X-Com: Enemy Unknown - první dojmy

Sérii Ufo - XCom uznávám, ale nezbožňuji. Před lety jsem hrál první dva díly, ale nikdy jsem u toho dlouho nevydržel. Novější díly od Altaru jsem snad ani nehrál. Nejnovější vychvalovaný X-Com: Enemy Unknown jsem vyzkoušel z dlouhé chvíle.

Musím přiznat, že to není špatné. Hned na první pohled upoutá, jak je hra filmová. Při klíčových událostech, jako je objevení nového nepřítele, střelba anebo zabití ufáka anebo nedejbože mého vojáka, se hra sama přepíná na pohled z první osoby. Funguje to dobře.

Je tu všechno tak, jak má být. Personalizace vojáků, výzkum alienských technologií, postupné upgradování zbraní a vylepšování základny.

 

Na základně mám tři pomocníky: Vědkyni s kouzelným francouzským přízvukem, plešatého Inženýra a Vojáka v command centru. Kromě toho se na základě staví další místnosti - kadetka, laboratoře, dílny, generátory.

Hodně mě baví výstavba základny. Animovaný pohled z profilu vypadá moc dobře.

Zatím jsem uhrál několik misí: záchrana klíčových osob, zkoumání sestřeleného UFA, odražení výsadku. Při misích je taktická mapa přehledná, dá se s ní rotovat. Hra se výborně ovládá, ale je překvapivě náročná: i na normální obtížnost se mi běžně stává, že vlezu Alienům do rány a ti mi odstřelí vojáka první salvou. Chce to postupovat pomaličku, nesnažit se pokrýt celou mapu, ale soustředit síly a krýt jednotlivé vojáky navzájem. A často ukládat pozice.

Úchvatně funguje vycvičený sniper: se správnými perky a výbavou je schopen přesné palby na velkou vzdálenost.

Hra je dobře vyleštěná a v rámci žánru výborná. Má nicméně stejné negativní vlastnosti (nechci přímo napsat slabiny), jako její ideoví předchůdci. Tahový boj zkrátka nemusí každému sednout. Mě osobně neskutečně štve, když mi emzák odstřelí vojáka. To je pro mě důvod pro reload.

X-Com pro mě není typ hry, která by mě pohltila na týdny. Je to slušná a poctivě udělaná zábava.

Rome Total War II: Gameplay video

Na tuhle hru se těším jako malé dítě.

Elder Scrolls Online se představují

Dishonored: Dohráno, 10 z 10

Tak jsem to před chvilkou dohrál. Jak to má být u opravdu skvělých her, cítím radost, hrdost a zároveň smutek, že už je konec. Co budu teď hrát? Kde najdu další tak skvělou hru?

Dishonored jsem si užil od začátku do konce. Byly tam mise, které se mi líbily více, byly tam mise, které se mi líbily méně. Ale bavil jsem se celou dobu. Tahle hra je jednoduše skvělá: má skvělou hratelnost, příběh, postavy i technické provedení. Za celou dobu jsem se nesetkal s jediným technickým problémem (až na drobnou chybku v umělé inteligenci při záchraně skupinky chudáků ve Flooded District). Jinak to celé šlape jako hodinky.
Úžasná je atmosféra: prostředí, architektura, výtvarný styl, grafika, hudba, ozvučení. Je to tak skvěle udělané, že to člověka vtáhne dovnitř, ať chce nebo nechce. A co je ještě důležitější: neomrzí se to. je spousta her, které umí navodit atmosféru, ale po čase to přestane bavit. U Dishonored to nenastalo, drželo mě to do konce. Několikrát jsem se přistihl, že po nocích přetahuju a už jsem měl nejmíň půl hodiny spát. Ještě zlikvidovat tohohle strážného, ještě támhletu bránu... To se mi stávalo hodně zamlada, čím jsem starší, tím méně to zažívám. O to víc si toho vážím.
Hrozně si cením variability hry. Dá se to hrát na spoustu způsobů, na zabíjení i jako stealth, s kouzly nebo bez nich (to si neumím moc představit, na Blink a Dark Vision jsem si opravdu hodně zvykl). Dishonored je hra, u které si opravdu umím představit opakované hraní úplně jiným stylem a s úplně jiným zážitkem.

 Hodně se psalo o temné atmosféře hry. Pokud člověk hodně zabíjí, v ulicích se pomnoží Weepers a hra pak vypadá jinak. Nevím, za mě ta hra není temná. Je atmosférická, to jistě. Má temné pasáže, tmavé a depresivní, ale je toho přiměřeně. Mně to rozhodně nevadilo. Konec nevnímám jako temný, je zcela přiměřený zbytku hry. A bylo fajn zase jednou hrát nekrvavě, v duchu tradice starého dobrého Thiefa. Je skvělé, že hra nenutí k násilí a umožňuje hrát i bez toho.
Psalo se o tom, že hra není příliš dlouhá. Připouštím, že mise lze uhrát rychleji. Pokud člověk hraje poctivě, nechvátá, hledá a zkouší a vychutnává, je hra dlouhá právě tak akorát. Mě to vystačilo na dva týdny, a to jsem tomu o víkendu dal docela hodně času. Steam mi ukazuje 36,8 hodin, což mi přijde zcela přiměřené.

Nakonec jsem nedokázal projít hru bez zabití. V misi s Overseerem jsem zabil tři otrapy dobývající se ke Granny Rags a ve Flooded Districtu jsem někde někoho zabil, ani nevím koho. Snad to mohl být ten omráčený na podlaze továrny na velrybí olej, spadl mi do vody a já ho tam nechal - asi se utopil, měl jsem pocit, že je tam mělko... Možná si tuhle misi střihnu znovu.

Dishonored je opravdová perla mezi hrami. Hra končí, opona jde dolů, v hledišti bouří aplaus nadšeného publika.
Za mě 10 z 10.

Dishonored: Finále

Závěrečná mise se odehrává na majáku. Hodně jsem si jí užil: sama o sobě mi vystačila s přehledem na dva večery.

Hrál jsem ji načisto, bez detekce. Pevnost u paty majáku je plná stráží, které chodí po docela dlouhých trasách. Postupně jsem je čistil. Hra tady nedává nic zadarmo, několikrát jsem se prostě neobešel bez převtělovacího kouzla anebo uspávací šipky. I tak to bylo náročné, ale právě proto zároveň zábavné.
Kdybych se nepokoušel pevnost vyčistit, dalo se to projít mnohem snadněji: většině stráží se dá bez problémů vyhnout. Teď už znám jednu opravdu hodně rychlou cestu (ale neprozradím :-) ).

Na vrcholku majáku jsem našel admirála Havelocka a u stolu mrtvého Martina a lorda Pendletona. Pochopil jsem to tak, že admirálovi definitivně hráblo. Škoda, byl mi z Loajalistů asi nejsympatičtější.
Z nalezeného deníku jsem se dozvěděl, jak se ho postupně zmocňovala touha po moci. Trůn měl nakonec opravdu nadosah.
Admirál na mě ani neútočil, dokud jsem se nepokusil vzít si klíč k místnosti, kde držel zamčenou Emily. Je možné ho zabít, ale také uspat. Šel jsem nenásilnou cestou.

Odemkl jsem dveře a Emily se i vrhla do náručí. Game Over.

Dishonored: Flooded district

Mise ve Flooded Districtu je tmavá, nepříjemná, dlouhá a těžká. Asi nejvíc mi na ní vadila tma: v první půlce mise není místy vidět na krok.  Tohle nemusím.
Sotva jsem se dostal z podzemní kobky, musel jsem se dostat ke svému assassinskému nádobíčku. Jen s pomocí kouzel to nebylo nic lehkého. Pak jsem se musel probít přes území zamořené Weepers podél karanténní zdi až k místu, kam vlak přiváží čerstvé mrtvoly.

Musel jsem se dostat skrz pole střežené čtyřmi nezávislými Tallboys. Bylo to dost náročné.

Prošel jsem územím Daudových Whalers. Tahle pasáž byla asi jedna z nejtěžších ve hře, protože Whalers se pohybují stejně svižně jako já a používají stejná kouzla. Několikrát jsem si myslel, že jsem v bezpečí, když se přímo přede mě teleportoval Whaler, o kterém jsem vůbec nevěděl.
Dauda jsem nakonec nezabil, jen jsem ho okradl. Jsem opravdu v jádru dobrák.
Asi nejvíc jsem se vyřádil při pokusu zachránit skupinku zoufalců, kteří sice přežili mor, ale byli zablokováni Tallboys v chátrajícím domě. Musel jsem je převést do bezpečí přes zabezpečovací zařízení a zabránit jim, aby se nechali od Tallboys usmažit. Strávil jsem nad tím snad hodinu, vůdce skupinky měl nepěkný zlozvyk zastavovat se zrovna v palebné zóně. Měl jsem dobrý pocit, když se to nakonec povedlo.

Prošel jsem kanály a na konci jsem našel staré známé. Stařenka Granny Rags se právě chystala vykuchat a uvařit chudáka Slackjawa. Hra tu opět dává na výběr, komu pomoci. Rozhodl jsem se pomoci Slackjawovi, stařenka je přece jen nebezpečně trhlá. Spálil jsem její kouzelnou kamej v ohni a pak jsem ji uspal střelou z kuše. Slackjaw měl upřímnou radost.

Hospoda Hounds Pit byla nepříjemně obležená Overseers a policisty.

Naštěstí mi pomohl Piero, který se spřátelil se Sokolovem. Společně sestrojili generátor elektrických výbojů, který se spolehlivě postaral o všechny zbývající nepřátele kolem hospody.

Dishonored: Lord Regent a zrada

Po neutralizaci Lady Boyle byl na řadě Lord Regent. To on byl hlavou spiknutí proti císařovně, to on mě křivě obvinil a dal mě mučit. Nyní obývá The Tower, sídelní hrad tyčící se nad řekou. Tady už jsem byl v první misi. Teď je hrad po zuby ozbrojený, plný strážců, Tallboys a obranných věží.

Ve sklepení jsem narazil na hlavního kata. Dostal misi na jeho zabití. Nakonec jsem se spokojil s uspáním: kuší jsem zabil hlídacího psa a pak jsem skočil katovi za záda a přiškrtil jsem ho.

Lorda Regenta jsem také neutralizoval nekrvavě, i když mě svrběly prsty. Zmocnil jsem se audiozáznamu s jeho přiznáním a odvysílal jsem ho do celého města. Z tlampačů, které doposud šířily propagandu, se nyní nesl regentův vlastní popis celého spiknutí.

Po návratu do hospody mě všichni přítomní přivítali potleskem a blahopřáli mi k úspěchu. Nastolení malé Emily na trůn už nestálo nic v cestě.

 

Lord Pendleton a admirál Havelock si se mnou připili na oslavu vítězství. Po chvíli se mi  začala točit hlava. Myslel jsem, že jsem od krys chytl mor. Šel jsem si lehnout, ale na prahu mé komůrky jsem ztratil vědomí.

 

Ukázalo se, že mě Loajalisté zradili. Chtěli mě otrávit. Když jsem je zbavil regenta a pomohl jim k moci, už mě nepotřebovali.

Útok jedem jsem naštěstí přežil, ale ocitl jsem se v zajetí Dauda, vůdce sekty Whalers - assassinů v maskách, kteří disponují stejnými magickými schopnostmi jako já. Daud mě uvrhl do maličkaté kobky.

Mám vztek. Na Loajalisty i na Dauda. A budu se mstít.