GW2: Black Citadel

Black Citadel je obrovská ocelová koule visící nad propastí, obklopená charrskými stavbami, hutěmi a továrnami. Fascinuje mě propojení strohých a ostrých ocelových tvarů s až secesními prvky.

Město je hodně členité, s průchody a výtahy. Samotná koule má uvnitř tři patra a pod ní se rozkládá ještě aréna.

Charrové mají společenskou strukturu podobnou Římanům. Vládne jim imperátor, najdeme tu legie, tribuna i plebeje. Patřím k Iron legii, stavitelům válečných strojů.
Cestu ke kouli vroubí sochy zasloužilých Charrů. kteří se zasloužili o impérium.

Tohle je screenshot z hutí, s káděmi rozžhaveného železa a tavícího se železného šrotu. To je zdroj moci Charrů.

Takhle vypadá aréna pod centrální koulí.

GW2: malebná místa Plains of Ashford

Tohle je věž blízko trollího tábora na východě Plains of Ashford. Tahle zóna se mi hrozně vizuálně líbí skloubením podzimních barev s technickými stavbami Charrů.

Tohle je obrovská ohrada rámující Plains of Ashford. Odděluje startovací pasáže u města Black Citadel od zbytku zóny.

GW2. The Grove

Zatoulaljsem se do města The Grove, hlavního města stromových lidí Sylvari.

The Grove je neskutečné město vystavění v obrovské rostlině, vedle kterého Darnassus bledne němou závistí. Má snad čtyři podlaží nad sebou a je doslova přecpané NPC a nejrůznějšími  rostlinami a zvířaty.

Jako výtah tu fungují obrovská semena připomínající padáčky pampelišek.

GW2: Obr ve městě

Přichomýtl jsem se k útok rozzuřeného obra na město. Obr bezohledně masakroval hráče i NPC. Tohle se mi na Guild wars líbí: když masakr, tak pořádný - ani NPC nezůstanou stranou!

 Hráčů bylo několik desítek, přesto jsme na obra neměli. Chudáci meelee umírali jako mouchy, ani jsme je nestíhali zvedat. Životnost mého peta byla pár sekund. ještě že GW2 umožňují v boji pety prohazovat!

Nakonec jsme obra doslova upižlali, trvalo to snad 15 minut.

Guild Wars 2: Ninjagon

Tady jsou obrázky z prvního herního setkání s Ninjagonem. Hraje lidského nekromancera. Překvapilo mě, jak je proti mně maličký.

Guild Wars 2: Pocity

Musím připusit, že mě GW2 vtáhla jako už dlouho nic jiného. je to návyková záležitost. je neskutečné, jaký má hra charakter. Krajina, postavy, příběh a eventy šlapou dohromady jako dobře namazaný stroj.
Hraju rangera (obdoba huntera z WOW) za rasu Charrů, agresivních technických dravců, kteří vypadají jako zubaté kočky křížené s býky. Samci mají dva rohy a dva páry uší a neskutečně veliké zuby (musel jsem si vybrat jedinou hlavu, která má zuby jakž takž přijatelné).
Charrové jsou technicky vyspělí. Podle herní legendy vystavěli válečné stroje a s nimi zabili své staré bohy. To mi přijde dost slušná story do základu!

Celá startovní zóna Charrů a jejich město Black Citadel je vypiplané a nádherné. Začínal jsem hru dvakrát, protože poprvé jsem si vybral příslušnost ke špionské Ash Legion a můj příběh se pak odehrával ve špionských kulisách. To mě moc nebavilo. Napodruhé jsem si vybral příslušnost k Iron Legion, stavitele válečných strojů. A můj osobní příběh je rázem úplně jiný, dělám jiné questy a je to úplně jiné hraní. To potěší.

Guild Wars 2: Technické problémy

Bohužel má hra při startu technické problémy. Jednak je často problém se do hry vůbec dostat - login server nezvládá velký nápor hráčů. Věřím, že to je pouze otázka času, než se to srovná. Včera odpoledne hra nejela, ale celý večer jsem hrál bez problémů.

 Druhý problém je otázka grafiky. V některých graficky náročnějších lokacích (například Black Citadel, hlavní město Charrů), nepříjemně padá FPS až na 2-3 framy za sekundu a s tím se už nedá hrát. Když pak z takového místa vylezu pryč, musím hru restartovat, aby se vrátila plynulost. Zjevně je tam něco špatně.

Guild Wars 2

Na popud bráchy Michala jsem zkusil Guild Wars 2. Musím říct, že to je hodně zajímavý zážitek. Guild Wars v jistém smyslu bourá paradigma klasických MMORPG. Prakticky tu nejsou klasické questy, pouze veřejné eventy.

To už tady bylo: Warhammer Online měl Public questy, ale bylo jich poměrně málo a byly spíše doplňkem klasického questování. Guild Wars však klasické questy nemá (zatím jsem je neviděl) a spoléhá výhradně na eventy.

Překvapivě to funguje. Při pohybu krajinou stále narážím na nějaké eventy, kterých se můžu anebo nemusím zúčastnit. Když se sejde víc hráčů, připomínají některé eventy docela regulérní bitvy.

Kromě public eventů je tu osobní příběhová linie, která se však odehrává v instancovaných lokacích.

Diablo 3: Dohráno na Nightmare, 9,5 z 10

Tak jsem si dal Diablo ještě jednou na Nightmare. Co se mě týče, je tato obtížnost finální: těžší už to mít fakt nemusím. Už takhle jsem chcípal i na thrashi, nemluvě o modrých minibossech.
Je fakt, že na Nightmare se to prostě nedá hrát stylem buldozeru. Často je to o kitingu a heldání vhodného místa na crowd control.
Častokrát se mi stalo, že jsem vletěl do dvou smíchaných skupinek minibossů nebo obzvlášť nechutného thrashe a musel jsem se tím zkrátka prochcípat - několikrát to na sebe natáhnout, rozdat co nejvíc damage a umřít, a znovu.
Závěrečnou bitku s Diablem jsem hrál snad čtyřikrát a každý pokus mi dal sakra zabrat. Nakonec jsem se musel víc starat o vlastní healing než o nějakou damage do bosse.
O úroveň Hell se pokoušet nebudu. Nemám času nazbyt. O Nightmare, na kterou se musí nasbírat nebo nakoupit equip, ani nemluvě. Jakkoliv mě opětovné procházení téhož příběhu místy moc nechytalo a už jsem to chtěl mít za sebou, přesto musím férově přiznat, že vyšší obtížnost skutečně přináší o hodně lepší zábavu. K Diablovi jsem se poprvé propracoval včera večer asi ve 22:45. Normálně chodím spát v 11. Chtěl jsem dát jeden pokus. Docela se mi povedl, dostal jsem se do třetí fáze. Tam mě ale Diablo nepěkně vykostil.
Byl jsem z toho dost naštvaný, ale ukázněně jsem šel spát. Čekal mě další pracovní den, nemohl jsem si dovolit další hodinu pokusů. Dnes ráno jsem pak celou cestu do práce přemýšlel o tom, jak Diabla zabiju a jak na to půjdu.
Na třetí pokus dnes lehl. Mám z toho skvělý pocit!

Zvedám Diablu celkové hodnocení na 9,5 z 10.