Pathfinder: Kingmaker - Příliš dlouhé RPG o budování království

 Kingmakera jsem začal hrát jen tak na zkoušku. Zpočátku mě hodně chytl. Skvělá izometrická 3D grafika, kouzelné animace, zajímavý příběh, fajn postavy, skvěle napsané questy - co víc chtít.

 

 

Začal jsem to hrát na Easy obtížnost a užíval jsem si to. První kapitoly byly přesně to, co chcete od RPG. Veliký kouzelný a zajímavý svět k prozkoumávání, zajímaví nepřátelé.

Trochu mě prudilo cestování - družina musí co chvíli odpočívat, což je po čase otravné. Kecy členů družiny před spaním se nedají přeskočit.

Pak jsem získal království a hra získala další dimenzi. Byl jsem z toho nadšený: management a rozvíjení království šlapal jako hodinky.

A pak se to začalo zvrtávat. Hra přitahuje šrouby. Najednou jsem prohrál - království mi zaplavili barbaři - a ani jsem nevěděl pořádně proč. Pomohl reload a jiné časování řešení problémů v království - ale WTF? Takhle by to mělo fungovat?

A pak další brtální utažení šroubů: kapitola War of River Kings. Už celkem tuším, o čem je celý příběh hry. Nymfa, které jsem napřed pomáhal, je zřejmě prokletá a ničí jedno království za druhým. Takže teď si musím poradit s královstvím Pitax a jeho králem Irovettim. Jako OK, ale jak to mám hrát, když jsem zavalený problémy, které moji neschopní poradci vyřeší s pravděpodobností 0%? Jako WTF?

Takže opět reload a jdu si pro Irovettiho. Boj ve městě OK. A pak vlezu do paláce - a chcípám, chcípám, chcípám. Hra je najednou o sto procent těžší. Nepřátelé se na mě sypou ze všech stran. Brutální masakr.

 

Jako cože? Mám to nastavené na lehkou obtížnost. Nepřátelé mi dávají zásahy s postihem 80% a ani tak to nedávám? Haló, není tady něco špatně? Není to o tom, že bych měl vylevelovat. Na to není kdy. je to o tom, že od teďka se to musí hrát úplně jinak. Můj dosavadní přístup s hraní v reálném čase s občasným taktickým zapauzováním a pár kouzly selhává, a to tak, že na celé čáře. Podle Internetu bych se měl do každého souboje buffovat podle nepřátel, být našlapaný svitky a elixíry a hrát to na tahy.

Tak dík, ale ne. To mě nebaví. Frustruje mě, když nemám šanci rozumně řídit království.  Zas taková lama nejsem - je to udělané tak, aby ty challenge nešly plnit.

Taky mi nesedí časový pres. Chci si hrát svým tempem. Prozkoumávat svět, jak mi chce. Ale ne - tady mám nad sebou Damoklův meč. Za 230 dní se něco stane a krize bude pokračovat. Ale ještě před tím na mě hra začne spawnovat nesplnitelné problémy v království. Tak dík, ale nebaví.

Jo a ještě herní doba. Mám natočeno 83 hodin. Není to málo, Antone Pavloviči? Je fakt, že spoustu času jsem měl hru jen zapauzovanou a dělal jsem při tom něco jiného. Ale stejně - Assassina jsem dohrál něk jak mě to doteď celkem bavilo, tak teď už mě to netáhne. Kdyby hra skončila soubojem v Irovettiho paláci, bylo by to tak akorát. 

Takže jsem před finálem. Čekal by mě souboj s nymfou a pak ještě s nějakým tím démonem v podobě planoucí koule, který ji proklel.Ale tuším, že souboje by byly ještě mnohem brutálnější, než boje v Irovettiho paláci. A pro mě to není zábavné. 

Jsem už holt zmlsanej. Kdybych tohle měl zamlada, tak bych u toho řval rozkoší. Ale teď se nejspíš právě tady zastavím a dohrávat to nebudu. Škoda. Asi stárnu.

Crusader Kings 3: Unikátní RPG strategie

 Crusader Kings III jsem začal hrát hned co vyšly. Navazoval jsem na Europu Universalis IV. A musím říct, že je to o něčem jiném.

 Mnohem víc se tu hraje na osoby panovníků. Díky krásné grafice je to radost.Stejně jako v předchozím dále, je to hrozně moc o vztazích jednotlivých osob mezi sebou. A o tom, jak budete svého panovníka profilovat. Bude to učenec, náboženský fanatik, rytíř anebo hozpodář? Špion nebo svůdník?

Začínat za českého vévodu Neklana v roce 867 je na normální obtížnost skoro nemožné. Alespoň pro mě. Říše je kmenová, takže zaostalá.  Možnosti stavění budov se brzy vyčerpají. Půl držeb už má feudalismus, takže z nich vládce nic nemá a nemůže v nich stavět. Za Šumavou se formují státy pohrobků Karla Velikého, na severu sílí Poláci a od jihu se blíží praotec Maďar. Do toho šílené dědičné právo, takže s každou generací se říše rozpadne na kusy. Každý dědic dostane jeden.

Když jsem několikrát vyhořel, začal jsem znovu na trapnou nejnižší obtížnost. A v tu chvíli se začalo dařit - a také mě to začalo bavit. V několika generacích jsem získal zpět Slezsko. Polsko jsem myslím vyženil. Čtvrtý Přemyslovec mé dynastie, Václav I. (na trůnu 926-951) se stal králem českým.

Největším z mé dynastie se stal Smil (na trůnu 997-1038), který založil feudalismus, zformoval slovanské impérium a stal se imperátorem. 

V tu chvíli to začlo jít. Dědictví už mě tolik nedrtilo, jen přeskládalo majetkové poměry. Začlo se mi dařit uzavírat spojenectví s franskou říší.

Podařilo se mi ustát i krizi s tlustým homosexuálem Soběslavem (1051 - 1076), jehož dcera Hedwig je s největší pravděpodobností  nemanželská.

 

Takže imperátorka Hedwig vládne mohutnému státním útvaru od Jadranu k Baltu. Nepřátelé si nevyskakují. Na západě vláde východofranské říši dcera a dědička Hedwig, východofranská královna Ludmila. jsem zvědav, jestli se po smrt Hedwig přičlení východofranská říše do mého Impéria. Byla by to zábava.

Těší mě, že se mi celkem povedlo rozmnožit přemyslovský rod. Teď má 111 členů. Řadu z nich osud zavál kdoví kam do muslimských zemí nebo do Skandinávie.

Proč už v hraní nepokračuji? Protože jsem si vyzkoušel, co šlo. Teď by mě čekalo jen rozšiřování a udržování říše. Mě hodně baví budovat a rozvíjet se. A stejně jako v předchozí verzi, s takhle velikou říší je hrozně práce. Konsolidovat jednotlivé vévody a krále od Litvy o Bavorsko je pracné. Každý pokus o reorganizaci smrdí tyranií a vzpourou.

Jsem zvědavý, jak se bude CKIII rozvíjet s expanzemi. Předchozímu dílu to pomohlo dost dramaticky. Tahle hra mi přijde už teď dost vymazlená a plná featur. Doufejme, že s časem bude jen zrát.

Europa Universalis IV: Vive la France!

Francii v Europa Universalis jsem dotáhl do roku 1787. Už nějakou dobu mám pod palcem světový obchod. V Evropě si stále netroufnu na útok na Rakousko a Svatou říši Římskou. Ale vyrval jsem Turecku Peloponéssos (který jsem věnoval Skotsku) a kus Balkánu.

 

Z Jižní Afriky mám největší radost. Musel jsem si ji dobýt na Británii a pak v několika válkách zvítězit nad Kilwou a Ugandou.

Severní Amerika už je moje. Respektive mých kolonií.

Došlo i na Panamský průplav!

Indie je docela náročná. Naštěstí se muslimské státy střední Asie zatím drží bokem. To, co mám, už mi stačí k ovládnutí obchodu - a o to mi šlo.

Sloni vysloveně potěšili.

Europa Universalis IV: Slast z vládnutí

Europu Universalis IV jsem hrál kdysi dávno, těsně potom co vyšla. Teď jsem si jí zkusil z hecu za České království a dostal jsem brutálně na budku. Pak jsem si poctivě prošel tutorialy a několik guides, dokupil pár DLC a začal znovu za Francii. 

A brutálně mě to chytlo. Mám odehráno 82 hodin, což mi přijde docela slušná porce zábavy.

Hraju na lehkou obtížnost. Už nějakou chvíli válcuju, mám za sebou dvě úspěšné války s Anglií a dvě s Rakouskem. Kolonizoval jsem celou severní Ameriku, Mexiko a Guayanu. Od Britů jsem vybojoval jižní Afriku, od Frísů Malé Antily a velký kus Kanady. V Americe sousedím se španělskou Floridou, v Mexiku s Portugalci.

Ke klíčové změně došlo ve chvíli, kdy jsem se stal ochráncem katolické víry. Rakousko rozpoutalo s Ruském válku o španělské dědictví a povolalo mě na pomoc. Nezbylo mi, než Rakousku pomoci. Rusům jsme napráskali, ale Rakousko získalo personální unii se Španělskem. Od té doby mám problém - nejsem schopen válčit najednou se Svatou říší Římskou pod vedením Rakouska, a k tomu navíc se Španělskem. Mám sice papírově silnější armádu, ale nejsem schopen efektivn manévrovat a většinou mě Rakušané ve spojení se Švýcarskem a Španělskem vymanévrují. 

Poslední válku jsem vedl s Královstvím obojí Sicílie. Vystihl jsem moment, kdy přerušili alianci s Tureckem a Rusko se zrovna nehrnulo do války. Dobyl jsem půl Itálie a vzápětí jsem papeži vrátil Řím. Čistá slast!

Europa Universalis geniálně pracuje s diplomacií a s expanzí. Moc mě baví, jak tu fungují spojenectví a anexe vazalů. Můj nejvěrnější spojenec je Skotsko a Toskánsko. 

Expandovat se musí pomaličku, po krůčcích, aby to člověk nepřepálil. Když moc chvátá, vydělá si vzpoury anebo nedej bože alianci proti sobě. A to se ustát nedá.

Chci ještě dobýt Holandsko, kus Indie a možná Síngapur. Uvidíme, jak to půjde.

Mafia 2 napodruhé

U příležitosti vydání Mafia 2 Definitive Edition jsem si podruhé zahrál dvojku Mafii.Zabralo mi to šestnáct hodin včetně hoďky s jedním DLC.

Musím říct, že jsem si to užil. Super hra, fajn zážitek. U příležitosti oznámení definitivní verze se objevily na Internetu hejty. Lidi to kdoví proč nemají rádi.

Já mám obecně rád openworldy. Sedí mi, když si musím svět osahat a naučit se v něm pohybovat. Mafia II tohle v sobě nemá. Je až moc přímočará. Stačí sledovat hlavní příběh. Side questy nula, side aktivity nezajímavé. To je přece jen trochu škoda.

Vávrův příběh, výborně napsané dialogy a super retro hudba to pro mě vyvažují. Ale já jsem si užil i třetí díl.

Graficky je dvojka po faceliftu zcela uspokojivá.

 Hratelnost se nezměnila. mise jsou skvěle strukturované, zábavné, Ničitelné prostředí je epické, zmasakrovat bar nebo čínskou restauraci je stále stejná paráda.

Když se nad tím znovu zamyslím, ve dvojce skvěle fungují postavy. Tohle Vávra prostě umí. Jeho postavy jsou zapamatovatelné a barvité.

Trojka má ten openworld a charakter města. Otevřenost já rád. Ale Linclon Clay, hlavní postava z trojky, mi zdaleka tolik nesedl jako Vito Scaletta,
Sečteno a podtrženo, dnes bych druhé Mafii dal možná 8 z 10 namísto původních 9 z 10. Ale jen proto, že jsem hrál Zaklínače a Red Dead Redemption 2. A viděl jsem, jak taky můžou vypadat skvělé hry.

Mount & Blade: Bannerlord - Tři pokusy o království

Bannerlorda jsem začínal natřikrát. Při prvním vážnějším hraní jsem zjistil, že se mi nechce být vazalem Vlandie, a že chci vlastní království.

Při druhém pokusu jsem se slušně rozjel. Vybudoval jsem docela ucházející království na severu Batanie. Měl jsem pár hradů, tři podřízené rody, Skončil jsem na tom, že jsem si nainstaloval mody a při vydání další verze se mi hra rozbila.

Napotřetí jsem to rozehrál, založil království - a zjistil, že v dnešním stavu Early accessu je end game nehratelná.

Pokud mám mít hned po vytvoření království šanci na úspěch, potřebuju mít možnost sledovat nějakou strategii. Expandovat pomalu. Vybírat si, proti komu povedu válku. Vyhýbat se silnějším soupeřům.

Místo toho na mě hra spamuje další a další války se soupeři, které jsem si nevybral. Musím bojovat na různých koncích mapy s mnohonásobně silnějšími nepříteli. A není cesty, jak tomu zabránit.

V předchozí verzi nebyl problém získávat vazaly. Největší starost byla je ukecat. Zaplatit pár desítek tisíc zlatých nebyl takový problém. Teď to problém je. Ceny se zvedly. I když příslušného lorda ukecám, nemám peníze na to, abych ho zaplatil.

Stejný problém je s cenou za uzavření míru. Když se vojensky daří, ještě to se skřípěním zubů jde. Když ale válka neprobíhá zrovna dobře, prakticky to nejde zaplatit,

Největší problém je rozbitý quest se spiknutím. Hra mi řekne, že musím odhalit spiknutí proti mému království. Ale nevím jak, splnit to nejde, co jsem tak četl po Internetech. Za pár dní následuje nevyhnutelně válka. kterou mi někdo vyhlásí. Napřed jedna, což se dá ustát. Taktak ji skončím a mám na krku další. Ale už ne s jedním, ale rovnou se dvěma královstvími. Což je bohužel konečná.

V příští verzi má jít založit království mimo questovou linii Bannerlordu. Ale nevím, jestli se mi úplně chce jít touhle cestou. Asi si spíš počkám, až hru dodělají a bude fungovat tak, jak tvůrci zamýšleli.

Naštěstí bitvy a siege šlapou jako hodinky.

Mount&Blade II: Bannerlord: Epické bitvy

Od Velikonoc se bavím Mount&Blade II Bannerlord. Je zatím v Early Access a je to ultra boží pecka.

Hrál jsem Warband a neuměl jsem ho. Bannerlord mi zpočátku vůbec nešel. Neuměl jsem bojovat mečem ani na zemi, natož na koni.

Bannerlordu jsem dal hodně času na to, abych se boj trochu naučil. A vyplatilo se.

Po čtrnácti dnech jsem hrdým velitelem klanu. Mám dva hrady a jedno město. Dobyl jsem nepočítaně hradů a měst.

Hraju na nízkou obtížnost, abych si to mohl užívat.

Je fascinující, jak skvěle šlapou bitvy. Fungujou tu defenzivní bitvy. Je možné postavit defenzivní linii pěchoty bránící lučtštníky na kopci. Fungujou tu útoky jízdou na lučištníky v záloze.

Zatím umím bojovat jenom s mečem a s lukem. S kopím mi to nejde. A velké dvouruční zbraně jsem nezkoušel.

Graficky to šlape prostě skvěle, jak je vidět tady na screenshotech.

Siege měst a hradů šlapou taky skvěle. Jen škoda, že nejde rozestavět víc trebuchetů a obléhacích strojů, protože je nepřítel ještě před bitvou rozstřílí.

Je paráda, že obléhání lze prožít v těch stejných městech, kde se pak člověk může procházet a nakupovat na trhu.

Zpočátku hry jsem se trochu věnoval questům. Když jsem nabral vojenskou a ekonomickou sílu, nechal jsem to být. Quetsy jsou fajn na začátku pro získání peněz a zkušeností. Když už člověk může velet armádě, nebude se honit za pytláky.

Zatím jsem nezkusil mít vlastní královtsví. Jsem věrným vazalem Vlandijského království. Tuhle jednu věc bych si ještě snad zkusil. Ale možná někdy časem a s jinou postavou. Uvidíme.

Bannerlord si hodně moc užívám. Jsem zvědav, jak se hra rozvine a jak bude vypadat, až skončí Early access.