Hlavní město Edo je střeženo vojsky šóguna. Ten se chová celkem pokojně, dokud hráč nabírá sílu. Jakmile ale přesáhne množství držených provincií určité množství (kolem 10), začne šógun zlobit a není s ním moc řeč. V Edu má dva stacky nabušené armády.
Rozhodl jsem se zbavit se šóguna, jakmile se moje jednotky probojovaly do blízkosti Eda. Hlavně proto, že mi provincie bránila v pohybu a zdržovala moje armády táhnoucí na západ.
Využil jsem schopností svých agentů a napřed jsem uplatil jednu ze šógunových armád a druhou jsem rozvrátil pomocí ninji. Pak už byl čas zaútočit na hrad.
Samotný hrad v Edu je nechutně veliká a dobře hájená pevnost obklopená vodním příkopem. Na její zdolání jsem potřeboval dvě plné armády. První armáda pod hradbami skoro vykrvácela a vystřílela všechny šípy, ale podařilo se jí zdolat první kruh opevnění.
Pak už to šlo celkem hladce, jen jsem se nesměl ukvapit. Zaujal jsem postavení na prvním kruhu opevnění, zabral pár věží a držel pozice. Když lučištnící vystříleli všechny šípy, stáhl jsem je z bitvy a počkal, až dorazí čerstvé posily. Noví lučištníci s toulci plnými šípů rozstřileli šógunovy jednotky hájící vnitřní pevnost a soustředěnému útoku všech jednotek už zbylí obránci nemohli čelit.
Tak jsem se stal šógunem, ale ještě jsem neměl zdaleka vyhráno. Vlastnil jsem asi 18 provincií, ale pro konečné vítězství jsem jich potřeboval 40. To je tak 3/4 Japonska.
Jak jsem postupně rostl, začali ode mě odpadávat spojenci. Ještě s rodem Imagawa jsem si dokázal poradit. Rod Hódžo, po jehož boku jsem vybojoval řadu bitev, jsem ještě chvíli udržel ve spojeneckém stavu pomocí úplatků.
Po čase však ani to nepomáhalo a i Hódžo se postavil proti mě. Zabral mi dvě tři provincie, skončil výnosný obchod a najednou mi začaly chybět peníze.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat