The Witcher 3: Hearts of Stone - Olgierdova žena ve strašidelném domě

Třetí úkol pro Olgierda je nefalšovaný horror. Dostal jsem za úkol přinést Olgierdovi růži od jeho zemřelé ženy.

Sídlo rodiny Von Everec je regulérní strašidelný dům se vším všudy. Na zahradě se pohybuje příšerný hrobník - The Caretaker, vražedná postava bez tváře. Má obrovskou lopatu a zabije mě na dvě rány. Co je ale mnohem horší - každou ranou, kterou mě trefí, se zároveň léčí. Na dvou třetinách a třetině životů si summonuje mrtvoly z hrobů, které pak mlátí lopatou a tím se vyléčí. Snažil jsem se ty mrtvoly zabíje, ale stejně se mi vždycky vyléčil skoro na maximum. Navíc se do něj dá trefit jen krátce poté, co použije jednu ze svých super schopností - útok do vějíře před sebou, anebo rychlé rozběhnutí a výpad dopředu.
Hrobník mi dal zabrat asi nejvíc ze všech bossů za celou hru. Hrál jsem ho snad tři čtvrtě hodiny. Celý vtip je v tom, nedovolit mu, aby se o mě léčil. Takže se nesmím nechat praštit, anebo mít na sobě znamení Quen.

Mými průvodci v domě byli pes a kočka - prazvláštní duchové, kteří komentovali příběh. Dům je prakticky troska. Prošel jsem až do ložnice, kde jsem podstoupil souboj se spektrou Olgierdovy manželky Iris. Její tělo jsem pak pohřbil na zahradě.

Abych si s Iris promluvil a požádal ji o ztracenou květinu, musel jsem vyvolat jejího ducha. Přes malířský stojan jsem se dostal do Irisiny malířské vize.
Tahle část hry je snová a fantasmagorická. Výtvarné ladění světa v obrazu je post-impresionistické, jako z obrazu Van Gogha. Podobný nápad byl v Elder Scrolls Oblivion - i tam se jeden quest odehrával v obrazu.
Postupně jsem prožil klíčové okamžiky z minulosti - sledoval jsem její rozhovory s Olgierdem, prudkou hádku Olgierda s Irisiným otcem, Olgierda vyvolávajícího ducha i postupné okorávání jeho srdce.

Olgierdova žena je další regulérně tragická postava. Mohl jsem si ji pouze vyslechnout a pohřbít ji, pomoci jsem jí nedokázal.

The Witcher 3: Hearts of Stone - Duch Olgierdova bratra a venkovská svatba

Druhý úkol pro Olgierda se týkal jeho zemřelého bratra. Měl jsem vyvolat jeho ducha a dopřát mu příjemný večer.
Než jsem se k Vlodimirovi dostal, musel jsem se probít hrobkou plnou duchů rodiny Von Everec. S pomocí Shani jsem pak provedl vyvolávací rituál.

Abych splnil úkol, musel jsem Vlodimirovi půjčit Geraltovo tělo a vyrazit s ním na venkovskou svatbu.

Vlodimir von Everec je ještě zajímavější osobnost, než jeho bratr Olgierd. Je to nádherně samolibý macho, veselý a pyšný šlechtic, naprostý sobec, okouzlující švihák a milovník žen. Hrát za Vlodimira v Geraltově těle je výborná zábava: Vlodimir se chová úplně jinak než Geralt. Na svatbě okamžitě pozurážel ženicha a pokoušel se balit nevěstu, urážel venkovské svatebčany a choval se naprosto příšerně.

Taneční parket ve stodole - příležitost pro Vlodimira udělat další ostudu. Na svatěb je spousta aktivit, kde se Vlodimir může projevit: jsou tu zábavné hříčky jako zahánění prasat do chlívka, lovení střevíce z vody nebo nadbíhání venkovským děvčatům, ale i bitka s naštvanými bratry jedné venkovské krasavice a stopování zaběhlého polykače ohně. Všechny miniquesty jsou groteskní a výborně napsané, je to něco úplně jiného než smrtelně vážný boj s Divokým honem.

Trpaslící hrají gwent. Kdo prohraje, musí nosi čapku s oslíma ušima.

Vlodimir je výborná a zároveň tragická postava, duch, na kterého nečeká nic pozitivního, jen chlad a prázdnota.
Vlodimir celý večer kouzelně nadbíhá Shani - tak, jak by to Geralt nikdy neudělal. Poté, co jsem se s Vlodimirem rozloučil, rozhodl jsem se s Geraltem pokračovat a dotáhnout to do finále. Dlužno podotknout, že bez Vlodimira by to Geralt sám nedokázal.

Tahle část hry je opět krásně lyrická a něžná. Geralt i Shani ví, že je tozáležitost jednénoci. Ta noc má tak kouzelnou atmosféru, že do toho jdou.

Geralt se Shani skončili nad ránem na loďce.

Zaklínač opoět potvrzuje pověst velmi dospělé hry. Je velmi těžké vyprávět milostný příběh ve videohře, a ještě explicitně a zároven vkusně. Žádná hra to neumí tak, jako Zaklínač.

The Witcher 3: Eredin

Nakonec zbyl jen Eredin, vůdce Wild Huntu. našel jsem ho nad umírajícím Crachem An Craite. Crach byl jedním z mých nejvěrnějších přátel, proto mě jeho hrdinská smrt pěkně rozhodila.

Boj s Eredinem začal na lodi, ale brzy jsme se teleportovali pryč na ledový ostroh.

Eredin má několik nepříjemných kouzel, ale zdaleka nejhorší je jeho teleportovací schopnost - podobná,jako má Ciri.

Po úspěšném boji na ostrohu jsme se opět teleportovali na loď. Tady už následovala jen závěrečná animace.

Eredin mě varoval před Avallac´hem, řekl mi, že oklamal nás oba a sám se zmocnil Ciri.

The Witcher 3: Hearts of Stone - Mirror Man a tři úkoly pro Olgierda

V DLC Heart of Stone jsem si napřed prošel venkovskou krajinu a vedlejší questy. Teprve pak jsem se pustil do hlavního questu DLC.

Olgierd von Everec mě vyslal do podzemí Oxenfurtu. Tady jsem se potkal se Shani, starou známou lékařkou známou z  prvního Zaklínače.
V podzemí Oxenfurtu řádila nestvůrná žába. Byl to pro mě docela šok - žába byla brutálně tuhá,  určitě tužší než závěreční bossové z Divokého honu. Zabíjela mě na dvě rány, házela jed a její jazyk byl docela smrtící. Při dalších pokusech jsem se musel  výborně hýbat, držet na sobě Golden Oriole proti jedu a neustále znamení
Heart of Stone je v soubojích poněkud drsnější než základní hra - a dobře tak.

Souboj s žábou dopadl zajímavě - kupodivu se po smrti proměnila v krásného prince! Smůla. Zároveň je to nádherná reminiscence na klasické pohádky a  pocta panu Sapkowskému: takhle pojaté odkazy jsou skutečnou výsostnou doménou světa Zaklínače.

Dobitého Geralta se zmocnila skupinka mužů z Ofieru - princových lidí, kteří ho šli zachránit. Odvlekli mě na loď. Z lodi mě zachránil Gaunter O'Dimm - prapodivná temná postava připomínající čerta z českých pohádek. Pomohl mi pod podmínkou, že na oplátku pomůžu splnit tři přání Olgierdovi von Everec. A vypálil mi na tvář znamení, kterého se můžu zbavit splněním úkolu.

 První Olgierdův úkol vypadal jednoduše: získat dům od majitele dražebního domu Borsodiho v Oxenfurtu. (Odkaz na knihu Bouřkové sezóna, kde tento aukční dům draží Geraltovy meče).

 Ukázalo se, že je to docela oříšek - vůbec se do dražebníkova domu dostat, pak zorganizovat vloupání a získat malou dřevěnou skříňku ve tvaru domu, obsahující důležité dokumenty. Naštěstí mi s vloupačkou pomohl podivný chlápek v kápi, kterému hra říká The Stranger - Cizinec.

Tenhle quest je nádherně větvený. Pro vloupačku je třeba najmout dva kumpány a pro každého člena tam je alternativa. Já jsem se rozhodl najmout artistku (aby nám pomohla vylézt do věže) a zloděje (aby otevřel pokladnici).
Příběh končí podivnou pachutí. Ukázalo se, že Cizinec je bratr dražebníka Borsodiho. V konfrontaci obou bratrů jsem se přiklonil k Cizinci - jenže ten svého bratra brutálně zmasakroval a pak převzal aukční dům. Zřejmě to nemá smírné řešení.

The Witcher 3: nové DLC Hearts of Stone

Na nové DLC jsem se moc těšil. Witchera jsem před pár týdny dohrál, ale kvůli nejhoršímu možnému konci (zvoral jsem co se dalo) jsem se vrátil ke starému savegame zhruba po zabití Imleritha, prvního generála Wild Huntu. O těch koncích se ještě podrobně rozepíšu, až to dohraju podruhé.
Hearts of Stone jsem rozehrál od momentu, kdy jsou téměř dokončeny přípravy odjezd z Novigradu na Skellige. DLC je do hry hladce integrované - v quest logu se objeví nový quest, který nasměruje do nové části hry. Tam, kde dřív byla těško prostupná divočina a hranice hry, se nyní rozprostírají nové vesničky, samoty, pole, hrady a říčky.

Olgeird von Everec stojí v čele prapodivné skupinky banditů, kteří vypadají jako donští kozáci. Olgierd sám je zjevně šlechtického původu. Zadal mi quest, který mě vede do stok Oxenfurtu. Tam ale zamířím až časem - napřed si projdu nové vesnice a divočinu na východě Novigradu a Velenu.

Kvetoucí vesnička opět posouvá grafický standard Witchera o kus dál. Přijde mi, že nejen v nových lokacích, ale i jinde je grafika zas o kousek lepší - hlavně práce se sluncem a stínem.

Výšiny na východ od Novigradu jsou plné banditů - bývalých Rytířů planoucí růže, které Radovid napřed oslabil a pak rozpustil. Jsou to docela tuhé partičky. Rozhodně se nekoná jednoduchá řezničina, na kterou jsem byl zvyklý v závěru základní hry. Tihle hoši se perfektně kryjí zbraní i štítem a nepříjemně koušou. Každé vítězství si musím zasloužit dobrým pohybem, musím se krýt, uhýbat a srážet jejich obranu pomocí Znamení.

Pohled na obě velká města, vpravo věže Novigradu, vlevo Oxenfurt. Krajinu Witcher zvládá dokonale.

Nejen rytíři, ale všechna NPC a nestvůry v DLC jsou pěkně tuhé. To je dobře, každy boj je opět slušná challenge.
Naštěstí se tu dají sehnat nové zbraně i zbroj, takže na tomhle screenshotu má můj Geralt novou šavli a dlouhý splývavý plášť, ve kterém vypadá jako Elrond.

Dark Souls: Prepare To Die - hardcore legenda

První díl Dark Souls je pěkně stará záležitost.Mezi hráči je to docela legenda s hardcore pověstí. Původě vyšla na konzole, PC verze spatřila světlo světa v roce 2012.
Když vyšla, úplně mě minula. Není divu - graficky hra není nijak oslnivá a hrát za mrtvolu mě nijak neoslovilo.
Kdysi jsem krátce zkusil druhý díl DS u přítele Herga na Playstation, ale poté, co mě tam první boss nepěkně vyownil, jsem si jen utvrdil názor, že to není nic pro mě.
Moje vnímání Dark Souls nicméně změnil výtečný videoblog Nekonečný labůžo od Jakuba Červinky, který věnoval fenoménu Dark Souls a Demon Souls celé jedno vydání v délce hodinu čtyřicet.

A protože na Dark Souls přísahají lidi, které dost respektuji - legendární pařani jako Andrew, Viktor Bocan anebo František Fuka (někteří to hrajou roky a opakovaně), rozhodl jsem se to taky zkusit. Navíc se dnes první díl Dark Souls nechá pořídit na Steamu za velmi slušnou cenu.

Jak název napovídá, je to hustá hra, kde se hodně chcípá. Už teď, po odehrání dvou večerů, mám jasno v tom, že se tu nic neodpouští. Sebeměkčí soupeř mě může vykostit, pokud si nedám bacha. Tupá zombie, kterou dám na dvě rány, dokáže kousat a sejmout mě za dvě sekundy, pokud se chybně kryju nebo si jí pustím do zad.
Základní mechanika sbírání duší, jejich ztráta při smrti, možnost znovu je sebrat z mrtvého těla - to všechno je velmi vymakané, až se člověk diví, že to tak není i v jiných hrách. V podstatě je to trošku podobné online hrám - a rozhodně mě to nijak nestresuje.
Trošku hůř na mě působí temné vyznění světa. Vybral jsem svému panákovi obličej, jen abych zjistil, že vzápětí ve hře skočím jako hnijící nemrtvý. Horrory moc nemusím, rozhodně mě to nijak nepřitahuje.
Prvního bosse - obřího démona (screenshot bohužel nemám) jsem se učil možná půl hodiny. Běhal jsem po schodech, skákal na něj z balkónu, snažil se uhýbat jeo obrovské palici. Přitom je to tak snadné, když se to umí - a o tom to je. Dark Souls vycvičí hráče se to pořádně naučit - tím, že nepromíjí.

Z prvního dungeonu mě havran odnesl do ruin Firelink Shrine u hradu vysoko v horách. Potrénoval jsem, proběhl se po hradbách, posbíral pár duší a věcí. Přes malý bazének jsem zamířil doleva na hřbitov - a tam jsem umřel. Byli tam dva kostlivci, kteří mě sejmuli. A znovu. A znovu.

Naučil jsem se je po čase zabíjet. Pokud šli po jednom, odvedl jsem si je na úzké schody, kde mi nemohli vpadnout do boku ani do zad. Díky tomu, že jsem chcípal daleko od jejich respawn pointu, byla cesta k tělu bezpečná a o nastřádané duše jsem nepřicházel. Postupně jsem si tak přes řadu smrtí nasbíral dost na první vylevelování. Ten pocit achievementu byl velmi osvěžující.

Po nějaké době blbnutí s kostlivci jsem se vydal na druhou stranu od ohniště - po schodech do hradu Undead Burg. A tady to najednou šlo skoro samo. Zombíci padali na jednu dvě rány, proti kostlivcům ze hřbitova to byla dětská slavnost. Na pár pokusů jsem prošel Undead Burg až k mlžným dveřím, za kterými mě čeká druhý boss.
Protože vyšlo první DLC k Zaklínači, musím teď Dark Souls přerušit. Až dohraju DLC, určitě se k tomu vrátím. Obě hry najednou se hrát nedají, ovládání se hrozně plete. Každopádně se mi Dark Souls moc líbí. Herní mechanika a hratelnost jsou vysloveně zábavné.

Grand Ages Medieval: kampaň dohraná, 7/10

Dohrál jsem kampaň v Grand Ages Medieval. Příběhem kampaně je cesta byzantského velmože k trůnu. Od prvního města Sofie přes ovládnutí Balkánu, střet s Normany, expanze do Malé Asie, až po závěrečný souboj s konkurentem na území dnešní Ukrajiny - a získání ruky císařovny a titulu Basilea.

Byzantská tématika je rozhodně neotřelá a mě poměrně blízká. Zajímavé je, že seldžučtí Turci v Anatolii působí vysloveně mírumilovně - nejen že hlavní rádce a průvodce kampaní je ve skutečnosti turecký sultán, navíc si nechají beztrestně dobýt město a pak se nechají uplatit k míru.

Co mě na hře bavilo: fajn ekonomický model, pěkná grafika, jednoduchá hratelnost, diplomacie obchodem (dnes bychom řekli ekonomická diplomacie). Zoomovatelná mapa je fajn, dobře se na ní hraje. Obchodní cesty jsou alfou a omegou téhle hry - a fungují jak mají.
Vysloveně skvělý je model pojmenování měst - hra obsahuje databázi skutečných lokalit a podle blízkosti pak navrhuje jména novým městům. Tuším něco podobného měla stařičká první Civilizace, ale od té doby jsem to snad nikde neviděl (alespoň si na to nepamatuji).
Na webu se hodně přetřásá ultrajednoduchý bojový model. Přátelé, zapomněli jste na první RTS? Ty přece byly dost stejné, o nějaké hluboké taktice nemohlo být řeči. Jednoduchý bojový mód mi vůbec nevadí. Kdo chce mikromanagement jednotek, ať si zahraje Total War.

Co je na hře špatně? Paradoxně je to obchodní model: i když je dobrý, mohl být náročnější. Nyní se to hraje víceméně samo: obchodní cesta se nakliká během chvilky, obchodníkovi se naloží vozíky do karavany a je to.
S trochou balancování a zvýšení laťky by z GA Medieval mohla být výtečná záležitost. Už jen znemožnění automatického obchodníka (anebo spojení automatického řízení obchodních cest s hodně pokročilým výzkumem) by zvýšilo obtížnost a tím zvedlo hratelnost.
Vzpomínám si, jak jsem při hraní Port Royale anebo Patriciana meditoval nad optimálními obchodními cestami a cenovými hladinami, jak jsem balancoval instrukce pro obchodníka. Tady to tak není: obchodník si sám hlídá, za kolik prodává a nakupuje, možnost detailního mikromanagementu se odemkne až pomocí výzkumu a je v podstatě nadbytečná. Podle mě by to mělo být přesně obráceně.
A ještě jedna drobnost - mapa je snad až příliš štědrá na lokality vhodné k pěstování/těžbě surovin. Kdyby byly zdroje trošku vzácnější, než jsou - a kdyby byla města náročnější na dodávku, mohla hra být opět o kousek těžší a zábavnější.

Grand Ages Medieval je pohodová záležitost. Kampaň jsem odehrál za 10 hodin, což mi zatím stačilo. Krátce jsem rozjel sandbox v Německu, ale hrát to asi systematicky nebudu. Možná budou nějaké zajímavé mody.
Sečteno a podrženo, za mě 7 z 10.