pátek 31. března 2023

Hogwarts Legacy: Příběh

Příběh Hogwarts Legacy by se dal rozpitvat na několik větví. Jednak je tu hlavní příběh - pátrání po tajemství Staré magie a boj s gobliny, snažícími se zmocnit se starého magického zřídla. 





Hlavní hrdina se postupně seznamuje se se čtyřmi starými čaroději a prochází jejich zkouškami, aby se dostal k jejich vzpomínkám a mohl si je přehrát v myslánce.


OK, tahle část si nejvíc hapruje. Proč staří čarodějové rovnou hrdinovi nepomohou a nutí ho procházet zkouškami? Aby ukzal, že je hoden? Ne, tohle kulhá na obě nohy. Zkoušky nejsou herně špatné, představují asi nejtěžší výzvu ve hře. Ale z pohledu příběhu a motivace to zkrátka nedává smysl.

Pak tu jsou tři dějové linie tří spolustudentů. 

Poppy Sweeting z Mrzimoru je blázen do zvířat. Spolu s ní bojujeme s pytláky, zachraňujeme draky a pomáháme kentaurům v Zakázaném lese (který je mimochodem zpracovaný prostě božsky). Na závěr dějové linie zachráníme před vyhubením zlaté ptáčky, kteří byli předlohou Zlatonkám ve famfrpálu. Poppu je veskrze sympatické děvče a dějová linie je prima, asi víc z pohledu herních mechanik a soubojů než z pohledu příběhu. Za mě OK.

Natsai Onai z Nebelvíru je původem Afričanka. Řeší trauma se smrtí svého otce a umí se přeměňovat v gazelu. Bojuje proti bezpráví a proti zlým kouzelníkům, kteří vydírají obyvatele Prasinek a okolí. Natsai je maličko aktivistická a ne moc dobře napsaná. Uměl bych si představit, že by to šlo i lépe. Ale budiž. Co jí ovšem neodpustím je faktografický prohřešek. Tvrdí o sobě že je Matabele, a přesto je z Ugandy. Ačkoliv, jak ví každý vzdělanec, Matabele žijí v Zimbabwe.

Sebastian Sallow ze Zmijozelu má nejlepší questline ve hře. Snaží se pomoci své sestře stižené kletnou, ale jde na to přes temnou magii. Postupně se propadává hlouběji a hlouběji do průšvihu, až nakonec v magickém souboji zabije svého strýce zakázanou kletnou Adavra Kedavra. Sebastianův příběh je mistrovský kousek. Sebastian je tragická postava se vším, co k tomu náleží, a přesto nejlepší kamarád hlavního hrdiny. Ve hře se jednoznačně vyvíjí a proměňuje, snaží se bojovat s osudem a čím víc se snaží, tím víc prohrává. Za mě velký palec nahoru.

Pár dalších studentů se ve hře mihne jedním dvěma questy, ale nic převratného to není. A ne, žádná hlavní postava z Havraspáru ve hře není. Což bych viděl jako jednoznačnou diskriminaci tohoto domu. Někde jsem četl, že z Havraspáru měl původně být hlavní hrdina. Až pak se rozhodlo, že hráči dostanou možnost vybrat si. Údajně nejvíc lidí hraje za Zmijozel. Já jsem hrál za Mrzimor a líbilo se mi to. Ostatně, volba je víceméně kosmetická a liší se snad v jednom dvou questech, to je tak všechno.

Je velká škoda, že hra neklade před hráče více dilemat a možností volby. Temnou magii se můžete naučit a můžete ji i používat, v zásadě bez postihu. Questy se jen tváří, že nabízejí alternativu. Ve skutečnosti na volbách moc nezáleží a dopadne to stejně, bez ohledu na to, jak se rozhodnete.

úterý 28. března 2023

Hogwarts Legacy: Kontroverze

 Kolem Hogwarts Legacy bylo poněkud kontroverzno. Jisté hlasité aktivistické kruhy vyzývaly k bojkotu hry, protože J.K.Rowlingová nezastává ty správné woke názory. Některé herní weby odmítly o hře psát, aby tím demonstrovaly svoji progresivitu. Tento blog mezi ně rozhodně nepatří. Kdo chce kam... Navíc, vysoké prodeje hry a pozitivní ohlasy napříč herní scénou vzaly woke aktivistům vítr z plachet.

Autoři hry ovšem progresivitu hrnou pod tlakem. V Prasinkác tak například narazíme na trans hospodskou (původně chlapa). Která hrozně vypadá i mluví, ale jest veskrze pozitivní postavou a hlavně se neopomene rozdělit o své pocity. Jako by to snad hráče zajímalo. O co lépe tohle zvládl Cyberpunk 2077, kde je totéž téma pojednáné mnohem lépe a přirozeněji!

Jako pěst na oko působí scéna, kdy hlavní hrdina kdesi v divočině narazí na typickou britskou tetu viktoriánského vzezření i chování, která mezi řečí utrousí cosi o své manželce. OK, proč ne, ale k tomu 19.století to vážně nepasuje, sorry jako. 

Na tu manželku jsem pak taky narazil, ale radši už si ani nevzpomínám, kde a za jakých okolností. Ať se na mě autoři nezlobí, ale na mě to prostě působí zbytečně a účelově.

Naštěstí se tyhle dvě woke epizodky dají přežít a zbytek hry už agendou neobtěžuje.

 


Hogwarts Legacy: Vymazlená bonboniéra pro fanoušky

Hogwarts Legacy je jako masivní bomboniéra pro fanoušky Harryho Pottera. Je vážně radost se do ní ponořit a užívat si atmosféru, svět a příběh. To, co tady mohutně hraje, je skvělé využití a zpracování kouzelného světa J.K.Rowlingové - Bradavic, Prasinek a jejich širokého okolí.


Grafika, hudba a atmosféra mě uchvátily od první minuty. Příběh je v zásadě takový, jaký by člověk očekával: student z Bradavic během jednoho školního roku prožívá dobrodružství, získává si přátele a utkává se s nepřáteli.

Měl jsem zpočátku výhrady ke grafickému zpracování postav. Než jsem zjistil, že problém je v nastavení: hra se renderuje v nižším rozlišení a pak se dělá upscaling. Bez upscalingu na Ultra to vypadá dost blbě, postavy mají rozplizlé obličeje. Překvapivě, s upscalingem na Ultra to jednak vypadá skvěle a jednak to běhá parádně a naprosto plynule. Pokud mě paměť neklame,Hogwarts Legacy je  první hrou, která upscaling využívá a přiznává.

Některé scény mi docela vzaly dech. Jako třeba Prasinky anebo jídelna v Bradavicích. Tohle se vážně moc povedlo.

 

Hra se navíc odehrává ve třech ročních obdobích. A ačkoliv to má jen vizuální efekt, zasněžené Bradavice vypadají vážně skvěle.


 Co jsem nečekal je neskutečné množství vymazlených detailů. Okolí Bradavic je poseté vesničkami, zříceninami, jeskyněmi a růzými výzvami. Nic z toho není povinné, všechno nějak přispívá k celkovému zážitku a pomáhá levelovat postavu. Není problém vyrazit do krajiny (později na koštěti) a následovat ikonky na mapě. Tuhle splnit Merlinovu výzu, támhle vyřešit puzzle se starou magií, opodál projít labyrintem, tady zabít trolla, o kus dál vykostit tábor goblinů nebo pytláků a odemknout si další upgrade gearu.


Je pravdou, že toho je strašně moc a ani náhodou jsem  nevyzobal všechno. Ale o tom to je. Bomboniéra je přeplněná až po okraj a každý si může vybrat, jak moc si z ní vybere.

Hlavní zápletka se odehrává kolem spiknutí goblinů, pytláků a temných kouzelníků, kteří se snaží dostat k rezervoáru prastaré magické moci. Přitom hráč objevuje historii Bradavic a čtyř kouzelníků, kteří měli - stejně jako hlavní hrdina - schopnost pracovat s prastarou magií. 


 

Příběh není nikterak objevný ani překvapivý. Na druhou stranu rozhodně nenudí ani neurazí. Některé questy mi výrazně sedly, jiné méně. 

Co je ale důležité: hraje se to vážně parádně. 


Chtěl bych vypíchnout soubojový systém. Převést do herní podoby všechna možná kouzla známá z knih a filmů se povedlo na jedničku. Kouzelnické souboje jsou zábavné, variabilní a dostatečně komplexní. Smekám nad skvělým zpracováním bylinkářství a lektvarů. Bylinky se využívají nejen pro přípravu lektvarů, ale některé lze využít přímo k boji.

pondělí 27. března 2023

Divinity: Original Sin II - snad až moc challenging RPG

 Nadvakrát jsem rozehrál Divinity II. Vzpomínám si matně na jedničku, kde jsem shořel jak papír a otráveně jsem to vzdal.  Tak trochu se bojím, zda se to nebude opakovat i s dvojkou. Příběh se docela zajímavě rozběhl a má fajn zákruty. 


Asi nejvíc mi vadí komplexní soubojový systém - což je přesně ta věc, kterou na Divinity všichni tolik oceňují. Chápu všechny ty možnosti a jejich kombinace, ale nějak mě to tolik nebere. A vysloveně mě štve, když je proti mě použije soupeř a bohapustě mě vyowní. 

Jasně, nauč se hrát, lamo. Jenomže já se nechci stresovat a vztekat. Chci se bavit, užívat si příběh a dobrodružství. Což Divinity II někde skvěle dělá, ale někde to trošičku drhne. Zkrátka mi tam místy chybí flow.

Nejspíš mi také vadí izometrický pohled. Jakkoliv je Divinity II propracované, přece jenom to není úplně ono. Nedávno jsem si lehce jsem si pohrál s Baldur's Gate III v předběžném přístupu. Vymazlené cutscény a dialogy a možnost přitáhnout si kameru pro mě hodně zlepšuje pocit ze hry. Divinity II tohle bohužel neumí, drží se striktně izometrického pohledu. Kamera se dá přiblížit, ale ne dost a nedá se zvednout.

Vybral jsem si partu z hotových charakterů. Sedí mi, když mají své osobnosti, cíle a příběh. Samozřejmě, v rámci mantinelů. Vzpomínám si na Baldur's Gate II s geniálním systémem vztahů v partě a na snahu v Mass Effectech, aby mi přežili oblíbení členové posádky.

Jenomže jsem si pro ně navolil docela dementní povolání. Můj main character Beast je tankovaci válečník. Red Prince je meelee damage dealer. Ifan Ben-Mezd je sniper se samostřílem, s tím jsem spokojený. A  Lohse je healerka/nekromancerka, slušně léčí a buffuje, ale s damage na dálku to zatím není nijak slavné. 

Mám pocit, že zkrátka nemám v družině mága. A tím se tak trochu diskvalifikuji z hrátek s kombinacemi různých elementálních útoků.

 

Questy v Divinity II nejsou úplně snadné. Jak uhasit hořící prasata, když na ně nefunguje voda ani déšť? Použít kouzlo Blessing mě fakt nenapadlo, musel jsem si to vygooglit. Jak uhasit hořícího historika v labyrintu? Na toho už ani Blessing nefunguje, musí se teleportovat někam do louže krve a teprve pak Blessing funguje. OK, ale proč to tak je a jak mě má tohle napadnout? Asi jsem natvrdlý, sorry, ale nechci zkoušet všechno na všechno. 

Navíc, Blessing konzumuje Focus, který mám jen jeden na mainovi. To mám jako po každém nesprávném použití běhat přes půl mapy, abych si to znovu nabil? Anebo se očekává, že hráč bude před každým kouzlem dávat Save? Sorry jako, tohle už mi trochu smrdí chybným designem. Možná chybný není to správné slovo - možná je to jen až moc challenging pro můj styl hraní, abych si to užil. Jako dokážu si to vygooglit, ale nebavím se u toho.

středa 15. února 2023

Conan Exiles: 8 z 10

Celkově mě Conan Exiles příjemně překvapila. Grafika kouzelná, unikátní mechaniky s thrally, skvělá stavba základny. Endgame byla na mě až moc tuhá, ale to není výtka, jen konstatování. 


Chyběl mi příběh a questy. Hardcore přístup s odkrýváním dějové linky z náznaků a rozhovorů mě neuspokojoval. NPC, se kterými se dalo promluvit, bych spočítal na prstech. V dnešní době už jsem zvyklý na něco trošku jiného.

 
Nedohrál jsem to, odehrál jsem jen ten content, který mě bavil a víc nepotřebuji. Na zabíjení extra tuhých world bossů mi chyběla motivace.

Sečteno a podtrženo: solidní 8 z 10.

Conan Exiles: Základna

 Budvání vlastní základny mě na Conan exiles bavilo úplně nejvíc. Prvotní základnu u Noob River jsem brzy opustil a vydal se přes hory na sever. Ruiny na návrší nad savanou se slony a nosorožci si mě okamžitě získalo: tady bude můj hrad.

Nakutat kámen, dřevo a železo, vrobit cihly a železné díly, postavit z něj hrad s věží - za mě super zábava.  Samozřejmě, když se to hraje v mulťáku, musí to být ještě někde jinde - a co teprve PvP.


Pravdou je, že si základnu člověk musí zatraceně odpracovat. Ale to mi vážně nevadilo, Bavilo mě to. Chtěl jsem mít hrad s věží a jakoby antický mchrámem, chtěl jsem mít otevřenou ložnici s otrokyněmi na skále přístupné jen výtahem - a to jsem si splnil. Za mě paráda.

 

Nikdo mě nenutil do toho investovat ten čas. A nemělo to žádný hmatatelný přínos. Jen mě to bavilo.

Zajímavá herní mechanika je Purge. Jak tak člověk staví, nabíjí se counter. A až přesáhne threshold, spustí se na základnu útok. Purge jsem se zpočátku bál. Když jsem si ochočil pár thrallů a rozmístil je k bráně, bát jsem se přestal.

Conan Exiles: Tuhá endgame

 Endgame v Conan Exiles je extra tuhá. Což je tedy mimochodem celá hra. V základu bez modů s sebou může člověk vodit jednoho thralla. Ochočit a vylevelovat takového thralla trvá hodiny a hodiny herního času. A pak zamrzí, když takový thrall na dvacáté úrovni umře, jako se to stalo dvakrát mě.

End game bossové jsou husté, až to hezké není. Nejtvrdší souboj jsem svedl s drakem, bojova ljsem s ním snad 20 minut.Thral lse dokázal naštěstí bránit a léčit, ale já jsem musel běhat za roh, léčit se, pak přiskočit, dát drakovi dvě tři rány a zase rychle pryč. Je vidět, že je hra balancovaná na multiplayer. Ve dvou třech coop hráčích to musí být jinačí káva.


Hodně mě vyškolilo mamutí údolí na severozápadě mapy. Úzkou soutěsku, kterou vede cesta, hlídají snad čtyři šavlozubí tygři a medvěd. Přišel jsem tam o jednoho thralla a snad dva koně. Pak jsem si postavil schodiště bokem, abych tenhle chokepoint mohl obcházet.




Pro získání mamutí trofeje jsem několikrát bojoval s mamuty - snad dvakrát třikrát se mi mamut po deseti minutách boje vyresetoval, odběhl a vyléčil se. A nejméně jednou jsem mamuta zabil, ale nepadla z něj trofej, o kterou mi šlo. Až nakonec jsem se dočkal.

Legendární zbraně a brnění i dokážu vyrobit. Je kolem toho hrozně farmení, ale čert to vzal. Oceňuji super nápad s meteorickým železem - musíte si pičkat, až spadne meteorit, pak porušit povrch pomocí granátu a pak se teprve dá těžit meteorický kov. 

Co je horší, všechno se hodně rychle opotřebovává a legendární gear se dá opravit jen pomocí věciček, které padají z bossů v The Unnamed City. Z nichž někteří se celkem dají zabít, jiní jsou supertuzí (například Red Dragon Mother).


To všechno dohromady dělá z endgame docela challenge. Není to tak, že by se člověk musel všude bát o vlastní kůži. Ale elitního bosse si dvakrát rozmyslíte. Největší mrzení je ze ztráty thrallů, to bolí tak moc, že mě to nakonec přestalo bavit.

Zdaleka jsem neviděl celou mapu. Nebyl jsem v sopce ani na východě v džungli. Nebyl důvod. Kdybych měl ambici zabít všechny