The Witcher 2: První dojmy

 Druhý Zaklínač je luxusní hra. Grafika je tak parádní a epická, až je mi líto na blog dávat jen zmenšeniny. Tak nádherné prostředí a postavy jsem ještě ve hře neviděl.

Úvodní tutorial odehrávající se při dobývání hradu je neuvěřitelně promakaný. Sledovat, jak vojáci obsluhují balisty a katapulty, byla čistá radost.

Bojové scény jsou skvěle animované a je radost se na ně dívat. Geralt má vynikající fatality sekvence, které se čas od času povedou. Je to pastva pro oči.

 Co se týká vlastního boje, je dost náročný. První vážnější šarvátku jsem hrál dokola snad hodinu, než jsem se naučil, jak se chovat a jak se pohybovat. Tradiční přístup tu nefunguje - dostat se mezi několik nepřátel anebo na dosah obouručního meče v rukou rytíře je přímá cesta ke smrti a reloadu. 

Když se ale Geralt správně pohybuje, využívá své rychlosti a Znamení, je nesmírně mocný a dokáže si poradit i se značnou přesilou.

Některé herní pasáže jsou poměrně obtížné. Boj na cimbuří, na které nalétává drak a postupně je zapaluje, mi přišlo až nechutně husté. Dodělal jsem to jen se štěstím, ne že bych to nějak prostřelil. Na druhou stranu, šerm s elfy Scoia'Tael byl dětskou slavností, kterou jsem dal snado napoprvé.

Zaklínač je nesmírně příběhový. Je našlapaný naskriptovanými sekvencemi, které plynule přecházejí v akci a naopak. Funguje to návykově, je dost těžké se od hraní odtrhávat.

Po dobytí hradu se Geralt připlete k vraždě krále Foltesta. 

Cesta za očištěním vlastního jména začíná ve vězení, ze kterého musí utéct. Tady jsem si poprvé vyzkoušel stealth pohyb. Nějak extra to nefungovalo - Geralt sice umí efektně zapalovat a zhášet pochodně na zdech, ale stráže si nosí pochodně s sebou. Dostat některého z nich zezadu obuškem se mi nepovedlo ani jednou.

Lituji, že není k dispozici česky nadabovaná verze. Dabing je jen v polštině, angličtině, němčině a snad francouzštině. České titulky jsou bohužel jen v krabicové verzi. Hru jsem si koupil přes Steam a české titulky jsem s lehkým srdcem oželel.
Má to jednu nevýhodu: Geraltův přítel Marigold se tu jmenuje Dandelion a Triss Ranuncul je Triss Merigold. Podezírám českého překladatele Szapkowského knih, že se chybička vloudila hned při prvním překladu a už to tak zůstalo.

Assassin's Creed Brotherhood:Dohráno - 10/10

Ani jsem nestihl popsat všechny vychytávky AC2B, a už jsem to dohrál. Docela mě to překvapilo: šel jsem splnit misi do Andělského hradu, a už jsem se zamotal do závěrečné sady misí, ze které už nebylo návratu.
Tak jsem dohrál hru, aniž jsem získal všech šest klíčů k Lair of Romulus skrývající (zřejmě) epické brnění.
Telegraficky, co se mi na AC2B líbilo a čím se odlišuje od předcházejícího dílu:

• ještě lepší město
• fantastické mise kolem Leonardových vynálezů - rogallo, tank, metač zápalných lahví z jedoucího vozu a plovoucí ohňomet
• skvělý děj točící se kolem pádu Cesare Borgii
  
• převratné trénování družiny assassinů - pomocníků
• možnost skoupit a zrenovovat starověké římské památky - vždycky jsem chtěl vlastnit Koloseum!
• jízda na koni i po městě! (předchozí díly to dovolovaly pouze v otevřené krajině)
• nové zbraně - kuše a jedovaté šipky
• rozsáhlé bitvy - dobývání
  
• a ještě jednou úchvatné město - renesanční Řím tak živoucí, jak jen může být. Plnokrevné město od Vatikánu po Laterán, od Andělského hradu po Caracallovy lázně.
  

Na Internetu jsem se dočetl, že příští Assassin's Creed bude z Istanbulu. Už se nemůžu dočkat!
Za mě opět 10 z 10.

Assassin's Creed 2 Brotherhood: Skvělé pokračování

Brotherhood je třetím dílem mé oblíbené série. Z hlediska enginu je stejný jako dvojka. Děj je opět zařazen do prostředí italské renesance, tentokrát do Věčného města Řím a. Tam jsme se krátce podívali na konci druhého dílu, ale teprve Brotherhood dává Římu zazářit v plném lesku.
Brotherhood je úchvatná hra. Už z AC2 jsem byl nadšený, ale Brotherhood posouvá laťku ještě o hodný kus výše.

Většina drobností, které ve druhém díle nebyly zcela dotažené, tady prostě svítí. Sbírání pokladů už není jen bezduchá rutina, ale je součástí questů. Řím je v moci rodu Borgiů, a než si Ezio může začít kupovat obchody anebo základny prosvé bratrstvo, musí město pěkně čtvrť po čtvrti osvobodit.
Řím je našlapaný historií a památkami, nejen z doby renesance, ale především z antiky. AC2B využívá tyto bohaté kulisy do mrtě.

Ve hře tak najdeme nejenom Koloseum, Pantheon, Andělský hrad a Vatikán (katedrálu svatého Petra teprve nedávno začal stavět neznámý sochař Michelangelo Buonarotti), ale i všechny římské pahorky a brány, Forum Romanum, Caracallovy lázně a kasárna Pretoriánů.
A opět: prostředí tu není jenom kulisou s historickým espritem, ale nedílnou součástí herního designu. Vloupání za Lucrezií Borgií do Andělského hradu je čistá radost a mise s pašijovými hrami v Colloseu je prostě skvělá - o to víc, že v době renesance se v Koloseu opravdu hrávaly pašije ...

Děj opět vychází z historického pozadí. Shodou okolností jsem nedávno četl knížku Rodina od Maria Puza (autora Kmotra) pojednávající o této době a rodině Borgiů. Je opravdu radost narazit ve hře na borgijského zabijáka, který má svůj zcela historický předobraz.
Potěší funkční jezdecké souboje, koně v ulicích a bohatý pouliční ruch, který je ještě lepší než v AC2.

Shogun 2: Multiplayer

Shogun 2 přináší inovaci i v multplayeru. Vedle klasických multiplayer bitev a multiplayer kampaně je tu navíc režím avatara. O co jde? Strategická mapa tu je potlačena na minimum. Hráč pouze vybírá provincii, kterou chce zabrat. Pro úspěšné zabrání musí zvítězit v multiplayerové bitvě.

Funguje to podobně jako RPG. Zabíráním provincií roste zkušenost avatara a hráč mu může vybírat různé perky.

Co mě hodně potěšilo jsou docela široké možnosti customizace vzhledu avatara. Za dosažené achievementy - a to včetně těch za singleplayerovou kampaň - získává hráč různé prvky vzhledu: přilbu, chochol, masku, různé části brnění. Má to vliv pouze estetický, ale dává to avatarovi skutečně osobitý rozměr. Škoda, že avatar nefunguje i v single-player kampani!

Svoji první multiplayerovou bitvu jsem prohrál jako sedláci u chlumce. Zkušený soupeř mě obklíčil jízdou, z boku rozvrátil moje lučištníky a jeho samurajové rozsekali moje jari ašigaru jako rýžový papír. Zjistil jsem, že bez možnosti zapauzovat jsou bitvy těžké jako hrom: nevěděl jsem kam dřív skočit.

Při druhé bitvě jsem si už dal větší pozor. Soupeř měl několik jednotek s puškami, bojové mnichy s naginatami a jízdu. Já jsem měl tři jednotky jari ašigaru, dvě lehké jízdy, čtvery lučištníky a dvě jednotky ašigaru s katanami.

Vyvedl jsem svoje jednotky do obranného postavení na nevelkém návrší uprostřed mapy. Soupeř zalezl do lesa, zřejmě počítal s tím, že se poženu do útoku. Moji ašigaru lučištníci ale začali zdálky ostřelovat jeho postavení a soupeři nezbylo než vylézt z lesa ven a zaútočit.

Docela se mi povedl útok jízdy z levého křídla na bojové mnichy ozbrojené puškami, ale hned vzápětí mi jízdu rozbili mniši s naginatami. Boj ve středu byl dlouho nerozhodný, moji ašigaru celkem neúspěšně bušili do soupeřovy obrany. Soupeř navíc výborně pracoval s jízdou a dvakrát mi rozvrátil střeleckou pozici.

Nakonec všechno rozhodli moji lučištníci. Uchoval jsem si jich dostatek, aby byli schopi postupně rozstřílet nepřátelskou pěchotu a zahnali ji na útěk.

 Musím říct, že multiplayer bitvy jsou mnohem větší adrenalin než singleplayer. Je tu menší prostor k taktizování, bitvy jsou přímočařejší a rychlejší. Nelze vůbec předpokládat, co soupeř udělá. Asi multiplayer moc hrát nebudu, vyžaduje to až příliš soustředění a napětí, na což po náročném pracovním dni zpravidla nemám náladu. Každopádně kvituji, jak dobře se Shogun 2 s multiplayerem vypořádal. Umím si dobře představit, že pro řadu hráčů bude multiplayer jasná a jediná volba a singleplayer ani hrát nebudou.

Shogun 2: Dohráno, 10/10

Posledních pár herních let bylo docela slušné peklo. Sice jsem dokázal expandovat na západ, ale na východě Honšú mě okusoval silný rod Hódžo. Chyběly mi peníze, protože jsem v závěru hry podcenil vlastní ekonomický rozvoj a spolehl se na obchod. Jakmile vypadla podstatná část obchodu se spojenci, byl jsem rázem v problému. Taktak jsem udržel vyrovnané hospodaření.

Navíc se mi začaly bouřit už dávno zpacifikované provincie. Musel jsem potírat vzbouřence uvnitř vlastního území a chvílemi jsem nevěděl, který požár hasit dřív.

Naštěstí na východě šlo všechno dobře a podařilo se mi konečně získat 40 provincií potřebných k vítězství.

Závěrečná statistika tady na obrázku sumarizuje, čeho jsem ve hře dosáhl. Kampaň má velice dobře udělanou dynamiku, počáteční expanze je hodně rychlá, střední hra byla hodně o diplomacii a strategii a závěrečná fáze hry je krutý boj o přežití a udržení expanze. Kdybych po dobytí Eda počkal s expanzí a napřed pořádně zvelebil získané území a upgradoval stavby, možná by se mi hrálo snadněji.

Vůbec jsem to nehrál na vazaly. Oproti Empire Shogun neumožňuje věnovat spojenci nebo vazalovi provincii, při vyjednávání lze pouze uplácet a hrozit.

Je docela škoda, že se mi nepovedlo udržet si spojence až do konce. Zajímalo by mě, jestli to vůbec jde. Možná pomocí velké kupy peněz.

Potěšila mě závěrečná animace. Stejně jako v prvním díle Shoguna, i tady je nesmrtelný daimjó stvárněn do sochy stojící v moderním Japonsku. Můj znak klanu Takeda se krásně vyjímá na billboardu v levé části screenshotu. Tohle se vážně povedlo.

Kdybych měl Shoguna zhodnotit jako celek, tak musím říct, že jsem z něj nadšený. Ta hra se prostě povedla. Je to Total War jako řemen a navíc má svůj zcela osobitý charakter. Za mě 10/10.

Shogun 2: End game

 Hlavní město Edo je střeženo vojsky šóguna. Ten se chová celkem pokojně, dokud hráč nabírá sílu. Jakmile ale přesáhne množství držených provincií určité množství (kolem 10), začne šógun zlobit a není s ním moc řeč. V Edu má dva stacky nabušené armády.

Rozhodl jsem se zbavit se šóguna, jakmile se moje jednotky probojovaly do blízkosti Eda. Hlavně proto, že mi provincie bránila v pohybu a zdržovala moje armády táhnoucí na západ.

Využil jsem schopností svých agentů a napřed jsem uplatil jednu ze šógunových armád a druhou jsem rozvrátil pomocí ninji. Pak už byl čas zaútočit na hrad.

Samotný hrad v Edu je nechutně veliká a dobře hájená pevnost obklopená vodním příkopem. Na její zdolání jsem potřeboval dvě plné armády. První armáda pod hradbami skoro vykrvácela a vystřílela všechny šípy, ale podařilo se jí zdolat první kruh opevnění.

Pak už to šlo celkem hladce, jen jsem se nesměl ukvapit. Zaujal jsem postavení na prvním kruhu opevnění, zabral pár věží a držel pozice. Když lučištnící vystříleli všechny šípy, stáhl jsem je z bitvy a počkal, až dorazí čerstvé posily. Noví lučištníci s toulci plnými šípů rozstřileli šógunovy jednotky hájící vnitřní pevnost a soustředěnému útoku všech jednotek už zbylí obránci nemohli čelit.

Tak jsem se stal šógunem, ale ještě jsem neměl zdaleka vyhráno. Vlastnil jsem asi 18 provincií, ale pro konečné vítězství jsem jich potřeboval 40. To je tak 3/4 Japonska.

Jak jsem postupně rostl, začali ode mě odpadávat spojenci. Ještě s rodem Imagawa jsem si dokázal poradit. Rod Hódžo, po jehož boku jsem vybojoval řadu bitev, jsem ještě chvíli udržel ve spojeneckém stavu pomocí úplatků.

Po čase však ani to nepomáhalo a i Hódžo se postavil proti mě. Zabral mi dvě tři provincie, skončil výnosný  obchod a najednou mi začaly chybět peníze.

Shogun 2: Námořní bitvy

 Námořní bitvy prodělaly v Shogunovi revoluční změnu. Je tady skutečně funkční pobřeží! Většina bitev sice probíhá na otevřeném moři, ale když nic jiného, pevnina je alespoň vidět na obzoru. 

Shogun ale umí i mělčiny, průlivy a ostrovy - podle toho, kde na strategické mapě bitva probíhá. Tak tomu říkám skutečná revoluce!

Japonské lodě jsou celkem neforemné škatule poháněné vesly. Odpadá tak práce s větrem, která byla v předchozích dílech stěžejní.

Zatím mi přijde, že střelecké lodě mají výraznou převahu nad bune - obrněnými loďmi stavěnými na zahákování a boj na blízko. 

Moc pěkně vypadá, když se šípy s drnčením zapichují do palub lodí. Takhle promakané modely lodí s vesly si přimo říkají o zpracování například antické tématiky. Pevně věřím, že příští Total War hra bude opět Rome anebo Alexander.

Je krása dívat se na animaci při zahákování. Samurajové nahazují lana s kotvičkami, přitahují nepřítelskou loď a přeskakují přes palubu. Tohle všechno sice už uměl Empire: Total War, ale teprve Shogun má na lodích ty správné počty mužů, aby to vypadalo tak pěkně.