KCD2: Osvobození

Znovu jsem se vtělil do kůže Bohuty. Když se Jindřich probíjel vesnicí, s Ptáčkem jsme statečně chlastali.

 

Když se Bohuta s Ptáčkem ráno probudili s kocovinou, museli opět na hradby. Pražané zaútočili. Tahle scéna je i na začátku hry, ale tady je o něco delší.

Pak Pražané trebuchetem rozbili bránu a spustili padací most. Obránci museli vyklidit nádvoří stáhnout se do věže. 

Byla to docela depka. Už jsme se připravovali na zajetí.

Pražané se začali prosekávat do věže. Nebylo kam dál ustupovat.

V táboře nakládali stříbro, které nám sebrali.

No a v ten moment se na obzoru objevil jezdec. Joštova armáda dorazila. 

 

Scéna jako z Pána prstenů - Dvě Věže.  

Proslov Racka Kobyly ke shromážděným rytířům je pro změnu jako Théoden před Minas Tirith. Ale není to vůbec špatně. Je to epické, věrné a podbarvené geniální muzikou založenou na Svatováclavském chorálu.

 

Chvilku jsem myslel, že tihle dva rytíři jsou Jan ze Suchotlesk a Jan Balšán z Cimburka, kterým jsme pomáhal během hry. Ale nejsou to oni.

 No a pak se vojsko hrnulo z kopce a drtilo Pražany před sebou

 Byl to jeden z momentů, kdy jsem měl slzy v očích a jenom jsem zíral. Jestli jsem kdy ve hře viděl epickou scénu, tak to je tahle.

 

 

Jindra ze Skalice jel v čele útoku.

 

Pěšáci neměli proti útoku železných jezdců šanci. 

Tyhle cutscény jsou naprosto parádně naanimované. Warhorse udělali skvělou práci.

V předhradí mě shodili z koně. Do tvrze jsem se probojoval opěšalý. Což je dobře - hra sice podporuje boj koňmo, ale za celou hru jsem ho nepoužil.

A pak už to šlo ráz na ráz. vyšplhal jsem na hradby a spustil bránu. Pobít nepřátele na nádvoří už bylo snadné.

Ptáček, Žižka i Suchý Čert měli velkou radost, že nás vidí.

Největší radost měla Kateřina.

Samuel se vzpamatoval ze zranění a při útoku mi stál po boku.