Thief: jak se jeví oproti Dishonored

Garret má své sídlo na věži s hodinami, trošku připomínající Big Ben. Věrný tradici Assassina tu má i vitriny se sbírkou ukradených předmětů.

Zatím je brzy na podrobnější srovnání, ale přesto mi to nedá.  Podobnost Thiefa s Dishonored je opravdu značná. Nejen ve viktoriánské architektuře a kostýmech, ale i motiv města u řeky zasaženého morem je obdobný. Thief se víc drží při zemi, magie tu zatím žádná není (až na ten rituál na konci prologu).Technologie je hodně jednoduchá, potkávají se tu pochodně s elektrickým osvětlením, jsou tu jednoduché stroje, ale žádné šílenosti, žádní kráčející policisté jako v Dishonored.

 Stráže mají staré dobré meče a samostříly, svítí si petrolejkami nebo pochodněmi.

Je pravda, že postup misemi je trošku lineárnější, ale rozhodně to není nijak dramatické. Co se mě týče, je prostředí komplexni až dost. Ve městě trochu bloudím, uličky a nadzemní chodníky se proplétají ve dvou patrech nad zemí a jednom patře pod zemí. Takový Stone District mi přijde stejně komplexní jako městské levely v Dishonored.
Jednotlivé mise v Thiefovi jsou určitě jednodušší, než v Dishonored. Je tu méně stráží a méně variant, méně skriptovaných příběhových odboček. Ale nepřijde mi, že by to bylo na úkor hratelnosti. Zase je tu více lootu k sebrání.

Thief jednoznačně vede v postavách. Jak samotný Garret, tak Erin v prologu i Garretův parťák a zadavatel misí Basso jsou krásně prokreslené postavy, které dobře hrají a pomáhají tvořit příběh. Cutscény jsou výborně nastříhané.
Nemůžu si pomoci, ale Garreta mám radši než Corva z Dishonored.

Thief: Prolog a první dojmy

Série Thief patří mezi moje srdeční záležitosti. S láskou vzpomínám na první dva díly: první The Dark Project a druhý Metal Age. První dva díly jsem dohrál. Třetí díl Deadly Shadows jsem určitě hrál, ale už si na to moc nevzpomínám - pamatuji si jen na otevřené město.

Čtvrtý díl si nenese žádný přívlastek: je to prostě Thief. Na Internetu se píše o rebootu brandu: prý to není ani pokračováni ani prequel, ale jiný příběh téhož hrdiny. Pro mě za mě proč ne, poslední díl vyšel už před 10 lety a kromě nás veteránů to málokdo zná. Letí to, letí.
Ještě před vydáním Thiefa provázela docela kontroverzní pověst: prý je moc lehký, umělá inteligence nepřátel je špatná, hra je lineární a špatně nadesignovaná. Samozřejmě to kdekdo srovnává s Dishonored, na kterého prý Thief nemá.

Nenechal jsem se zblbnout šeptandou a pořídil jsem si to. A po prvních pár hodinách hraní rozhodně nelituji.
Grafika je prostě úchvatná. Prostředí je dokonale ponuré, město dýchá steampunkovou atmosférou. Z grafické karty dokáže vytáhnout maximum. Fascinuje mě, jak nádherně Thief pracuje se světlem a stínem. Nádherně tu fungují částicové efekty jako je prach, déšť nebo mlha.

Stealth akce šlape jako řemen. Když si člověk povypíná různé nápovědy a pomocné indikátory, je hra docela slušně těžká. Je sympatické, že povypínat jde opravdu všechno, včetně ukazatele světla a stínu a pozornosti nepřátel. To mi přijde už trošku extrémní.
Musím rozhodně pochválit technické provedení. Hra je dobře optimalizovaná, rychle načítá i ukládá, dobře se hýbe a zatím jsem nenarazil na žádný bug.

V tutorialu se hráč seznámí s Garretem a jeho kamarádkou Erin, zlodějkou, která je trošku agresivnější než Garret a své protivníky likviduje. Oba jsou na výpravě za vzácným drahokamem v držení Barona, pána města.

Po cestě za drahokamem si Garret osvojuje zlodějské triky, jako jsou staré známé vodní šípy nebo obušek na omráčení. Moc se mi líbí nové nápady, jako jsou střepy na podlaze nebo ptáci v klecích coby účinné poplašné zařízení.

 Bohužel je diamant předmětem neznámého rituálu, ke kterému se Garret s Erin připletou. Garret chce výpravu ukončit, ale Erin si nedá říct.

Podle očekávání se všechno zvrtne, Erin se propadne přímo doprostřed rituálu a zřejmě zahyne. Garret ztrácí vědomí a probudí se až za rok, v době, kdy je město zasaženo epidemií zvanou Gloom (zkleslost, šero, deprese). Tolik tutoriál.
Mě to rozhodně chytlo, baví mě to hrát a těším se na další porci.

Banished: Středověké Simcity

Banished jsem nějakou dobu sledoval. Je to dílo jednoho jediného člověka, který na svém blogu pravidelně psal o pokroku ve vývoji a někdy i o různých technických záležitostech. Musím říct, že před ním smekám - sám napsal kód i grafiku, jen s hudbou a testováním mu pomohl jeho bratr.
Hra se prezentuje jako survival strategie - cílem je udržet vesničany naživu a vybudovat pro ně fungující středověkou vesnici.
Hra je zajímavá. Trošku připomíná Settlers, trošku sérii Anno. Je to docela slušný simulátor - každý vesničan má své potřeby, bydliště a zaměstnání. Mám odehráno asi 7 hodin a moje vesnice má něco kolem 50 vesničanů.
Vlastní gameplay je hodně zaměřená na balancování růstu a alokace obyvatel na jednotlivé práce. Ve hře je 20 povolání včetně základního Laborera, který jen nosí suroviny a umí čistit terén od kamenů, stromů a železa.

Musím říct, že na střední obtížnost jsem vlastně nikdy neměl s hraním problém. Vůbec nikdy mi vesničané nehladověli nebo netrpěli zimou. Jediný problém, který mě trošku potrápil, bylo stárnutí populace. V určité fázi jsem měl vesnici plnou starých lidí a celkem minimum malých dětí. Děti se rodí pouze v mladých rodinách, které vznikají nejčastěji tím, že se mladí přestěhují do nového domu. Takže hra tak trošku vede hráče k tomu, aby neustále expandoval.
Železo i kameny zatím pouze sbírám, nemusel jsem stavět důl ani lom. Ze země těžím jen uhlí, které je potřeba na kování ocelových nástrojů.

Jediným limitem postupu ve hře jsou semena a dobytek. Hráč může postavit pole nebo ohradu, ale dokud nemá semena rostlin nebo pár kravek či ovcí, je mu to celkem k ničemu. Semena a dobytek je možné koupit od kupců, kteří tu a tam přijíždí lodí. Oboje je celkem nekřesťansky drahé. Ve hře nejsou peníze, směna s kupci probíhá výměnným obchodem. Proto je dobré si v přístavišti nastřádat suroviny nebo produkty na prodej, aby bylo za co nakupovat, až se objeví kupec s kýženým tovarem. Kupci jsou celkem náhodní, dost často vozí věci, které nejsou moc potřeba (třeba různé potraviny).
Banished nemá žádné cíle ani kampaň. Je to čistý sandbox. Hráč si sám určí, co a jak chce ve hře dosáhnout. Ve hře je spousta achievementů, ale zatím se mi npodařilo získat ani jeden. Jsou pěkně náročné - třeba město se stovkou nebo třemi stovkami obyvatel.

Chodí to pozoruhodně dobře, grafika je slušná, i když trošku spartánská a jednoduchá. V umělé inteligenci jsem nenašel žádné problémy. Na Normal obtížnost není hra nijak náročná, na Hard to bude zřejmě větší výzva. Ve hře jsou nějaká neštěstí - zatím mám zkušenost jen s požárem a nemocí sadu, oboje jsem zvládl bez problémů.

Produkční řetězce jsou celkem jednoduché. Rozhodně jednodušší než v Settlers anebo ve starém dobrém Caesarovi. Všechno se točí kolem dřeva, kamene a železa. K tomu spousta druhů potravin a kůže a vlna jako suroviny pro krejčího.
Jakmile jsem si vyzkoušel všechny budovy a nakoupil první stádo krav, už není moc co zkoušet. Proto trošku chybí motivace hrát dál. Jasně, mohl bych růst a expandovat - je to rozhodně zábavné, ale zas až takový hit to není.

Might&Magic X Legacy: První dojmy

Might&Magic X jsem si koupil z čisté nostalgie. Zamlada jsem odehrál M&X III a především nezapomenutelný dvojboj IV Clouds of Xeen a V Dark Side of Xeen, mezi kterými se nechalo procházet a hráč mohl získat svůj vlastní hrad. Dodnes na to s láskou vzpomínám!

Kdo nezná krokovací dungeony, ten si tuhle hru nejspíš neužije. Docela se bojím, že asi moc nevydělá. Za sebe ale musím říct, že se královsky bavím.
Hráč kontroluje skupinu dobrodruhů. Pohybuje se po krocích, ačkoliv na místě se lze rozhlížet po libosti. Hra probíhá v tazích, a to jak pohyb, tak boj. Za jedno kolo lze buď posunout celou družinu o jedno políčko, nebo zaútočit, seslat kouzlo či vypít elixír s každým z členů družiny.

Po stránce grafické není hra nic moc. Viděl jsem screenshoty z připravované Legend of Grimrock 2, která vypadá graficky podstatně lépe.
Grafika je MMX docela kostrbatá, i když se v menu zapne antialiasing, ve hře se to neprojevuje. Textury jsou prachbídné, ani ultra detaily to nezachrání.

Naproti tomu obchody ve městech a NPC v domech jsou graficky hodně povedené.

Mě osobně zatím MMX dostala hratelností. Je docela slušně těžká. Souboje jsou pořádně zapeklité, rozhodně nejdou řešit hrubou silou. Je nezbytné dobře rozdělit síly mezi útok a obranu, mít dobře vybalancovanou družinu a používat ta správná kouzla.
Obtížnost dost často balancuje na hraně, často jsem musel nechat některá tuhá místa nedokončená a jít se napřed vytrénovat, abych se mohl později vrátit s plnou slávou splatit účty.

Je pozoruhodné, jak dobře to funguje - a zároveň je překvapivé, jak málo moderních her to používá. Proč tohle nemá Skyrim?

MMX velmi dobře navozuje hrdinský pocit. Od prvních minut hraní má hráč pocit, že je tu od toho, aby pomohl světu. Klišé? Samozřejmě, ale zároveň zatraceně zábavné.
MMX je skutečně návrat ke kořenům. Z herního hlediska je přesnou kopií předchozích klasických dílů. Žádná revoluce se nekoná - a je to docela fajn.

LOTRO: Pár obrázků

 Hobitín, Pískařův mlýn, v pozadí Kopec.

 Můj první kůň - odměna za vánoční questy. Hned je to veselejší!

 

Stojím na kraji mohylových vrchů, za mnou Hůrka.

Server Laurelin je Roleplaying. Člověk tu občas narazí na hotová představení, režírovaná a hraná RPG hráči. Nejčastěji se odehrávají v hospodách, jako například tahle sešlost u Zeleného draka.

 

Trpaslíci z kinshipu Durin's Folk uspořádali v Blue Mountains trh. To jsem opravdu ocenil, úžasně to dokresluje atmosféru.

Lord of the Rings Online: Návrat po šesti letech

Po neskutečných šesti a půl letech jsem se znovu vrátil do Lord of the Rings Online. 2370 dní od posledního postu na tento blog jsem si znovu stáhl herního klienta a udělal si novou postavu.
Bohužel, moje první postava - guardian Keonax - zmizel v propadlišti dějin. Tuším že dvakrát se hra migrovala pod jiného poskytovatele pro Evropu, naposledy od Codemasters pod Turbine. Při některé z těchto migrací se neaktivní postavy smazaly. Turbine už nemělo ani můj account, musel jsem si založit nový.
Je to hrozně zajímavá zkušenost. Moje poslední MMORPG bylo Guild Wars 2 v září 2012, to je více než rok. Předtím jsem hrál WOW a Warhammer Online. Všechny ty hry vypadají o hodně lépe než LOTRO: marná sláva, ty roky jsou vidět. LOTRO zaostává především graficky: krajina a animace vypadají prostě zastarale, minimálně ve startovací lokaci Ered Luin, kterou jsem zatím prošmejdil.
Co se ale týká postav, ty vypadají poměrně dobře: slušné textury, slušné modely a především neskutečná variabilita oblečení a brnění. Oproti Guild Wars mi to přijde osvěžující.
Překvapivě dobře působí interiéry. Taková Thorin's Hall vypadá vyloženě povedeně.
Proč to hraju? Protože je to Středozemě. Questy jsou pěkné a dobře popsané (veliký rozdíl oproti The Rift, který jsem před pár dny lehce zkoušel). A především, jít dělat quest, který mi zadal Gandalf anebo Dwalin, je řádově jiná liga než v zásadě anonymní NPC z jiných her.
Hra se hodně změnila. Narostla obsahově - nyní je tu Moria, Mirkwood, Lórien, Isengard i Rohan. Poslední velký expansion pack vloni an podzim byl Helm's Deep.
Hra je nyní Free To Play. Je hodně orientovaná na nákup addonů - jsou tu quest packy, mounti a expansion packy, které se vesměs musí platit, nemluvě o spoustě dalších drobností jako různé oblečky a nábytek do domů (ano, LOTRO má Player Housing). Ale zatím to můžu bez problémů hrát vícemnéě zdarma (přiznávám, za 5 EUR jsem si koupil Riding skill, teď ještě našetřit na koně).
Co si tak čtu na fórech, hra je nyní více Solo-friendly. To mi vysloveně vyhovuje, pokud si vzpomínám, při minulém hraní jsem odpadl někde v Trollshaws nebo v Misty Mountains, když jsem to nedokázal hrát sólo.
Proč to hraju? Sám přesně nevím, ale vím, že mi to dělá dobře. Je to hrozná pohoda, jen tak se připojit, proběhnout se a splnit si pár questů. To, co mi dřív přišlo jako bezduchý grind, je teď hrozně příjemá relaxace a odpočinek. Překvapivě z toho právě teď mám lepší pocit než z akcí nabitých her s nadupanou grafikou.
Tak uvidíme. Dám tomu čas a nebudu to hrotit. Chtěl bych se podívat alespoň do Morie.

Assassin´s Creed IV: Závěrečné hodnocení - 10/10

Tak tedy jsem dokončil ACIV, jednu z nejlepších her, jakou jsem kdy hrál. Už jsem tu psal o skvělé grafice a širokých možnostech herních mechanismů.

Příběh hry je hodně epický, ale přesto má několik drobných vad na kráse.

• Ve snaze postihnout co nejvíce historických postav se hra stává místy trošku nepřehlednou. S výjimkou Černovouse Thatche a Calico Jacka Rackhama (předloha Jacka Sparrowa z Pirátů v Karibiku?) mi ostatní piráti, jako je Hornigold nebo Vane, místy splývaly. V příběhu hráli až příliš epizodní roli. 
• V příběhu hry je jedno trestuhodné klopýtnutí. V 8. sekvenci Kenwaye a Vana vysadí vzbouřená posádka na pustém ostrově. Vzpouru inicioval Calico Jack. Vane se na ostrově zblázní a Kenway s ním podstoupí docela zajímavý souboj. Pak se dozvíme z rozhovoru, že Kenway se sám zmocnil projíždějící rybářské lodi, dostal se z ostrova a získal zpět svoji loď Jackdaw od Mary Read a prvního důstojníka Abewaleho. Přijde mi, že to je dost neobratný oslí můstek: bývalo by mohlo být hodně zajímavé v roli Jacka skutečně prožít dobytí rybářského škuneru a pak znovu získal Jackdaw od Calico Jacka zpět.
• Stede Bonnet, který hraje na začátku hry docela důležitou roli, po Černovousově smrti náhle mizí a do konce hry už se neobjeví. Možná někde ve hře je nějaké vysvětlení, ale rozhodně mi uniklo. Musel jsem si to přečíst až na webu.

Přes tyto nedostatky jsem si ACIV výborně užíval. Hra je krásná, vymakaná a neskutečně hratelná. Od začátku do konce je to zábava. Ať už se proháníme ulicemi Havany nebo Nassau, hledáme poklady na pustých ostrovech anebo za kormidlem Jackdawa šíříme hrůzu na vlnách Karibiku, je to super zábava.
Nepřestává mě šokovat a fascinovat (v dobrém slova smyslu), jak se autoři popasovali s námořními souboji, umělou inteligencí lodí a bojem po zahákování. Je neskutečné, jak dobře tu fungují Edwardovy akrobatické schopnosti: dokáže šplhat po ráhnech, skákat z jedné lodi pohybující se lodi na druhou, fungují tu Air Assassination i všechny ostatní vychytávky. Hra i na moři stoprocentně ctí herní mechanismy známé z pozemního prostředí.

Hodně tuhou, ale i zábavnou záležitostí jsou Legendary Ships - sada pěti nejtužších lodí ve hře. Jedna každá z nich je výzva jako hrom, dohromady pak zábava na několik hodin.

Získal jsem stoprocentí synchronizaci, našel jsem všechny skryté poklady a odemkl jsem si všechny obleky. Nechci tvrdit, že hledání desítek truhliček s poklady všude po mapě byla nějaká extra zábava - ale taky nemůžu říct, že bych se u toho extrémně nudil. Byla to prostě jedna z výzev.

Paranormální rozměr ACIV se konečně odpoutal od Apple of Eden, které vévodilo všem předchozím hrám s Eziem. Nápad s The Sage - postavou muže, který se reinkarnuje v různých věcích a snaží se znovu vzkřísit Juno, jednu z Ancient Race - je zajímavým oživením. Odkazy na dänikenovskou tématiku (křišťálová lebka, The Observatory) jsou decentní a neobtěžují. Stejně tak paralelní sekvence v přítomnosti, odehrávající se v herní firmě Abstergo Entertainment.

Game over. Závěrečné titulky se moc pěkně promítají na pozadí Edwardova rozhovoru s malou dcerkou. Říká jí, že při plavbě piráty docela určitě nepotkají. Už žádní nezbyli.

Hra končí, Edward Kenway končí svoji pirátskou kariéru a vrací se z Karibiku do Londýna. Jako jeden z mála hrdinů pirátských časů dokázal přežít a vystoupit z kolotoče pirátského řemesla. O několik let později vidíme Edwarda v divadle s malým synkem Haythamem, kterého známe z ACIII.

Výjimečná hra. Za mě 10 z 10.