50 draků ve Skyrimu

Skyrim: Dragonborn

 Při putování Skyrimem potkávám draky. Zatím jsem viděl jen jeden dračí nájezd - byl to můj první boj s drakem u věže blízko Whiterunu. Tam mi hodně pomohli strážci z Whiterunu, kteří mě provázeli.
Druhého draka jsem zabil blízko Riverwoodu. Poslal mě na něj jarl z Whiterunu. Boj byl celkem jednoduchý, opět s pomocí stráží z Riverwoodu.
Ulfric Stormcloak mě vyslal vyčistit dračí doupě v Eastmarchu. Eastmarch je náhorní plošina plná gejzírů, kde žijí mamuti a jejich pastevci obři. Drak létal kolem balvanité hory, na které bylo jeho doupě. když jsem na něj zaútočil, drak zuřivě chrlil oheň. Naštěstí kousek opodál jeden z obrů pásl  mamuty, připletl se do boje a výrazně mi pomohl se draka zbavit.
Potkal jsem ještě několik dalších draků, kteří na mě nezaútočili a pohybovali se tak daleko, že jsem nebyl schopen zasáhnout je šípem.

Hodně zajímavý byl souboj s drakem u jezera Ilinalth na sevr od Falkreathu. Brodil jsem se s koněm krajem jezera, když se nade mnou znenadání mihl stín obrovských křídel. Drak s řevem prolétl a plácl sebou do jezera. Pak znovu vyletěl do výšky a poodletěl kousek dál k rozvalinám věže. Tam jsem ho donutil přistát a zabil jsem ho sekerou.
Dračí tělo po smrti chytne plamenem a efektně shoří až na kostru.  Díky tomu, že jsem Dragonborn, do sebe absorbuji dračí duši. Postupně se učím jednotlivá slova v dračí řeči, ze kterých budu postupně skládat dračí Shouty - kouzelné řevy.
Vykonal jsem pouť na High Hrotgar, do kláštera choulícího se v ledu a kameni na vrchou hory Throat of the World. Cesta byla dlouhá 7000 schodů. Začal jsem v zelené krajině u jezera a skončil jsem ve sněhové vánici na ledovci. Mudrci v klášteře mě začali postupně zasvěcovat do dračího jazyka, ale jak se zdá, čeká mě ještě dlouhá cesta.

Skyrim: První dojmy

Mám za sebou odehrané tři dny a musím poctivě potvrdit, že Skyrim plní všechna očekávání na 110%. Už první sekundy ve hře prokazují grafickou vymakanost. Žádné animované intro, od začátku pěkně v enginu.
Hru jsem začal jako vězeň, na voze plném dalších vězňů. Dovezli nás do hradu a začali nás popravovat. Už jsem měl hlavu na špalku, když vtom na hrad zaútočil drak.
Povedlo se mi utéci. Přidal jsem se k jednomu z vězňů, nordskému rebelovi. Hned první volba - přidat se k imperiálním vojákům, anebo rebelujícím Nordům, původním obyvatelům Skyrimu? Zatím sympatizuji spíše s Nordy, ale opatrně, abych si neuzavřel zadní vrátka pro budoucí rozhodnutí.
Vydal jsem se se svým severským přítelem do vesnice Riverwood. Moc dlouho jsem se tam nezdržel, jen co jsem pořešil pár lehčích questů a vyčistil jeden dungeon.
Hra je po grafické stránce neskutečně našlapaná. Hraju to na High detaily v rozlišení 1900x1200, ale ani na nové grafické kartě si nemůžu dovolit plné Ultra detaily. Překvapivě je hra náročnější v dungeonech a v domech, než v otevřené krajině. Asi díky dynamickému světlu. Jakmile vlezu do domu anebo do dungeonu a motám se někde blízko svícnu anebo lustru, je slyšet, jak větráky na grafické kartě začnou zvyšovat obrátky.
Asi nejsilnější pocit, který ze Skyrimu mám, je radost a údiv nad neuvěřitelnou, až maniakální propracovaností prostředí a detailů. Domy i dungeony jsou doslova našlapané různými předměty, které mají nejen dekorativní funkci, ale valnou většinu jich lze sebrat anebo jimi alespoň manipulovat. Knihy, svícny, hrnky, talíře, různé druhý jídla - jsou jich v každé místnosti desítky. A lze je všechny posbírat, odnést a prodat. (Samozřejmě tu funguje limit na hmotnost neseného zboží).

Viděl jsem na Webu boží obrázek jarla ve Whiterunu na trůně, úplně zasypaného nádobím, které hráč někde posbíral. A úplně mě dostalo tohle video, jak ve Skyrimu beztrestně krást.


Z Riverwoodu jsem dorazil do Whiterunu, města v centrální oblasti mapy. Vzhledově mi hodně připomíná Meduseld z filmového Pána prstenů: obdobná nordická architektura, stejná dispozice hradu na skále uprostřed planiny.
Sotva jsem pozdravil vládnoucího jarla ve Whiterunu, zaútočil na věž stojící blézko města drak. Vydal jsem se tam spolu s jarlovými strážemi. Byl to nádherný boj, drak nalétával, chrlil oheň a sežral několik strážných. Nakonec se nám podařilo draka udolat šípy, takže musel přistát a zůstat na zemi. Povedlo se mi přiblížit se k němu z boku a dobít ho válečnou sekerou.
Dračí mrtvola chytla plamenem a shořela na bílou kostru, která tam je dodnes. To opravdu potěší!
Byl to opravdu epický a nádherný zážitek! Těším se na další draky, kterých mě ve Skyrimu zřejmě čeká spousta. Je zjevné, že bez dobré zbraně anebo kouzla na dálku to nepůjde. Rozhodl jsem se, že budu trénovat především obouruční sekeru a luk. Kouzla budu využívat jen jako doplněk.

Skyrim: vzpomínky na předchozí díly Elder Scrolls

Skyrim, nejnovější díl série Elder Scrolls, předcházela bombastická očekávání. Úchvatná grafika, živý otevřený svět, obři pasoucí mamuty a draci, to byly hlavní avizované pecky.
Shlédl jsem o Skyrimu všechna publikované videa. Hodně jsem se těšil.

Hrál jsem všechny díly Elder Scrolls. Pamatuji se na první Arénu, na obrovské nepřehledné dungeony, které se hrozně blbě mapovaly. Vzpomínám si, jak jsem v jednom dungeonu potkal liche (to už jsem měl hodně odehráno a připadal jsem si hodně namachrovaný). A vzpomínám si, jak mě lich sfoukl jako svíčku. Pamatuji se, jak jsem v Aréně do jednoho dungeonu běžel (namísto fast travellingu po mapě). Připadalo mi to blízko, ale  v reálu to bylo snad 10 minut běhu po naprosto prázdné, rovné pláni. Pak jsem doběhl k lesíku blízko toho dungeonu, potkal jsem nějakou dravou potvoru a ta mě na jedno kousnutí zabila. Ano děti, takové bývaly tenkrát hry. :-) Arénu jsem tuším dohrál.

Vzpomínám si na legendární Dagerfall, druhý díl série. Na údiv, se kterým jsem prolézal první 3D dungeon. Nejsem si tak úplně jistý, ale mám pocit, že Daggerfall bylo první RPG s dungeony, které byly výrazně členité nejenom horizontálně, ale i vertikálně. Některé dungeony byly pekelně rozlehlé, nic moc NPC v nich nebylo a hledat požadovaný předmět nebo poklad byl docela porod. Pamatuji se na dungeon, který měl některé chodby zatopené vodou a moje postava neuměla plavat pod vodou (anebo  neydržela pod vodou tak dlouho). Vzpomínám si, že jsem musel z toho dungeonu odejít, naučit se kouzlo dýchání po vodou a pak se tam vrátit.
Vzpomínám si v Daggerfallu na koně. Dalo se na něm i létat, tuším že se muselo nasednout a pak seslat létající kouzlo, a kůň krásně letěl nad městem.
Daggerfall přinesl geniální systém enchantingu předmětů a syntézy kouzel. Bohužel byl ale hlavní quest zabugovaný, vzpomínám si, že jsem jakýmsi hackem procházel jedny dveře, které prostě nešly normálně otevřít. Pokud se správně pamatuji, tak jsem to s návodem dohrál.

Morrowind, třetí díl série, mě moc nenadchl - zcela určitě jsem ho nedohrál. Pokud se dobře pamatuji, v Morrowindu bylo poprvé možné mít vlastní dům a v domě (snad) manželku. Mám pocit, že mě na Morrowindu otrávil příběh a to, že tam byla spousta prostoru, kde jsem nevěděl, co mám vlastně dělat. Taky se mi moc nelíbilo ponuré prostředí. Snad jsem i někde zakysl a už jsem to nedohrál. Vzpomínám si na město mágů, nad kterým ve vzduchu visel měsíc (anebo nějaký kus kamene). Vím, že jsem se tenkrát nějak dostal nahoru, ale byly tam snad zamčené dveře nebo tak něco.

Oblivion, čtvrtý a doposud poslední díl, jsem naproti tomu dohrál a hodně si ho užil. Doposud jednoznačně nejlepší díl série a jedno z nejlepších RPG, které jsem dosud hrál. Psal jsem o něm tady na blogu, tak se nebudu opakovat.

Gears of War 3: Dohráno, 9/10

Gears of War 3 jsem dohrál před třemi týdny, než jsem odjel na dovolenou do Afriky. Proto už mám ten zážitek tak trošku s odstupem.
Musím hned zpočátku férově přiznat, že konec mě trošičku zklamal.
Psal jsem tu o Domově konci.  Pro mě to byl emocionálně nejvypjatější moment z celé hry - troufl bych si říct, že i z celé série.
Co následovalo pak? Získání ponorky, tak trošku nemastná neslaná plavba do Azury - velkého hotelu pod vírem Maelstrom, cesta za Marcusovým otcem Adamem a odpálení zbraně, která zničí Imulsion a tím i všechny Locusty a Lambenty. Přitom zemře i Marcusův otec. Sorry, ale ke starému pánovi jsem žádný osobní vztah neměl, takže z mého pohledu nikterak extra zážitek.
Válka skončila, všichni oslavují, Marcus si na mořském břehu sundavá brnění a zahazuje věrnou Lance pušku. Co si má počít veterán, když je po válce?
Finální souboj s locustí královnou Myrrah, která létá na obrovském brouku, byla docela slušná řežba. Myslím ale, že v sérii Gears jsem už viděl lepší. Do smrti nezapomenu na první souboj s Brumakem v prvním dílu!
Co se týká epických momentů, dechberoucích animovaných sekvencí a inovativních herních nápadů (Netopýři ničení světlem! Jízda na gigantických vozidlech!! Osedlání Brumaka!!! Průchod červími vnitřnostmi!!!!), pořád u mě vítězí druhý díl.
Ještě jednou, pro upřesnění: Gears of War 3 je pořád výborná hra. Doposud nejlepší akční hra letošního roku. Jakože akční hry až tak moc nehraju. No dobře, tak nejlepší střílečka, protože Assassin's Creed: Revelations teprve vyjde.
Jen bych tak trošku řekl, že první půlka hry nastavila laťku zatraceně vysoko a druhá půle už není tak převratně dobrá. Je to jen solidně řemeslně udělaná akce, ale rozhodně to není zábava, na kterou se vzpomíná po letech.
Sečteno a podtrženo, u mě 9/10.