Na Shogunovi 2 se mi moc líbí,jak tu funguje diplomacie. Více než polovinu herní doby strávím na strategické mapě. Hlavně na začátkyu hry je třeba hodně sledovat spojenectví a obchodní dohody a velmi pečlivě vážit, na koho se vyplatí zaútočit a kde je lepší usilovat o mírovou spolupráci.
Více než dříve tu platí, že je třeba útočit pouze za podmínek, které se hodí mě.
Co se týká dobývání měst, nemám-li zdrcující převahu, radši obléhám a necháp soupeře, aby mě napadl. Obranná hra je zpravidla bezpečnější, zvlášť pokud mám dostatek střeleckých jednotek.
V téhle hře jsem vsadil na spolupráci s rody Hódžo a Imagawa, které mi chrání jižní a východní bok. Útok jsem vedl zpočátku na sever a pak zejména na západ. Po 25 letech hraní (100 tahů) mám teď poměrně pohodlnou převahu a jsem schopen v poli držet dvě silné armády. To mi poskytuje výhodu nad většinou rodů, které staví do pole jednu silnou a jednu slabší armádu. Tažení pak často rozhodne jedna rozhodující bitva, po které se protivník vojensky zhroutí a obsazení jeho území pak jen otázkou rychlého postupu.
V bitvách nestíhám sledovat detaily. Řídím bitvy shora, jen občas si vychutnám pěkný útok. Využívám ukládání replayů bitev a pouštím si pěkné kousky znovu. Stojí to za to, když si můžu užít epické boje. Z hlediska animace bitevní vřavy nemá Shogun konkurenci, probíhá tu spousta dílčích soubojů a boj je neuvěřitelně realistický.Asi jedinou výtku mám k situaci, kdy jízda honí a pobíjí prchající nepřátele. Často se stane, že všichni koně z jednotky najednou zatočí a opíšou kruh, aby se dostali k dalším nepřátelům. To působí dost nepřirozeně, na rozdíl od útočných akcí, kdy se jednotky chovají skutečně chaoticky a realisticky.
Nevěřil jsem vlastním očím, když jsem na začátku jedné bitvy vyplašil v lese stádečko jelenů. Že se po bitvením poli potulují koně, kteří ztratili pána, to jsem v Total War už viděl, ale jeleni mě opravdu překvapili. Tomu říkám smysl pro detail!
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat