika tady na obrázku sumarizuje, čeho jsem ve hře dosáhl. Kampaň má velice dobře udělanou dynamiku, počáteční expanze je hodně rychlá, střední hra byla hodně o diplomacii a strategii a závěrečná fáze hry je krutý boj o přežití a udržení expanze. Kdybych po dobytí Eda počkal s expanzí a napřed pořádně zvelebil získané území a upgradoval stavby, možná by se mi hrálo snadněji.

Vůbec jsem to nehrál na vazaly. Oproti Empire Shogun neumožňuje věnovat spojenci nebo vazalovi provincii, při vyjednávání lze pouze uplácet a hrozit.

Je docela škoda, že se mi nepovedlo udržet si spojence až do konce. Zajímalo by mě, jestli to vůbec jde. Možná pomocí velké kupy peněz.

Potěšila mě závěrečná animace. Stejně jako v prvním díle Shoguna, i tady je nesmrtelný daimjó stvárněn do sochy stojící v moderním Japonsku. Můj znak klanu Takeda se krásně vyjímá na billboardu v levé části screenshotu. Tohle se vážně povedlo.

Kdybych měl Shoguna zhodnotit jako celek, tak musím říct, že jsem z něj nadšený. Ta hra se prostě povedla. Je to Total War jako řemen a navíc má svůj zcela osobitý charakter. Za mě 10/10.

Shogun 2: End game

 Hlavní město Edo je střeženo vojsky šóguna. Ten se chová celkem pokojně, dokud hráč nabírá sílu. Jakmile ale přesáhne množství držených provincií určité množství (kolem 10), začne šógun zlobit a není s ním moc řeč. V Edu má dva stacky nabušené armády.

Rozhodl jsem se zbavit se šóguna, jakmile se moje jednotky probojovaly do blízkosti Eda. Hlavně proto, že mi provincie bránila v pohybu a zdržovala moje armády táhnoucí na západ.

Využil jsem schopností svých agentů a napřed jsem uplatil jednu ze šógunových armád a druhou jsem rozvrátil pomocí ninji. Pak už byl čas zaútočit na hrad.

Samotný hrad v Edu je nechutně veliká a dobře hájená pevnost obklopená vodním příkopem. Na její zdolání jsem potřeboval dvě plné armády. První armáda pod hradbami skoro vykrvácela a vystřílela všechny šípy, ale podařilo se jí zdolat první kruh opevnění.

Pak už to šlo celkem hladce, jen jsem se nesměl ukvapit. Zaujal jsem postavení na prvním kruhu opevnění, zabral pár věží a držel pozice. Když lučištnící vystříleli všechny šípy, stáhl jsem je z bitvy a počkal, až dorazí čerstvé posily. Noví lučištníci s toulci plnými šípů rozstřileli šógunovy jednotky hájící vnitřní pevnost a soustředěnému útoku všech jednotek už zbylí obránci nemohli čelit.

Tak jsem se stal šógunem, ale ještě jsem neměl zdaleka vyhráno. Vlastnil jsem asi 18 provincií, ale pro konečné vítězství jsem jich potřeboval 40. To je tak 3/4 Japonska.

Jak jsem postupně rostl, začali ode mě odpadávat spojenci. Ještě s rodem Imagawa jsem si dokázal poradit. Rod Hódžo, po jehož boku jsem vybojoval řadu bitev, jsem ještě chvíli udržel ve spojeneckém stavu pomocí úplatků.

Po čase však ani to nepomáhalo a i Hódžo se postavil proti mě. Zabral mi dvě tři provincie, skončil výnosný  obchod a najednou mi začaly chybět peníze.

Shogun 2: Námořní bitvy

 Námořní bitvy prodělaly v Shogunovi revoluční změnu. Je tady skutečně funkční pobřeží! Většina bitev sice probíhá na otevřeném moři, ale když nic jiného, pevnina je alespoň vidět na obzoru. 

Shogun ale umí i mělčiny, průlivy a ostrovy - podle toho, kde na strategické mapě bitva probíhá. Tak tomu říkám skutečná revoluce!

Japonské lodě jsou celkem neforemné škatule poháněné vesly. Odpadá tak práce s větrem, která byla v předchozích dílech stěžejní.

Zatím mi přijde, že střelecké lodě mají výraznou převahu nad bune - obrněnými loďmi stavěnými na zahákování a boj na blízko. 

Moc pěkně vypadá, když se šípy s drnčením zapichují do palub lodí. Takhle promakané modely lodí s vesly si přimo říkají o zpracování například antické tématiky. Pevně věřím, že příští Total War hra bude opět Rome anebo Alexander.

Je krása dívat se na animaci při zahákování. Samurajové nahazují lana s kotvičkami, přitahují nepřítelskou loď a přeskakují přes palubu. Tohle všechno sice už uměl Empire: Total War, ale teprve Shogun má na lodích ty správné počty mužů, aby to vypadalo tak pěkně.

Shogun 2: Daimio na pochodu

Na Shogunovi 2 se mi moc líbí,jak tu funguje diplomacie. Více než polovinu herní doby strávím na strategické mapě. Hlavně na začátkyu hry je třeba hodně sledovat spojenectví a obchodní dohody a velmi pečlivě vážit, na koho se vyplatí zaútočit a kde je lepší usilovat o mírovou spolupráci. 

Více než dříve tu platí, že je třeba útočit pouze za podmínek, které se hodí mě.

Co se týká dobývání měst, nemám-li zdrcující převahu, radši obléhám a necháp soupeře, aby mě napadl. Obranná hra je zpravidla bezpečnější, zvlášť pokud mám dostatek střeleckých jednotek.

V téhle hře jsem vsadil na spolupráci s rody Hódžo a Imagawa, které mi chrání jižní a východní bok. Útok jsem vedl zpočátku na sever a pak zejména na západ. Po 25 letech hraní (100 tahů) mám teď poměrně pohodlnou převahu a jsem schopen v poli držet dvě silné armády. To mi poskytuje výhodu nad většinou rodů, které staví do pole jednu silnou a jednu slabší armádu. Tažení pak často rozhodne jedna rozhodující bitva, po které se protivník vojensky zhroutí a obsazení jeho území pak jen otázkou rychlého postupu.

V bitvách nestíhám sledovat detaily. Řídím bitvy shora, jen občas si vychutnám pěkný útok. Využívám ukládání replayů bitev a pouštím si pěkné kousky znovu. Stojí to za to, když si můžu užít epické boje. Z hlediska animace bitevní vřavy nemá Shogun konkurenci, probíhá tu spousta dílčích soubojů a boj je neuvěřitelně realistický.

Asi jedinou výtku mám k situaci, kdy jízda honí a pobíjí prchající nepřátele. Často se stane, že všichni koně z jednotky najednou zatočí a opíšou kruh, aby se dostali k dalším nepřátelům. To působí dost nepřirozeně, na rozdíl od útočných akcí, kdy se jednotky chovají skutečně chaoticky a realisticky.

Nevěřil jsem vlastním očím, když jsem na začátku jedné bitvy vyplašil v lese stádečko jelenů. Že se po bitvením poli potulují koně, kteří ztratili pána, to jsem v Total War už viděl, ale jeleni mě opravdu překvapili. Tomu říkám smysl pro detail!

Total War Shogun 2 je boží

Hrál jsem všechny hry Total War, nemohl jsem si nechat ujít ani nejnovějšího Shoguna 2. Už první Shogun, zakladatel série, mě totálně uchvátil: bylo to jako zjevení, první hra operující s 3D terénem a jednotkami ve formaci (pravda, v první Shogunovi byly jednotky ještě dělány pomocí 2d spritů - tuším, že i první Medieval byl takový, plnohodnotná 3D grafika jednotek dorazila až s Rome). 

Celkem nedávno jsem si hrál s Napoleon:TW a nějak podvědomě jsem čekal, že Shogun 2 bude hodně podobný. A ono to tak není. Shogun přináší velikou spostu novinek, je to opravdu kvalitativní posun v celé sérii, ne jen prostá evoluce.

Shogun je velmi japonský. Od prvního menu přes grafiku na hlavní mapě, popisy jednotek i tutorial, až po vlastní bitvy - všechno je velmi japonské, a tím zcela odlišné od předchozích her. 

Přepracování doznala hlavní mapa. Hra je výborně odladěná a výkonově  optimalizovaná - mám v čerstvé paměti Napoleona, který se na velké mapě docela nechutně škube. Tady je vidět mnohem víc detailů - po mapě běhají kuliové s vozíky zboží, nad horou Fudži se vznáší orel, a všechno to šlape nádherně plynule bez sebemenšího zaváhání.

Zpátky je proslov velitele před bitvou - pokud si dobře vzpomínám, naposled jsme to viděli v Rome (ostatní díly už to vypustily). Tady je zpět a je to super.

Shogun nešetří na animacích, které jsou tentokrát dobře udělané a neotravují. První vyrobená jednotka nového typu je uvedena videem, které představí její siné i slabé stránky. 

Výborná a tradičně bohatá je encyklopedie, vysloveně oceňuji citace z japonských haiku a básní, které jsou často hodně vtipné.

Funguje tu opět rod a rodová dynastie, adopce generálů a čest. Co mě hodně těší je diplomacie - v předchozích dílech byl často problém uzavřít nějaká spojenectví, tady mám po pár letech hry kolem sebe samé spojence a musím se rozhodovat, kam útočit, abych si je nenaštval.

Čistá radost jsou bitvy. Bitevní AI je hodně chytrá - v Medievalu jsem většinu bitev vyhrával díky obchvatům jízdy do týla a pobitím nepřátelských lučištníků. To tady většinou nefunguje, lučištníci jsou většinou dobře bráněni záložními jednotkami kopiníků. 

Terén v bitvě se generuje podle postavení na hlavní mapě a dělá to velmi dobře.  Je hodně členitý - takhle členitý terén ještě v Total War hrách nikdy nebyl, a je to dobře. Čím členitější terén, tím víc prostoru k zajímavým zvratům a bitevním variantám. Je krása vidět na bitevním poli zasněženou Fudži anebo dobývat pevnost na útesu nad mořem!