Conan Exiles: 8 z 10

Celkově mě Conan Exiles příjemně překvapila. Grafika kouzelná, unikátní mechaniky s thrally, skvělá stavba základny. Endgame byla na mě až moc tuhá, ale to není výtka, jen konstatování. 

Chyběl mi příběh a questy. Hardcore přístup s odkrýváním dějové linky z náznaků a rozhovorů mě neuspokojoval. NPC, se kterými se dalo promluvit, bych spočítal na prstech. V dnešní době už jsem zvyklý na něco trošku jiného.

 

Nedohrál jsem to, odehrál jsem jen ten content, který mě bavil a víc nepotřebuji. Na zabíjení extra tuhých world bossů mi chyběla motivace.

Sečteno a podtrženo: solidní 8 z 10.

Conan Exiles: Základna

 Budvání vlastní základny mě na Conan exiles bavilo úplně nejvíc. Prvotní základnu u Noob River jsem brzy opustil a vydal se přes hory na sever. Ruiny na návrší nad savanou se slony a nosorožci si mě okamžitě získalo: tady bude můj hrad.

Nakutat kámen, dřevo a železo, vrobit cihly a železné díly, postavit z něj hrad s věží - za mě super zábava.  Samozřejmě, když se to hraje v mulťáku, musí to být ještě někde jinde - a co teprve PvP.

Pravdou je, že si základnu člověk musí zatraceně odpracovat. Ale to mi vážně nevadilo, Bavilo mě to. Chtěl jsem mít hrad s věží a jakoby antický mchrámem, chtěl jsem mít otevřenou ložnici s otrokyněmi na skále přístupné jen výtahem - a to jsem si splnil. Za mě paráda.

 

Nikdo mě nenutil do toho investovat ten čas. A nemělo to žádný hmatatelný přínos. Jen mě to bavilo.

Zajímavá herní mechanika je Purge. Jak tak člověk staví, nabíjí se counter. A až přesáhne threshold, spustí se na základnu útok. Purge jsem se zpočátku bál. Když jsem si ochočil pár thrallů a rozmístil je k bráně, bát jsem se přestal.

Conan Exiles: Tuhá endgame

 Endgame v Conan Exiles je extra tuhá. Což je tedy mimochodem celá hra. V základu bez modů s sebou může člověk vodit jednoho thralla. Ochočit a vylevelovat takového thralla trvá hodiny a hodiny herního času. A pak zamrzí, když takový thrall na dvacáté úrovni umře, jako se to stalo dvakrát mě.

End game bossové jsou husté, až to hezké není. Nejtvrdší souboj jsem svedl s drakem, bojova ljsem s ním snad 20 minut.Thral lse dokázal naštěstí bránit a léčit, ale já jsem musel běhat za roh, léčit se, pak přiskočit, dát drakovi dvě tři rány a zase rychle pryč. Je vidět, že je hra balancovaná na multiplayer. Ve dvou třech coop hráčích to musí být jinačí káva.

Hodně mě vyškolilo mamutí údolí na severozápadě mapy. Úzkou soutěsku, kterou vede cesta, hlídají snad čtyři šavlozubí tygři a medvěd. Přišel jsem tam o jednoho thralla a snad dva koně. Pak jsem si postavil schodiště bokem, abych tenhle chokepoint mohl obcházet.

Pro získání mamutí trofeje jsem několikrát bojoval s mamuty - snad dvakrát třikrát se mi mamut po deseti minutách boje vyresetoval, odběhl a vyléčil se. A nejméně jednou jsem mamuta zabil, ale nepadla z něj trofej, o kterou mi šlo. Až nakonec jsem se dočkal.

Legendární zbraně a brnění i dokážu vyrobit. Je kolem toho hrozně farmení, ale čert to vzal. Oceňuji super nápad s meteorickým železem - musíte si pičkat, až spadne meteorit, pak porušit povrch pomocí granátu a pak se teprve dá těžit meteorický kov. 

Co je horší, všechno se hodně rychle opotřebovává a legendární gear se dá opravit jen pomocí věciček, které padají z bossů v The Unnamed City. Z nichž někteří se celkem dají zabít, jiní jsou supertuzí (například Red Dragon Mother).

To všechno dohromady dělá z endgame docela challenge. Není to tak, že by se člověk musel všude bát o vlastní kůži. Ale elitního bosse si dvakrát rozmyslíte. Největší mrzení je ze ztráty thrallů, to bolí tak moc, že mě to nakonec přestalo bavit.

Zdaleka jsem neviděl celou mapu. Nebyl jsem v sopce ani na východě v džungli. Nebyl důvod. Kdybych měl ambici zabít všechny