Shogun 2: Multiplayer

Shogun 2 přináší inovaci i v multplayeru. Vedle klasických multiplayer bitev a multiplayer kampaně je tu navíc režím avatara. O co jde? Strategická mapa tu je potlačena na minimum. Hráč pouze vybírá provincii, kterou chce zabrat. Pro úspěšné zabrání musí zvítězit v multiplayerové bitvě.

Funguje to podobně jako RPG. Zabíráním provincií roste zkušenost avatara a hráč mu může vybírat různé perky.

Co mě hodně potěšilo jsou docela široké možnosti customizace vzhledu avatara. Za dosažené achievementy - a to včetně těch za singleplayerovou kampaň - získává hráč různé prvky vzhledu: přilbu, chochol, masku, různé části brnění. Má to vliv pouze estetický, ale dává to avatarovi skutečně osobitý rozměr. Škoda, že avatar nefunguje i v single-player kampani!

Svoji první multiplayerovou bitvu jsem prohrál jako sedláci u chlumce. Zkušený soupeř mě obklíčil jízdou, z boku rozvrátil moje lučištníky a jeho samurajové rozsekali moje jari ašigaru jako rýžový papír. Zjistil jsem, že bez možnosti zapauzovat jsou bitvy těžké jako hrom: nevěděl jsem kam dřív skočit.

Při druhé bitvě jsem si už dal větší pozor. Soupeř měl několik jednotek s puškami, bojové mnichy s naginatami a jízdu. Já jsem měl tři jednotky jari ašigaru, dvě lehké jízdy, čtvery lučištníky a dvě jednotky ašigaru s katanami.

Vyvedl jsem svoje jednotky do obranného postavení na nevelkém návrší uprostřed mapy. Soupeř zalezl do lesa, zřejmě počítal s tím, že se poženu do útoku. Moji ašigaru lučištníci ale začali zdálky ostřelovat jeho postavení a soupeři nezbylo než vylézt z lesa ven a zaútočit.

Docela se mi povedl útok jízdy z levého křídla na bojové mnichy ozbrojené puškami, ale hned vzápětí mi jízdu rozbili mniši s naginatami. Boj ve středu byl dlouho nerozhodný, moji ašigaru celkem neúspěšně bušili do soupeřovy obrany. Soupeř navíc výborně pracoval s jízdou a dvakrát mi rozvrátil střeleckou pozici.

Nakonec všechno rozhodli moji lučištníci. Uchoval jsem si jich dostatek, aby byli schopi postupně rozstřílet nepřátelskou pěchotu a zahnali ji na útěk.

 Musím říct, že multiplayer bitvy jsou mnohem větší adrenalin než singleplayer. Je tu menší prostor k taktizování, bitvy jsou přímočařejší a rychlejší. Nelze vůbec předpokládat, co soupeř udělá. Asi multiplayer moc hrát nebudu, vyžaduje to až příliš soustředění a napětí, na což po náročném pracovním dni zpravidla nemám náladu. Každopádně kvituji, jak dobře se Shogun 2 s multiplayerem vypořádal. Umím si dobře představit, že pro řadu hráčů bude multiplayer jasná a jediná volba a singleplayer ani hrát nebudou.

Shogun 2: Dohráno, 10/10

Posledních pár herních let bylo docela slušné peklo. Sice jsem dokázal expandovat na západ, ale na východě Honšú mě okusoval silný rod Hódžo. Chyběly mi peníze, protože jsem v závěru hry podcenil vlastní ekonomický rozvoj a spolehl se na obchod. Jakmile vypadla podstatná část obchodu se spojenci, byl jsem rázem v problému. Taktak jsem udržel vyrovnané hospodaření.

Navíc se mi začaly bouřit už dávno zpacifikované provincie. Musel jsem potírat vzbouřence uvnitř vlastního území a chvílemi jsem nevěděl, který požár hasit dřív.

Naštěstí na východě šlo všechno dobře a podařilo se mi konečně získat 40 provincií potřebných k vítězství.

Závěrečná statistika tady na obrázku sumarizuje, čeho jsem ve hře dosáhl. Kampaň má velice dobře udělanou dynamiku, počáteční expanze je hodně rychlá, střední hra byla hodně o diplomacii a strategii a závěrečná fáze hry je krutý boj o přežití a udržení expanze. Kdybych po dobytí Eda počkal s expanzí a napřed pořádně zvelebil získané území a upgradoval stavby, možná by se mi hrálo snadněji.

Vůbec jsem to nehrál na vazaly. Oproti Empire Shogun neumožňuje věnovat spojenci nebo vazalovi provincii, při vyjednávání lze pouze uplácet a hrozit.

Je docela škoda, že se mi nepovedlo udržet si spojence až do konce. Zajímalo by mě, jestli to vůbec jde. Možná pomocí velké kupy peněz.

Potěšila mě závěrečná animace. Stejně jako v prvním díle Shoguna, i tady je nesmrtelný daimjó stvárněn do sochy stojící v moderním Japonsku. Můj znak klanu Takeda se krásně vyjímá na billboardu v levé části screenshotu. Tohle se vážně povedlo.

Kdybych měl Shoguna zhodnotit jako celek, tak musím říct, že jsem z něj nadšený. Ta hra se prostě povedla. Je to Total War jako řemen a navíc má svůj zcela osobitý charakter. Za mě 10/10.

Shogun 2: End game

 Hlavní město Edo je střeženo vojsky šóguna. Ten se chová celkem pokojně, dokud hráč nabírá sílu. Jakmile ale přesáhne množství držených provincií určité množství (kolem 10), začne šógun zlobit a není s ním moc řeč. V Edu má dva stacky nabušené armády.

Rozhodl jsem se zbavit se šóguna, jakmile se moje jednotky probojovaly do blízkosti Eda. Hlavně proto, že mi provincie bránila v pohybu a zdržovala moje armády táhnoucí na západ.

Využil jsem schopností svých agentů a napřed jsem uplatil jednu ze šógunových armád a druhou jsem rozvrátil pomocí ninji. Pak už byl čas zaútočit na hrad.

Samotný hrad v Edu je nechutně veliká a dobře hájená pevnost obklopená vodním příkopem. Na její zdolání jsem potřeboval dvě plné armády. První armáda pod hradbami skoro vykrvácela a vystřílela všechny šípy, ale podařilo se jí zdolat první kruh opevnění.

Pak už to šlo celkem hladce, jen jsem se nesměl ukvapit. Zaujal jsem postavení na prvním kruhu opevnění, zabral pár věží a držel pozice. Když lučištnící vystříleli všechny šípy, stáhl jsem je z bitvy a počkal, až dorazí čerstvé posily. Noví lučištníci s toulci plnými šípů rozstřileli šógunovy jednotky hájící vnitřní pevnost a soustředěnému útoku všech jednotek už zbylí obránci nemohli čelit.

Tak jsem se stal šógunem, ale ještě jsem neměl zdaleka vyhráno. Vlastnil jsem asi 18 provincií, ale pro konečné vítězství jsem jich potřeboval 40. To je tak 3/4 Japonska.

Jak jsem postupně rostl, začali ode mě odpadávat spojenci. Ještě s rodem Imagawa jsem si dokázal poradit. Rod Hódžo, po jehož boku jsem vybojoval řadu bitev, jsem ještě chvíli udržel ve spojeneckém stavu pomocí úplatků.

Po čase však ani to nepomáhalo a i Hódžo se postavil proti mě. Zabral mi dvě tři provincie, skončil výnosný  obchod a najednou mi začaly chybět peníze.