Elden Ring: Proč to možná nedohraju

Elden Ring je bezpochyby výjimečná hra. Spousta lidí to nadšeně hraje roky. Slyšel jsem rozhovor s Viktorem Bocanem z Warhorse, kde prohlásil, že to dohrál 16x s různými postavami. 

 

Musím ocenit, jak skvěle je udělaná: mechaniky, level design, animace, grafika jsou opravdu výjimečné. Mám radost z epických scenérií. Baví mě "wow momenty", kdy někam přijedu a otevře se mi nějakyý úplně nový a nečekaný výhled. Líbí se mi animace NPC, třeba rytíři na koních jsou prostě parádní. Hodně mě baví velké dungeony (tuším se to v Elden Ringu nazývá Legacy Dungeons). Jasně, líbí se mi i pocit, když dokážu sundat nějakého extra tuhého bosse. Nebo když se o dvacet levelů výše vrátím někam, kde jsem hrozně dostával, a dám to. To všechno je fajn.

Mám problém s jinou věcí. Hra je hodně náročná. Na každém bossovi se člověk klidně zasekne na půl hodiny, nebo taky na čtyři hodiny. A upřímně, tolik času nemám - a ani mě to nebaví. Při boss fightech člověk musí být neustále ve stresu a v napětí. A být vyšponovaný dvě tři hodiny není nic pro mě. 

Chápu frajery, kteří na Internetech hlásí "Git gud" - nefňukej a nauč se to hrát. Protože o tom to je. Někteří šílenci dávají s postavou na prvním levelu bosse, které já nedokážu zabít na 120. levelu. Mají bosse načtené tak, že nedostanou ani jednu ránu. Což se samozřejmě cení a já mám pro takové hráče velký respekt. Ale mě samotného to příliš netáhne. A fakt to není zábava na večer, když je člověk utahaný z práce a chce si na pohodu zrelaxovat. Elden Ring je pro mě všechno, jen ne relaxace.

Druhá věc je příběh. Nějaký ve hře je, v náznacích poschovávaný v nejrůznějších artefaktech. Rozhovory s NPC jsou ve šroubované archaické angličtině a nikterak mě neoslovují. Příběh je ve hře doslova navíc, rozhodně to není nic, co by hráče nějak táhlo dopředu. A já mám příběhy rád, Takže příběh Elden Ringu vnímám jako "pobij všechno co potkáš, abys vyleveloval a mohl sejmout Malenii a Mohga". Spoustu těch nejvíc cool věcí jsem si musel najít na Internetu, ve hře bych na ně nejspíš nepřišel. 

A pak je tu ta třetí věc. Elden Ring strašně tlačí na pilu. Je to horror, hrůza, abominace. Bossové jsou příšerní až úchylným způsobem: mutanti, ze kterých vyrůstají končetiny. Příšery s chapadly jako Cthulhu. Zmar, smrt, zatracení. 

 

Finální boss ve Volcano Manor, spolknutý obřím hadem - ten had ještě vypadá normálně, ale po zabití hada z něj vyrostou nohy a ruce a z tlamy vytáhne obří meč obrostlý krvavými končetinami. Tak si říkám, jak chorý mozek dokáže takovouhle hrůzu vymyslet. Inu, Japonci. Jako, já to dokážu přijmout, ale fakt mě to neoslovuje. A není to jen o bossech: i při relativně klidném cestování po mapě na hráče neustále útočí hudba a zvuky vyvolávající úzkost. Ano, dokážu to hrát - ale neužívám si to. Takhle si zábavu nepředstavuju.

 

Takže upřímně - jediné, co mě ve hře drží, je zarputilost, že to přece dám, když už jsem se dostal takhle daleko.

Vážně si nejsem jistý, jak dlouho mě moje zakousnutí ve hře udrží. 

Elden Ring: Mountaintops of the Giants

 Zasněžené hory Mountaintops of the Giants mají zase úplně svébytný charakter. Scenérie tu jsou opravdu mimořádné. Většinu horských pasáží  jsem projel na koni, do boje jsem se pouštěl jen tam, kde jsem musel.

 

Ani nevím, jestli se Mountaintops otevřou až po zabití Morgotta, anebo se tam dá jít kdykoliv.

Hodně mě baví, jak jsou mapy v Elden Ring vertikální. Údolí jsou hloboká a hory vysoké. 

Je super, že se člověk může dostat všude, kam dohlédne.

Vizuálně jsou Mountaintops opět strhující. Klobouk dolů před výtvarníky, tohle se hodně povedlo.

Teď jsem zaseklý na ohnivém obrovi. Dává mi hodně zabrat, včera jsem na něm chcípal celý večer. Jsem zvědav, jestli ho dám.

 

Elden Ring: Volcano Manor

Po dohrání KCD2 jsem týden nebyl schopen hrát nic jiného. Až jsem se urval a pustil jsem se do rozehraného Elden Ringu.

Zpočátku to šlo hodně, hodně ztuha. Odvykl jsem ovládání. Ale pak jsem se do toho přece jen dostal. 

Pustil jsem se do Volcano Manor, parádního sídla vestavěného do sopky. Je to hodně spletité a je to moc fajn. 

 

Zajímavý souboj jsem svedl s finálním bossem Shardbearerem Rykardem.

 

Napřed je v podobě hada. Když jsem doběhl až těsně k hadovi, nic moc mi nedělal. Řikal jsem si, jak to jde snadno. 

Po zabití hada se z něj zevniř vyhrabe Rykard, pán Volcano Manor. Je to hodně creepy scéna, kdy se z hadího těla prodírají ven končetiny a vznikne z toho příšerní obluda.

No a jako zlatý hřeb si Rykard sáhne hluboko dovnitř hadí tlamy a vyrve odtud meč pokrytý těly mrtvých lidí. Ať mi nikdo neříká, že Japonci jsou normální. Nejsou.

Tak si říkám, zdali tyhle perverzně přepálené hrůzostrašné animace, doprovázené znepokojivou hudbou a nervy drásajícími zvuky, mají  za cíl hráče co nejvíc vykolejit a rozhodit, aby se nemohl soustředit na hraní. Anebo je to jen jejich způsob vyprávění - čím úchylnější šílenost, tím lepší?

Druhá fáze boje je mnohem náročnější. Narozdíl od hada se Rykard pohybuje. Největší riziko je, když zničehonic odskočí. Pak hází nepříjemná kouzla a rány. Naštěstí mi hodně pomohl můj summonovaný parťák, nabral na sebe Rykardovu pozornost a já jsem se mohl dostat nestvůře nadosah.

Pravda je, že to nebylo nijak zvlášť náročné. Nemusel jsem se moc učit, co dělat s jednotlivými útoky. Prostě jsem to zkoušel a pak to vyšlo.